Hlavní navigace

Můžete bez nepříjemných následků kritizovat svého zaměstnavatele?

Autor: Shutterstock
Richard W. Fetter

Asi vás nepřekvapí, že za nelichotivé vyjádření o svém zaměstnavateli dostanete „padáka“. Můžete se bránit? Je každá kritika nepřípustná? A co když vám jde o ochranu veřejného zájmu? Dobré hospodaření státu, ochranu veřejných statků?

My Češi zrovna nevynikáme úctou a loajalitou k autoritám a představeným, ale nelze se divit. Máme k tomu mnoho důvodů z historie. Rakousko, pak Rakousko-Uhersko či spíše František Josef I. nás podceňovali a neměli moc rádi, a proto naši předci zase na oplátku je, resp. jeho. Za Protektorátu Čechy a Morava, ačkoliv nás vzala Velkoněmecká říše pod ochranu, námi Němci pohrdali a trestali za odpor, také nám tedy nic jiného než nadávání v soukromí domova nezbylo. Za komunistů, když se naši prarodiče a rodiče chtěli mít dobře, tak se také vyplatilo držet hubu a krok. V lidech záhy převládla pasivní rezistence.

Panovala dvojí morálka, něco jiného se říkalo na veřejnosti, něco jiného doma. Jen ti odvážnější říkali vždy a všude, co si myslí, v padesátých letech přišli o život nebo v tom lepším případě o zdraví v komunistických lágrech, za normalizace jen o slušnou práci. Bylo naivní si myslet, že se to změní. Císařpán, zastupující říšský protektor, Vůdce, generální tajemník byly aspoň autority či jinak – měli nějakou autoritu, dnešní představitelé a představení jsou nám po zásluze leda tak k smíchu (stačí navštívit předvolební mítink nebo shlédnout parlamentní zpravodajství), a tak, když tedy máme tu demokracii, jak se lidově říká, nechce se nám držet už tolik jazyk za zuby – občas něco proneseme nelichotivého i na veřejnosti. A to i na adresu zaměstnavatele. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl bych sestavit tento článek.

Mnozí mi dáte za pravdu, že dnes panuje všeobecný diletantismus a nedodržování právních norem. Na vedoucí pozici ve veřejné správě může být kde kdo, hlavně když je členem nebo známým členů vítězné politické strany – v republice, na kraji, v obci… (A snaží se volebního nebo funkčního období, tedy doby na výsluní, patřičně využít ku svému prospěchu.) I ti zatracovaní komunisté ke stranické legitimaci vyžadovali patřičné vzdělání a praxi v oboru, dnes stačí jen příslušnost k politické straně. (A troufám si říci, že i zneužívání veřejných peněz k soukromým účelům se dělo v mnohem menší míře, vždyť nebylo kam pospíchat, když tu měli být tehdejší vládcové na věčné časy… a vlastně už stejně všechno bylo jejich.)

Člověk práva neznalý by čekal, že v demokratickém systému nebudou slovní delikty trestány. Stačí však nahlédnout do trestního zákoníku. To je však jiná kapitola. My se podíváme na pracovně-právní úpravu a především judikaturu, tedy řešení konkrétních sporů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, kteří se nebáli stěžovat si nebo poukázat na nešvary panující u jejich chlebodárců. Jak tedy dopadli zaměstnanci vyjadřující se nelichotivě, nebo přímo kriticky o svém zaměstnavateli? Co si tedy můžete a nemůžete v práci, resp. i mimo zaměstnání dovolit pronést o svém zaměstnavateli?

Čí právo je více?

Jako zaměstnanec máte stejně jako každý člověk určitá ústavně zaručená práva. Třeba právo na svobodu projevu zaručenou čl. 17 odst. 1 ústavní Listiny základních práv a svobod. Na druhou stranu zaměstnavatele chrání ust. § 301 písm. d) zákoníku práce, podle něhož nesmíte jednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. S tím se nedá než souhlasit. Jenže loajalita by měla být zaplacena. Opravdu nelze očekávat, pokud není člověk servilní od přírody, že se za minimální mzdu ještě bude zaměstnavateli klanět a vychvalovat ho.

Nelze samozřejmě zpochybnit zákaz konkurence, zaměstnavatel si musí chránit své know-how, obchodní tajemství a mít možnost se bránit proti parazitování na své činnosti, ale ten je upraven zvláštními ustanoveními o zákazu výdělečné činnosti shodné s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo o konkurenční doložce. (Na právní úpravu jsme se podívali např. v článku Kdy vám jinou výdělečnou činnost musí odsouhlasit zaměstnavatel? a v článku Konkurenční doložka nově: Už i ve zkušební době a jen za polovinu peněz.) Dnes se zaměříme výhradně na pověst zaměstnavatele, který se cítí být dotčen výroky svých zaměstnanců.

Případy řešené nejvyššími soudními instancemi a poučení z nich

Případ č. 1

Kastelánka zámku se pro regionální noviny kriticky vyjádřila k organizaci nočních prohlídek zámku, za což dostala výpověď pro porušení pracovní kázně. Vadilo jí, že zaměstnavatel neuzavřel smlouvu o organizování nočních prohlídek s místní obecně prospěšnou společností stejně jako v předešlém roce. Jenže zaměstnankyně sama byla členkou této obecně prospěšné společnosti. Nelze se proto divit, že jí Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí spis. zn. 21 Cdo 4418/2007, ze dne 13. 11. 2008, vytkl nedostatek loajality.

Zaměstnankyně tak nebyla ve sporu úspěšná, když NS konstatoval s obecným judikatorním významem pro všechny další případy, že povinnost nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele patří k vašim základním povinnostem coby zaměstnance, jež představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli. A zároveň též i obecnou prevenční povinnost vás jako zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele. Jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. (Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu.)

Případ č. 2

Zaměstnanec zdravotní pojišťovny si za kritiku vedení a hospodaření instituce vysloužil okamžité zrušení pracovního poměru, když expresivně naznačil, že dochází k tunelování veřejných prostředků. Jeho případ skončil až u Ústavního soudu, který ve svém nálezu spis. zn. I ÚS 1990/08, ze dne 23. 3. 2010, uvedl, že svoboda projevu jako taková se vztahuje nejen na tvrzení či stanoviska příznivě přijímaná či považovaná za neškodná nebo bezvýznamná, ale i na ta, která jsou považována za polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i někoho urážející – nutno je však vždy zkoumat, zda předmětná kritika nepřekročila určité meze.

Zda předmětná kritika nepřekročila meze, je třeba vždy posoudit v celku, včetně jejího znění a kontextu, v němž byla pronesena. Zaměstnance se konstituční tribunál proti zaměstnavateli a také obecným soudům zastal, když posoudil na straně jedné závažnost možné újmy zaměstnavatele, na druhé straně pohnutky zaměstnance a přísnost uložené sankce, přihlédl k tomu, že kritika nebyla veřejná, nebyla nikde publikována. Také vzal v úvahu, že je ve veřejném zájmu kritika upozorňující na případné nedostatky v hospodaření s veřejnými finančními prostředky (vybraným zdravotním pojistným). Případ jsme podrobněji přiblížili v článku Za kritiku ve firmě vás na hodinu vyhodit nemohou, posvětil Ústavní soud.

Případ č. 3

Úřednice městského úřadu si kolegům postěžovala na šikanu ze strany zaměstnavatele, za to dostala výpověď. Ve sporu, v němž napadla její platnost, uspěla, když Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí spis. zn. 21 Cdo 560/2012, ze dne 21. 3. 2013, uzavřel, že nelze jako porušení pracovní kázně hodnotit vyjádření kritiky ze strany zaměstnankyně vůči postupu zaměstnavatele adresované ostatním zaměstnancům, když uvedená kritika nijak nenarušila chod zaměstnavatele ani nevybočila ze společenských norem a nebylo prokázáno, že by zaměstnankyně, za účelem vynesení kritických výroků, přerušila práci nebo znemožnila pracovat jiným zaměstnancům zaměstnavatele ani že by je snad, byť na chvíli, zdržela od jejich práce. (Tento případ jsme si rozebrali v článku Můžete dostat výpověď za kritiku firmy?)

Případ č. 4

Ovšem jiné zaměstnance (čističky odpadních vod) stála kritika zaměstnavatele učiněná ve veřejném zájmu místo a ještě spoustu starostí a soudních výdajů. Jejich případ, kdy se bránili okamžitému zrušení pracovního poměru, totiž dokonce dvakrát putoval soustavou obecných soudů, aby dvakrát skončil u Ústavního soudu. Napoprvé se jich Ústavní soud zastal, když uznal, že poukaz na ohrožování životního prostředí je ve veřejném zájmu (k němu ovšem přidali ještě kritiku podivného hospodaření zaměstnavatele). Vytkl obecným soudům, že měly pečlivěji poměřovat a zvažovat, který zájem, zda veřejný (ochrana společenských hodnot), či soukromý (dodržování smluv, loajalita), převažuje. Ovšem napodruhé, poté, co soudy případ znovu prozkoumaly, už zaměstnanci neuspěli. O obou nálezech ÚS jsme informovali v článku Upozornili na nedostatky čističky, kde pracovali, a vyletěli na hodinu (první nález spis. zn. III. ÚS 298/12, ze dne 13. 12. 2012) a v článku Zaměstnavatele můžete nahlásit, ale ne pomlouvat (druhý nález spis. zn. IV. ÚS 2449/15, ze dne 4. 11. 2015). Zaměstnanci totiž udělali tu chybu, že na problém upozornili nejenom státní orgány, ale informovali o nich i soukromé subjekty. Z toho dovodil i Ústavní soud, že jednali v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, jelikož sledovali i jiné cíle než ochranu veřejného zájmu, a naopak jednali ve snaze poškodit svého zaměstnavatele.

Je tedy zřejmé, že vás lze postihnout i za jinak oprávněnou kritiku, která ovšem zaměstnavatele poškozuje. Takže se slovy na adresu zaměstnavatele raději uvážlivě a opatrně. Ani si nahlas neulevujte, když nesnášíte lidi, kteří se zaměstnavatelem spolupracují.

A co když si nemůžete pomoci?

Jak můžete dopadnout, když urazíte obchodního partnera nebo klienta zaměstnavatele, jsme uvedli v článku Za vulgarismy v práci následoval vyhazov na hodinu a v článku Soud: Urážky nikdo opakovat nemusí.

Našli jste v článku chybu?