Názor: Proč je zakázáno vzájemné zaměstnávání manželů?

Pracovněprávní vztah nemůže být mezi manžely. Proč tomu tak je? Je tento zákaz nutný? Neztěžuje svobodné nakládání s vlastním majetkem a rozhodování o sociálních a ekonomických otázkách? 

Zákoník práce nezakazuje zaměstnávání manželů na jednom pracovišti třetí osobou, třeba i v postavení nadřízeného a podřízeného. Jiná omezující a přísnější pravidla však stanoví zákon o státní službě pro státní úředníky, ta už dopadají i na jiné osoby blízké než manžele, o tom jsme již psali dříve.  

Kvůli společnému jmění manželů?

Zákaz pracovněprávního vztahu mezi manžely se v literatuře vysvětluje především, krom otázek morálních, existencí majetkového společenství mezi manžely – společného jmění, alespoň se to ve vysvětlujících komentářích k zákoníku práce často uvádí (uvádělo). Argumentuje se tím, že jeden z manželů by k výplatě mzdy druhému manželovi používal peníze ze společného jmění. Přitom tyto peníze by zůstaly ve společném jmění.

Není to tak docela pravda. Podnikatelé – osoby samostatně výdělečně činné a nejen oni, jejichž činnost je ekonomicky riziková a mohla by ohrozit sociální postavení rodiny, využívají možnosti nebo mají možnost upravit si majetkové poměry v manželství odlišně od obecných pravidel občanského zákoníku manželskou nebo předmanželskou smlouvou. Mohou tedy mít jiný smluvní režim společného jmění (manželů) s odlišnými pravidly od režimu zákonného. Případně, pokud by manželé nebyli schopni se dohodnout, se lze domoci též zrušení nebo zúžení společného jmění soudně (režim společného jmění založený rozhodnutím soudu). Je ale otázka, zda by se raději nerozvedli a neukončili manželství, když by nebyli schopni se dohodnout o smluvním režimu společného jmění.

Odůvodnění existencí společného jmění mezi manželi ovšem od doby rozšíření zákazu vzájemného zaměstnávání rovněž na registrované partnery (osoby stejného pohlaví) – a to až rok a půl po účinnosti zákona o registrovaném partnerství (a rok po účinnosti nového zákoníku práce) – pokulhává, neboť mezi registrovanými partnery žádné společné jmění nevzniká (a vznikat nebude, pokud nebudou uzákoněny sňatky mezi lidmi stejného pohlaví).

I v rodinném závodě přece někdo šéfuje

Uvedený zákaz (vzájemného zaměstnávání manželů) ale nedopadá na jinou častou situaci, když nebrání účasti manžela jako spolupracující osoby na podnikání druhého manžela. Společnou práci manželů v rodinném závodu občanský zákoník přímo předpokládá. (A faktický šéf musí být vždy v rámci efektivity řízení jenom jeden!)

Také je možné, aby byl manžel zaměstnán právnickou osobou – kupříkladu obchodní společností, kde druhý manžel působí jako statutární orgán (např. jednatel společnosti s ručením omezením) nebo je (i jediným) společníkem takové společnosti, neboť pracovní poměr nebo dohoda o práci konané mimo pracovní poměr je pak sjednána nikoliv mezi manželi, nýbrž mezi obchodní společností a jedním z manželů.

Uvedené omezení se týká jen osob samostatně výdělečně činných, tedy fyzických osob – podnikatelů jako zaměstnavatelů. Proč? Mohl by zaměstnávající manžel, tedy ten „silnější“, zneužívat svého postavení? Vždyť zvláštní ochrana postavení zaměstnance, kterou v zájmu ochrany „slabší“ strany silně akcentuje aktuální judikatura, je jednou – dokonce v zákoníku práce uvedenou jako první (§ 1a písm. a) zákoníku práce) – ze základních zásad pracovněprávních vztahů.

Zákaz vzájemného zaměstnávání manželů asi mnoha lidem nepřekáží, jelikož podniká-li jeden z manželů jako osoba samostatně výdělečně činná a manžel se podílí na jeho činnosti (s ohledem na výhody v oblasti odvodů často, i když se nepodílí), využívají manželé spíše institut spolupracující osoby, nicméně dovedu si představit i manžele, kteří by mohli mít zájem na vzájemném zaměstnávání. Důvodem této formy spolupráce rodiny mohou být například nároky v sociálním zabezpečení. Proč tomu bránit? 

Jestliže by byly vyslyšeny – hojně ve sdělovacích prostředcích prezentované – názory místopředsedy Nejvyššího soudu Romana Fialy (a tedy zrušeno nebo omezeno společné jmění manželů, resp. by se stalo dobrovolným, viz zde, zde a ve formě videa zde), tak argument společným jměním zcela či převážně odpadá. Zůstávají jen nevysvětlené morální důvody. Jaké to jsou? 

Aby si právníci vydělali?

Děsí mne však představa místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Romana Fialy, že by byla pro snoubence před uzavřením manželství povinná návštěva notáře a konzultace s ním, během níž by jim vysvětlil problematiku společného jmění manželů a dopadů na jejich majetkové poměry, závazky a odpovědnost za ně a jiné možnosti odlišné správy rodinného majetku.

Nejspíš by to většinu snoubenců od uzavření manželství odradilo (již samotná povinnost „někam chodit“, nemluvě o finančních nákladech), prohloubilo všeobecnou krizi rodiny, nezájem o instituci manželskou. Ještě více by se tedy rodilo mimo manželství, což by snad nevadilo, pokud by byly vychovávány druhem a družkou – otcem a matkou, ale horší je to v případě jednoho rodiče, zásadně tzv. svobodné matky, neboť dítě, ať dívka, či chlapec, potřebuje výchovu matky i otce, ženy i muže.

Totiž pokud by snoubenci měli pouze možnost společné jmění vyloučit, což by logicky bylo nutné formou veřejné listiny – notářským zápisem. Snad by bylo jednodušší společné jmění, když už to musí být, zrušit jako automatické, postačila by pro majetkové poměry manželů např. běžná právní úprava spoluvlastnictví atp., přičemž by si snoubenci mohli své hospodaření upravit podle pravidel pro společné jmění manželů, obdobně jako si dnes mohou sjednat pravidla odlišná. Jestliže se argumentuje tím, že snoubenci často ani nevědí, jaké dopady na jejich majetkové poměry a odpovědnost za závazky má společné jmění manželů a jaká rizika jim to přináší, což je asi pravda, tak je třeba si uvědomit, že společné jmění manželů, uzákoněné v roce 1998 a jemu předcházející bezpodílové spoluvlastnictví manželů, je vcelku tradičním a zažitým institutem, až v poslední době došlo k prohloubení odpovědnosti jednoho z manželů za závazky druhého.

Porada u notáře by jistě nebyla zadarmo, a už vůbec ne soupis smlouvy o společném hospodaření, pravidlech nabývání a správy majetku. Nemají snad notáři dost práce? Mají malé výdělky? Je potřeba jim zajistit další? A proč hned notář? Nepostačila by osvěta? Třeba rozšířená výuka základů práva na základních a středních školách v rámci někdejší občanské nauky, nyní základů společenských věd? Proč nevyučovat základy rodinného majetkového práva, když finanční gramotnost se již vyučuje? Vždyť si obojí není až tak vzdáleno. 

Musí mít každý občan svého právníka?

Opravdu je potřeba ke všemu právník? Co vlastně je a bude možné v životě běžného člověka činit bez asistence právníka – ba ani právní vzdělání někdy nestačí – bez asistence specializovaných („licencovaných“) právnických povolání – advokáta nebo notáře? V právním řádu se objevuje při právním jednání čím dál tím více povinného zastoupení advokátem, povinného soupisu listiny notářem atp.

Ještě že se nepodařilo prosadit – uvažovalo se o tom při přípravě nového občanského zákoníku – aby i takovou banalitu, jako je jednoduchý nekomplikovaný převod nemovitosti, tedy kupní nebo darovací smlouvu předkládanou katastru nemovitostí, musel povinně sepisovat advokát. Jakoby snad pořízení vlastního bydlení – nemovitosti nebylo zřejmě největším nákladem v životě běžného člověka, který mnohé lidi finančně zatíží tak, že ji splácejí desítky let. Nestačí státní trest vlastníkům nemovitostí – dříve prodávajících v podobě daně z převodu nemovitosti, nyní kupujících v podobě daně z nabytí nemovitosti? Aspoň, že zprostředkování transakce realitní kanceláří za provizi není nutné, jakkoliv je časté.

Ministerstvem spravedlnosti předepsaná nesmluvní (úředně určená) cena podle advokátního tarifu za soupis kupní smlouvy advokátem na nemovitost např. v ceně 2 500 000 Kč činí 18 300 Kč + DPH, i když uznávám, že je to relativně pakatel za profesionální, jakkoliv pro poskytovatele triviální, služby odborníka oproti běžným, a přemrštěným, provizím realitních kanceláří. Pokud jde o komplikovaný případ, řešení složitějších stávajících nebo konstrukci budoucích složitějších právních vztahů k nemovitostem, tak snad sami účastníci smlouvy – klienti vyhledají advokáta.

Nepřehánějí už to právníci s lobbingem?