Zaměstnavatel nutil divadelní herečky ukončit pracovní poměr k divadlu dohodou, jinak si prý už nezahrají ani na základě umělecké licenční smlouvy. Proč to zaměstnavateli prošlo?
Je snad herecká profese více než práce třeba lékaře, ošetřovatele, pečovatele? Jak musí být nátlak a hrozba silná, aby negovala právní jednání?
Vysvětlovali jsme si, co je to bezprávná výhrůžka: Šéf vyhrožuje trestním oznámením, když nekývnete na ukončení pracovního poměru. Smí se to?
O bezprávnou výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal).
Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň.
A právě na to poslední, totiž že výhrůžka musí mít určitou intenzitu, se zaměříme tentokrát.
Jak intenzivní musí být výhrůžka intenzivní, aby vynucené právní jednání bylo neplatné?
Dvě herečky byly zaměstnány v divadle na základě pracovních smluv na dobu neurčitou.
Dne 26. 3. 2021 přijal zaměstnavatel rozhodnutí o organizační změně s účinností od 1. 6. 2021, a to za účelem zvýšení efektivnosti práce a snížení mzdových nákladů, jehož obsahem bylo snížení stavu o 8 zaměstnanců. Byl tedy dán výpovědní důvod nadbytečnost zaměstnance (podle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce). Více k tématu v článcích:
Už ne v pracovním poměru, byla možnost dohrát nazkoušené role na základě uměleckých smluv
Dotčení zaměstnanci byli e-mailem ze dne 19. 3. 2021 svoláni na den 26. 3. 2021 k „uměleckým pohovorům“, k nimž byl pozván také předseda odborové organizace.
Zaměstnanci ani předseda odborové organizace neměli vědomí o tom, že předmětem pohovoru bude organizační změna. Hercům bylo oznámeno, že se s nimi v divadle do budoucna nepočítá, respektive že s nimi musí být pro nadbytečnost ukončen pracovní poměr.
Ale že pokud dojde k ukončení pracovního poměru dohodou, budou mít herci možnost dohrávat role v již nazkoušených inscenacích na základě licenční smlouvy, přičemž všem byla předložena listina s rozpisem rolí, možností hraní a honorářem. (Samotná licenční smlouva předložena nebyla a její podmínky nebyly ani projednány.)
Všem hercům bylo sděleno, že pokud nepodepíšou dohodu o rozvázání pracovního poměru, bude jim dána výpověď, ale již bez možnosti alespoň dohrání inscenací na základě licenční smlouvy.
Soud prvního stupně, na který se dvě herečky společně obrátily se žalobou na určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru, kterou uzavřely, jim dal za pravdu. A odvolací soud potvrdil verdikt soudu prvního stupně. Soudy měly za daných okolností uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru za neplatné.
Kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání. (§ 587 odst. 1 o. z.)
Případ se dostal k Nejvyššímu soudu. Ten řešil otázku, zda se jedná o bezprávnou výhrůžku, je-li možnost následné umělecké spolupráce umožněna zaměstnavatelem jen těm zaměstnancům, kteří přistoupí na uzavření dohody o rozvázání stávajícího pracovního poměru.
Nejvyšší soud se vyjádřil i k otázce intenzity výhrůžky způsobující neplatnost právního jednání, zde tedy dohody o rozvázání pracovního poměru. Ostatně to je v praxi typické právní jednání, jehož uzavření-podepsání zaměstnanci si někdy zaměstnavatelé vynucují určitým nátlakem.
Při bezprávné výhrůžce není podpis projevem souhlasu, ale strachu vyvolaného nátlakem
Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku (spis. zn. 21 Cdo 992/2023, ze dne 29. 8. 2024) připomenul:
Psychické donucení (nátlak) způsobuje, že vůle jednajícího je deformována pod vlivem bezprávné výhrůžky, a tudíž není projevem přání jednajícího účastníka právního (pracovněprávního) vztahu, ale jeho důvodné obavy (důvodného strachu). Jednající osoba tak například uzavře smlouvu (dohodu) podle pokynů druhého účastníka právního vztahu, kterou by nebýt důvodné bázně (kupř. o svou osobu či osoby blízké, popř. o své majetkové, ekonomické či jiné zájmy) za normálních poměrů neuzavřela.
Ne každá výhrůžka, ne každý nátlak ovšem způsobuje neplatnost vynuceného právního jednání
Každý psychický nátlak (psychické donucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný.
Hrozí-li někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) uzavřeného pod jeho vlivem.
Tak je tomu například v případě, kdy zaměstnavatel svůj návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou odůvodní tím, že podle jeho názoru jsou zde důvody, pro které by mohl se zaměstnancem pracovní poměr zrušit okamžitě.
Proč mohlo divadlo hrozit, že si herečky nezahrají
Nejvyšší soud vyhodnotil, že provozovatel divadla byl oprávněn se rozhodnout, s kým uzavře další smlouvu (zde licenční smlouvu na odehrání určitých rolí v divadle). Podstatné v posuzované věci však je, že tato smlouva sice měla upravit vzájemnou spolupráci účastníků po skončení pracovního poměru, ale věcně nijak nesouvisela se způsobem, jakým k tomuto rozvázání dojde.
Vlastní účel této nové smlouvy byl jiný, než aby se jejím prostřednictvím řešil způsob rozvázání dosavadních pracovních poměrů. Vzniklý rozdíl (v možnosti dohrávat nazkoušené inscenace) tak nebyl v žádném věcném vztahu se způsobem, jakým byl rozvázán pracovní poměr.
Pro posouzení věci je klíčové, zda byla naplněna další podmínka neplatnosti právního jednání, totiž povaha a intenzita učiněné výhrůžky, která musí být způsobilá vzbudit důvodnou obavu (jež pak vede k právnímu jednání, které by jednající jinak neučinil).
Zásadním kritériem je zde význam hrozícího nebezpečí, jenž představuje míru závažnosti, jakou by se mohlo hrozící nebezpečí projevit v poměrech jednajícího. Hrozbu lze považovat za relevantní v zásadě pouze tehdy, projeví-li se v poměrech jednajícího nezanedbatelným způsobem.
Umělci a ani herci nemají nárok na nějaké nadstandardní zacházení, nejsou víc než jiní zaměstnanci
Jenže tím, oč běželo (ohledně čeho měla vzniknout obava hereček žalujících provozovatele divadla), byla toliko možnost dohrávání rolí v již nazkoušených inscenacích na základě licenčních smluv podle předložené listiny obsahující rozpis rolí, možnost hraní a honorář.
Je tak zřejmé, že pro případ neuzavření dohody o rozvázání pracovního poměru bylo v sázce postižení zaměstnance, jež však ani svojí povahou, ani svojí intenzitou neodpovídalo významu tohoto právního jednání (vedoucího k rozvázání pracovního poměru).
Nejvyšší soud to nepovažoval za nic výjimečného. Byť je třeba přihlížet i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, nelze souhlasit s přístupem odvolacího soudu, že by v posuzované věci takovou roli hrála specifika herecké profese. Skutečnost, že umělecká realizace na základě přislíbené licenční smlouvy (a na druhé straně ztráta této realizace) by byla pouze omezená, musela být oběma herečkám zřejmá už při předložení výše uvedeného rozpisu rolí.
Hrozící nebezpečí nebylo tedy v posuzovaném případě natolik intenzivní, aby bylo způsobilé vyvolat důvodnou obavu hereček, bez níž by dohodu o rozvázání pracovního poměru neuzavřely. Není proto namístě závěr, že by k právnímu jednání – uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru byly herečky přinuceny hrozbou duševního násilí.
Odvolací soud – jeho soudci v příslušném senátu možná jsou velcí fanoušci divadla – měl totiž herečky za něco více než jiné zaměstnance. Odvolací soud zdůraznil, že herecké zaměstnání si vybírají osoby, které primárně chtějí realizovat své umělecké zájmy, jež jsou mnohdy jejich životní náplní a životním zájmem. Ztráta zaměstnání tak přináší vedle ztráty příjmu většinou další, pro žalující herečky zjevně daleko tíživější následek v podobě ztráty možnosti se umělecky realizovat v této umělecké činnosti.
Jako autor článku hodnotící soudní rozhodnutí se nad tím hodně pozastavuji. Copak třeba práce lékaře není celoživotním posláním? Totéž třeba práce v sociální oblasti, pomoc handicapovaným lidem, starým lidem, nemocným dětem; práce v oblasti ochrany a péče o životní prostředí, pomoc zvířatům, bádání v oblasti vědy a výzkumu. Profesí, které jsou pro vykonavatele více než jen pouhou obživou, ale posláním, je mnoho. Jsou snad herci něco víc?
Máme obvyklé a neobvyklé pracovní poměry?
A tak měl odvolací soud za to, že daná situace vytvářela na herečky větší tlak, než by to bylo u jiné profese. Soud dokonce řekl, než by tomu bylo při jednání o ukončení obvyklého pracovního poměru
. Co jsou obvyklé a neobvyklé pracovní poměry?
Vůle žalobkyň tak prý byla výrazně deformována výhrůžkou, že by již v budoucnu nemohly účinkovat v inscenacích divadla, pokud neuzavřou předmětnou dohodu.
Takovéto prazvláštní hodnocení, upřednostnění pozice hereček oproti jiným povoláním, ale Nejvyšší soud smetl ze stolu a určil, že žaloby obou hereček na určení neplatnosti dohod o rozvázání pracovního poměru se zamítají. Dohody o rozvázání pracovního poměru byly uzavřeny po právu.
