Český systém veřejného zdravotního pojištění vznikl v roce 1993 s cílem změnit některé zvyky a způsoby uplatňované ve zdravotnictví za socialismu. V rámci této transformace bylo postupně založeno dohromady 29 zdravotních pojišťoven, jimž byl částečně předlohou prvorepublikový systém nemocenských pokladen a německý systém zákonného zdravotního pojištění.
Veřejné zdravotní pojišťovny představují samostatné právní subjekty zprostředkovávající zdravotní pojištění. Smyslem těchto subjektů je vybírat pojistné od plátců registrovaných k příslušné pojišťovně, na základě čehož jim jsou danou společností hrazeny zdravotnické služby a lékařská péče od poskytovatelů zdravotních služeb, s nimiž má dotyčný subjekt uzavřenou smlouvu.
Síť smluvních poskytovatelů by měla být dostatečně široká s optimální strukturou, aby mohlo být v rámci hrazeného pojištění u konkrétní pojišťovny pokryto co nejvíce možných zdravotních problémů. Za toto dostatečné smluvní pokrytí přitom odpovídá daná zdravotní pojišťovna, jejíž povinností je mimo jiné provádět ekonomické analýzy současných smluv a rozhodovat o potřebě uzavírání smluv nových.
Kromě výše uvedených povinností je potřeba, aby tyto subjekty vedly evidenci pojištěnců, smluvních poskytovatelů a kontrolní činnosti. Na to, zda zdravotní pojišťovny plní své povinnosti řádně a v souladu se zákony, dohlíží v rámci pravidelných kontrol Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s Ministerstvem financí. Nezávisle na těchto orgánech pak činnost dotyčných subjektů podléhá také dozoru Nejvyššího kontrolního úřadu.
Celkový počet pojišťoven založených po revoluci se postupem času výrazně zredukoval. Z původních 29 subjektů funguje v současné době v České republice dohromady už jen 7 veřejných zdravotních pojišťoven. Každá z nich má přitom přiřazený specifický číselný kód, který slouží pro snadnější identifikaci daného subjektu.
Název pojišťovny | Kódy zdravotních pojišťoven |
Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky | 111 |
Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky | 201 |
Česká průmyslová zdravotní pojišťovna | 205 |
Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví | 207 |
Zaměstnanecká pojišťovna Škoda | 209 |
Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky | 211 |
Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna | 213 |
Zdroj: Ministerstvo zdravotnictví ČR
Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, stanovuje věcný rozsah veřejného zdravotního pojištění, respektive zmiňuje služby a druhy lékařské péče, na které se pojištění vztahuje, i služby, které do něj zahrnuty nejsou. Kromě ambulantní a ústavní péče, pohotovostní a záchranné služby a preventivní a dispenzární péče pokrývá zdravotní pojištění také náklady na následující úkony:
Registrace do zdravotní pojišťovny probíhá hned po narození dítěte, přičemž učinit tak musí jeho zákonný zástupce, opatrovník či poručník. Jelikož česká legislativa neumožňuje zvolit pro svého potomka jakoukoliv z dostupných veřejných zdravotních pojišťoven, dítě se registruje u pojišťovny, kde je evidovaná jeho matka nebo případně otec.
Přihlášení ke zdravotní pojišťovně je potřeba provést nejpozději do osmi dnů od narození potomka. Pro kladné vyřízení registrace je pak nezbytné předložit doklad totožnosti rodiče, opatrovníka nebo poručníka, rodný list dítěte a znát rodné číslo, které bylo dítěti po narození přiděleno. V případě, že rodný list není do osmi dnů od narození dítěte k dispozici, registrace se provede bezprostředně po jeho obdržení.
Pakliže pojištěnec není z nějakého důvodu spokojený se svou stávající zdravotní pojišťovnou, může ji během svého života jednoduše změnit. Ačkoliv se veřejné zdravotní pojišťovny řídí stejnými zákony, kvalita jejich služeb není u všech stejná. Hlavní roli při změně pojišťovny tak hraje především nabídka benefitů poskytovaných z fondu prevence. Pro některé pojištěnce může být zase důležitá možnost online komunikace a servisu.
V České republice je zdravotní pojištění založené na povinné účasti občanů. To znamená, že každý občan ČR je ze zákona povinen hradit si zdravotní pojištění, a to i v případě, že není zaměstnanec ani nevykonává samostatně výdělečnou činnost. V některých případech ale může za určité osoby pojistné odvádět stát.
Za zaměstnance pak platí pojištění zaměstnavatel. Tyto odvody přitom představují 13,5 % z vyměřovacího základu pracovníka, z čehož 4,5 % je strženo zaměstnanci každý měsíc ze mzdy a zbylých 9 % hradí zaměstnavatel. Osoby samostatně výdělečně činné si pojistné hradí samy. V jejich případě je vyměřovací základ pro výpočet zdravotního pojištění stanoven jako polovina rozdílu mezi příjmy a výdaji.
Ne každá země na světě má však zavedený stejný systém zdravotního pojištění. V zásadě existují tři přístupy placení pojistného: