Majetková a nemajetková újma: kdy a komu vzniká nárok na náhradu škody?

Co je újma?

Co se týče úpravy v českém právu, újma může být jak majetkového, tak i nemajetkového charakteru. Zatímco v prvním případě se jedná o újmu na jmění, která se označuje také jako škoda, o nemajetkové újmě hovoříme například v souvislosti s pošramocenou pověstí. Jak se řeší náhrada újmy a kdo má za ni odpovědnost, je pak stanoveno v zákoně č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník), konkrétně pak v § 2894–2971.

V roce 2014 posílila úprava občanského zákoníku právní postavení poškozeného a rozšířila případy, kdy je možné žádat o náhradu majetkové či nemajetkové újmy. Rozsah a způsob náhrady škody či nemajetkové újmy se přitom řídí předpisy civilního hmotného práva, ustanoveními občanského zákoníku a zákoníku práce.

Majetková versus nemajetková újma

Majetková újma představuje jakoukoliv ztrátu na majetku, což je škoda skutečná (to, o co se hodnota majetku snížila), ale patří sem i ušlý zisk (to, o co se hodnota majetku nezvýšila, ačkoliv se to dalo s ohledem na obvyklý běh věcí očekávat). Újma v majetkové sféře postiženého je pak vždy vyjádřitelná penězi, a tím pádem i finančně nahraditelná.

Za nemajetkovou újmu je poté v obecném pojetí možné považovat takovou újmu, která pro poškozeného neznamená přímou ztrátu na jeho majetku. Typicky to může být například zásah do zdraví, cti nebo soukromí osoby, přičemž následky takové újmy mohou být velice závažné a v některých případech přesahují také do majetkové roviny (projeví se v majetkových poměrech postiženého).

Odpovědnost za újmu

Obecně platí, že každá osoba má při svém konání povinnost počínat si takovým způsobem, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví či vlastnictví jiného člověka. Každá situace se však musí posuzovat individuálně, přičemž je nutné zohlednit konkrétní místní a časové souvislosti či další důležité faktory. Okolností vylučující odpovědnost za újmu může být například jednání v nutné obraně nebo v krajní nouzi.

Občanský zákoník pojem „odpovědnost za škodu“ jako takový nezná, spočívá ovšem na principu odpovědnosti za řádné plnění povinností. Předpoklady vzniku povinnosti nahradit škodu pak jsou:

• protiprávní jednání,
• vznik újmy,
• příčinná souvislost (kauzální nexus),
• zavinění (úmyslné či nedbalostní).

Nová úprava občanského zákoníku rozlišuje, kterou povinnost škůdce porušil. Protiprávní jednání tak může spočívat v porušení dobrých mravů (§ 2909), porušení zákona (§ 2910–2912) a porušení smluvní povinnosti (§ 2913). Zatímco při porušení zákona je pak škůdce za škodu odpovědný pouze v případě, že ji skutečně zavinil, pokud se jedná o porušení smluvní povinnosti, zavinění nemusí být vždy třeba.

Co se týče zavinění, pro vznik odpovědnosti zde stačí nedbalost, ledaže zákon výslovně vyžaduje úmysl (přímý, či nepřímý). Existuje však i tzv. objektivní odpovědnost, která je zákonem stanovena bez ohledu na zavinění škůdce. Jako příčinná souvislost při náhradě škody se pak označuje takový stav, kdy škoda vznikne jako přímý následek deliktu. Jednání a škoda jsou tedy ve vzájemném poměru příčiny a následku, takže nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo.

Pokud se o nároku na náhradu újmy vede občanské soudní řízení, protiprávní jednání, vznik újmy i příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce nebo škodní událostí a vzniklou újmou musí být prokázány poškozeným (žalobcem). Ačkoliv zavinění občanský zákoník předpokládá, žalovaný se může vyvinit, jestliže dokáže, že škodu nezavinil.

Náhrada újmy

Zatímco majetkovou škodu musí osoba, která je za ni odpovědná, uhradit v každém případě, u nemajetkové škody jen tehdy, pokud to bylo předem výslovně ujednáno, nebo v případech, které stanovil zákon.To se může stát například při újmě na přirozených právech člověka, při poškození věci ze svévole nebo škodolibosti nebo v případě, že osoba důvodně pociťuje újmu jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

Majetková újma

Pokud jde o škodu na majetku, připadají v úvahu dva způsoby náhrady škody, a to buď v penězích, nebo uvedením věci do původního stavu (restitutio in integrum). V současné době se přednostně provádí právě uvedení majetku do původního stavu, a pouze pokud to není dobře možné nebo pokud to požaduje poškozený, je namístě peněžitá (relutární) náhrada.

Při určování výše náhrady škody se vychází z obvyklé ceny, kterou měl majetek v době poškození. Jestliže k tomu však došlo svévolně či ze škodolibosti, hradí se poškozenému tzv. cena zvláštní obliby, díky které je možné zohlednit také emocionální vztah k dané věci. Když pak výši škody není možné jasně určit, dle spravedlivého uvážení ji určí soud.

Nemajetková újma

Náhrada nemajetkové újmy, která se označuje také jako odčinění, se poškozenému poskytuje ve formě přiměřeného zadostiučinění. To může mít různé formy, přičemž sem patří například odstranění závadného stavu, uvedení do původního stavu, zdržení se protiprávního jednání, omluva, ale i finanční kompenzace. Povinnost nahradit nemajetkovou újmu se přitom posoudí analogicky podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

Další ustanovení související s náhradou škody

Jestliže je škůdců několik, hovoříme zde o pluralitě a řeší se tzv. solidární odpovědnost za způsobenou újmu. To znamená, že všichni škůdci za ni odpovídají společně a nerozdílně, přičemž poškozený může vymáhat náhradu škody po kterémkoliv z nich. Pokud však škodu nahradí pouze jeden z nich, zprostí odpovědnosti vůči poškozenému i všechny ostatní, ale zároveň má vůči nim sám nárok na náhradu (regres).

Kromě toho existuje také dělená odpovědnost za škodu, kdy soud rozhodne, že se škůdci na vzniku újmy podíleli nerovnoměrně. Pokud škoda byla navíc způsobena i zaviněním poškozeného, nese ji poměrně s ostatními, přičemž jestliže si škodu zavinil výlučně sám poškozený, sám ji také nese.

České právo neumožňuje tzv. sankční odškodnění, které slouží nejen ke kompenzaci škody, ale zároveň má i funkci prevenční, kdy je škůdci uložena sankce, která má v budoucnu zabránit opakování jeho protiprávního jednání. V ustanovení § 2957 občanského zákoníku ovšem najdete mimořádné okolnosti, které lze u konkrétního případu zohlednit, a přiznat tak náhradu, jež odpovídá zvýšené újmě poškozeného. Mezi takové okolnosti patří:

• úmyslné způsobení újmy za použití lsti či pohrůžky,
• zneužití závislosti poškozeného na škůdci,
• násobení účinku zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost,
• diskriminace poškozeného apod.

Žádost o náhradu škody

Způsoby dožadování se náhrady škody jsou různé a závisí zejména na osobě škůdce, přičemž obvyklým způsobem v případě, že škůdce odmítá po vyzvání škodu nahradit, bude občanskoprávní žaloba.

Promlčení práva na náhradu škody

Nárok na náhradu újmy je promlčen za tři roky ode dne, kdy se poškozený o újmě dozvěděl a kdy zjistil, kdo za ni odpovídá. To se označuje jako subjektivní promlčecí lhůta. Existuje však i objektivní promlčecí lhůta, která stanovuje, že nejpozději se nárok na náhradu promlčí za deset let ode dne, kdy ke škodě došlo, v případě úmyslně způsobené újmy pak za patnáct let.

K promlčení dojde, pokud uplatnění nároku na náhradu újmy v podobě podání žaloby na náhradu škody u soudu nenastane do uplynutí subjektivní či objektivní lhůty (počítá se ta, která uplyne dříve). V případě, že žalovaný následně vznese námitku promlčení, není již promlčený nárok vymahatelný. Jestliže je v promlčecí lhůtě žaloba soudu doručena a žalobce v řízení řádně pokračuje, po dobu trvání tohoto řízení je lhůta pozastavena.

Vzdání se práva na náhradu újmy

Nová úprava občanského zákoníku vytváří širší prostor pro vlastní ujednání smluvních stran, čímž se zde výrazněji promítá zásada autonomie vůle. V obecné rovině je tedy možné vzdát se budoucího práva (nejen) na náhradu škody nebo ho smluvně omezit. Vzdání se práva na náhradu újmy však není možné třeba v případě škody způsobené vadou výrobku nebo v případě újmy na zdraví a životě.

Zvláštní druhy škod

Zvláštní ustanovení v Oddílu 2 (Povinnost nahradit škodu) Hlavy III občanského zákoníku (§ 2920 – § 2950) rozlišují několik druhů škod, u nichž se aplikuje speciální forma odpovědnosti. Patří sem:

• škoda způsobená tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání,
• škoda způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi,
• škoda z provozní činnosti,
• škoda způsobená provozem zvlášť nebezpečným,
• škoda na nemovité věci,
• škoda z provozu dopravních prostředků,
• škoda způsobená zvířetem,
• škoda způsobená věcí,
• škoda způsobená vadou výrobku,
• škoda na převzaté věci,
• škoda na odložené věci,
• škoda na vnesené věci,
• škoda způsobená informací nebo radou.

Náhrada škody při poškození věci

Pokud došlo k poškození věci, při určování výše škody se vychází z její obvyklé ceny v době poškození. Zároveň je nutné zohlednit to, co poškozený musí k obnovení či nahrazení funkce dané věci účelně vynaložit. Jestliže pak škůdce konkrétní věc poškodil svévolně nebo ze škodolibosti, může mu být uložena povinnost nahradit poškozenému cenu zvláštní obliby.

Náhrada škody na zdraví

V případě újmy na zdraví hradí poškozenému škůdce bolestné a účelně vynaložené náklady spojené s péčí. Peněžitá náhrada by přitom měla plně vyvážit vytrpěné bolesti i další nemajetkové újmy. Pokud poškozenému navíc vznikla překážka lepší budoucnosti, škůdce je povinen nahradit mu také ztížení společenského uplatnění. Mezi opětovná plnění poté patří třeba náhrada za ztrátu výdělku po dobu dočasné pracovní neschopnosti či náhrada za ztrátu důchodu.

Dojde-li k usmrcení nebo ke zvláště závažnému ublížení na zdraví, škůdce musí odčinit duševní útrapy manžela či manželky, rodičů, dětí nebo jiné osoby blízké, a to peněžitou náhradou, jež přiměřeným způsobem vyvažuje jejich utrpení. Pokud není možné výši náhrady určit, je stanovena dle zásad slušnosti. Dále je pak škůdce pozůstalým povinen nahradit přiměřené náklady spojené s pohřbem a opětující se náklady na jejich výživu.

Náhrada škody v trestním řízení

Součástí trestního řízení je zároveň i rozhodování o náhradě škody, jež poškozený v důsledku pachatelova jednání utrpěl. Taková část trestního řízení se označuje jako adhezní řízení a projednává se v ní uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody způsobenou spácháním trestního činu. Subjektem takového řízení je pak pouze ten poškozený, který řádně a včas uplatnil nárok na náhradu škody proti obviněnému.

Náhrada škody zaměstnavateli

Problematika odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou v pracovním poměru je upravena v zákoníku práce. Ten výslovně stanovuje, kdy a za jakých okolností musí zaměstnanec nahradit škodu, kterou zaměstnavateli způsobil. K tomu, aby byl zaměstnanec povinen uhradit škodu způsobenou zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, je nezbytné, aby bylo dohromady splněno několik podmínek:

• musí dojít k porušení pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,
• musí skutečně dojít ke vzniku škody,
• mezi vznikem škody a porušením pracovních povinností ze strany zaměstnance musí existovat příčinná souvislost a
• jednání daného zaměstnance musí být zároveň zaviněné.

Výše náhrady škody zaměstnancem je zákonem omezená. V případě škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku. To ovšem neplatí pro případy, kdy škodu způsobil úmyslně či po zneužití návykových látek. U škody vzniklé schodkem na svěřených hodnotách (například peníze v kase) nebo způsobené ztrátou svěřených věcí musí zaměstnanec uhradit plnou výši.

Pokud by pak šlo o škodu způsobenou tím, že zaměstnanec vědomě neupozornil nadřízeného na škodu hrozící zaměstnavateli nebo proti ní nezakročil, může zaměstnavatel v rámci vymáhání náhrady škody po zaměstnanci požadovat až trojnásobek jeho průměrného měsíčního výdělku.

Újma za narušení dovolené

Spoustu lidí také zajímá, zda existuje nějaká náhrada škody za zkaženou dovolenou. Pokud cestovní kancelář nedostojí svým závazkům a klientům dovolenou zmaří (například ubytuje rekreanty v nevyhovujícím hotelu), je možné požadovat nejen navrácení ceny konkrétního zájezdu, ale i náhradu újmy za narušení dovolené. To platí v případě, že je zájezd zcela zmařen či podstatně zkrácen.

Co je bezdůvodné obohacení?

K bezdůvodnému obohacení dochází ve chvíli, kdy někdo na úkor jiného člověka bez spravedlivého důvodu získá majetkový prospěch. Takto se obohatí například ten, kdo majetkový prospěch získá plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, dále protiprávním užitím cizí hodnoty nebo také tím, že za něj bylo plněno to, co měl plnit sám. Ten, kdo se takto bezdůvodně obohatí, by pak měl ochuzenému veškerý majetkový prospěch navrátit.