Whistleblowing je jedním z těch termínů, které čím dál častěji čteme a slyšíme, ale nikdo přesně neví, co vlastně tento pojem znamená. Zákon žádnou jeho definici neposkytuje, a tak jej musíme chápat v širším slova smyslu, napříč jednotlivými právními odvětvími.
Whistleblowingem je v zásadě jakékoliv jednání, kdy někdo odhalí a nahlásí určité nelegitimní, neetické nebo nezákonné jednání a to je pak na základě tohoto nahlášení řešeno a jsou z něj vyvozovány důsledky. Jsou tedy whistlebloweři hrdiny, nebo pouhými udavači?
Hrdina nebo udavač?
Naše společnost tradičně na nahlašování cizího jednání autoritám nehledí příliš pozitivně. Proto i hodnocení whistleblowingu je u nás, na rozdíl například od Spojených států, diametrálně odlišné. Jedni pod whistleblowingem spatřují žádoucí a záslužnou činnost pro společnost, druzí naopak činnost záškodnickou a škodlivou, která by sama měla být trestána. Odpověď je, jak už to tak bývá, někde mezi.
Sám pojem vychází z anglického „to blow a whistle“, tedy pískat na píšťalku. Whistleblowing by tak měl ze všeho nejvíc připomínat činnost fotbalových rozhodčích, kteří zvukovým signálem hlasitě upozorní na jednání proti pravidlům. Do češtiny se tak pojem whistleblower buď přejímá, nebo se můžeme setkat s českou variantou „oznamovatel“.
S whistleblowingem jsou nejčastěji spojovány různé protikorupční a lidskoprávní neziskové organizace, například světoznámá Transparency International. Na jejích stránkách můžeme najít pokus o definici whistleblowingu jako aktivity, kdy stávající nebo bývalý zaměstnanec určité organizace upozorní instituci nebo orgán k tomu pověřené na neetické, nelegitimní nebo protizákonné jednání, jehož byl svědkem, ke kterému v dané organizaci dochází se souhlasem nadřízených osob a jde proti veřejnému zájmu nebo jinak ohrožuje veřejnost. Rozhodně se však touto definicí v praxi nemusíme nijak omezovat a pod pojmem si můžeme představit v podstatě cokoliv, co povede k odhalení, nahlášení a vyřešení problémů na pracovišti.
V sektoru veřejném i soukromém
Jednání, které nějakým způsobem ideu whistleblowingu naplňuje, může probíhat na mnoha místech, lišit se bude i formou. Typický je korporátní whistleblowing, kde zaměstnanec monitoruje jednání svých kolegů, podřízených i nadřízených a případné nežádoucí jednání ohlásí k tomu určené autoritě. Tou může být například zaměstnanec, kterému je v rámci dané korporace tato agenda přímo svěřena. Pak se bude jednat o whistleblowing interní, kdy celý proces bude probíhat uvnitř korporace.
V případě, že onou autoritou je subjekt stojící mimo korporaci, například policie, ombudsman nebo média, půjde o externí whistleblowing. Ve státní sféře pak k whistleblowingu může docházet zcela napříč jednotlivými institucemi, jejich členy i externími subjekty. Toto rozdělení je pak opět čistě teoretické pro získání určité představy. V praxi se jednotlivé teoretické prvky většinou mísí dohromady.
Nejen boj proti korupci
Bylo by chybou považovat whistleblowing jen za nástroj pro odhalování a boj s korupcí, byť jím většinou je. Nejde však jen o majetkovou a finanční trestnou činnost a vlastně ani jen o trestnou činnost jako takovou. Cílem by mělo být upozornit na všechna jednání, která jsou určitým způsobem nežádoucí.
Samozřejmě nejčastěji uslyšíme o whistleblowingu u korupčních kauz, praní špinavých peněz, karuselových podvodů a daňových úniků nebo u veřejných zakázek a omezování hospodářské soutěže. Nicméně stejně cennou úlohu sehrává v potírání například sexuálního obtěžování nebo šikany na pracovišti, takzvaného mobbingu a bossingu, a je také nástrojem na odstraňování všech forem diskriminace. Obzvláště v Americe, odkud byl whistleblowing převzat, jsou právě tyto oblasti na rozdíl od stále setrvalého počtu „tradičních“ korupčních kauz čím dál více na vzestupu.
U nás bojujeme s vlastní historií
V České republice potenciál whistleblowingu naráží na to, že byť je jeho konání vedeno dobrými úmysly, je na whistleblowera nahlíženo nejčastěji jako na práskače a udavače. Toto je nutným reliktem posledních sto padesáti let, kdy různí donašeči a informátoři byli bráni za spodinu společnosti. Ať už to byl Bachovský absolutismus, nacismus nebo komunismus. Obecná vůle informovat je mizivá, jelikož převažují obavy o celospolečenském odsudku. Ani legislativa na whistleblowing příliš nepamatuje.
V zákoníku práce nalezneme paragraf, který stanoví, že zaměstnance, který si počíná tak, že upozorní na závadné chování na pracovišti, nelze za toto potrestat a ukončit mu bez důvodu pracovní poměr.
I v trestním právu existuje institut veskrze whistleblowingový. Jedná se o stanovení trestnosti nepřekážení a hlavně neoznámení taxativně vymezených trestných činů, které je stanoveno v ust. § 367 a § 368 trestního zákoníku. Rozdíl je ten, že zde je oznamovací povinnost stižená sankcí.
Whistleblowing jako takový by měl být vždy ze samé podstaty dobrovolný. Trestní právo zná i institut tzv. spolupracujícího obviněného, kterému je za dodání informací na spolupachatele většinou snížen trest. Nejblíže americkému chápání se přiblížilo české bankovnictví, když ČNB dohlíží nad nezávislým komunikačním kanálem, kde finanční instituce mohou hlásit interní porušení zákonů.
Jaká je budoucnost?
Aby mohl být i u nás whistleblowing funkční součástí společnosti, je v prvé řadě nutné, aby podléhal jednoznačné zákonné úpravě. Měl by být definován jak pojem oznamovatele, tak stanovena míra jeho ochrany, kdy za legitimní oznámení by neměl být nijak perzekvován a měla by v určitých případech být chráněna i jeho identita. Pokud jde o zneužití institutu, měly by být stanoveny přísné sankce občansko- i trestněprávní.
Dosáhnout na jedné straně celospolečenského akceptování whistleblowingu a na straně druhé zaručit jeho faktickou nezávislost a objektivnost je však běh na dlouhou trať. Bude zajímavé sledovat, jak se s touto výzvou české právní prostředí a hlavně lidé v něm poperou.
ČLÁNKY DO MAILU