Jak víte z našich článků, s vyděděním a též obranou proti němu je to od roku 2014 trochu jinak, než tomu bývalo dříve. I když může vyděděný člověk důvod k vydědění úspěšně zneplatnit u soudu, mnohdy si zase až tak moc nepolepší. Zneplatní sice vydědění, ale nedostane z dědictví mnoho.
Vyděděný již bojuje jen o menší díl z dědictví
Nepominutelný dědic vyděděný neplatně má totiž právo jen na povinný díl. Nikoliv na alikvotní část dědictví. Nezíská tedy tolik, kolik by získal z dědictví, kdyby nebyl vyděděn. Dostane jen povinný díl.
Co je povinný díl a kolik získá z dědictví dědic, který dokázal zneplatnit vydědění, vysvětlujeme podrobně v článku: Někdy je lepší místo vydědění jen zkrátit dědický podíl. Můžete si tím ušetřit spoustu problémů
Současný občanský zákoník vychází totiž z toho, že i když byl někdo vyděděn bezdůvodně, prostě si zůstavitel – čili ten, po kom se dědí – přál, aby onen vyděděný potomek dědil méně (resp. nedědil vůbec). A tak zákon nově více respektuje vůli zůstavitele.
Mohou být zjištěny, dokázány a použity i další důvody k vydědění
Navíc je nově možné, aby byl vůči vyděděnému uplatněn i jiný důvod k vydědění, než který uvedl sám zůstavitel. Důvody k vydědění podle dřívějšího občanského zákoníku a současného občanského zákoníku jsme porovnávali již dříve: Koho a z jakých důvodů můžete vydědit? A musíte přepsat starší vydědění?
Vyslovil-li zůstavitel v listině o vydědění jen některý – jinak řečeno jen určitý – z důvodů vydědění, v dědickém sporu lze prokázat vůči takovému dědici i jiný zákonný důvod vydědění. To už samozřejmě není na mrtvém zůstaviteli, ale na dědicích, kteří vyděděni nebyli.
I když se tedy neprokáže důvod k vydědění, který použil zůstavitel, protože ho vyděděný člověk u soudu zneplatní, může být vůči němu ze strany ostatních dědiců prokázán jiný důvod k vydědění. Ačkoliv ho sám zůstavitel nepoužil. Podrobně jsme se tomuto tématu věnovali v článku: O dědictví můžete přijít, i když se neprokázal důvod vydědění
Podle předchozí právní úpravy takový postup možný nebyl. A tak pokud byl nepominutelný dědic úspěšný v soudním sporu o neplatnost vydědění a podařilo se mu vyvrátit existenci důvodu vydědění, jenž zůstavitel uplatnil v prohlášení o vydědění, nebyl vyděděn. I když by vůči němu bylo možné prokázat existenci i jiného zákonného důvodu vydědění. Dříve rozhodovalo jen to, co uvedl jako důvod k vydědění samotný zůstavitel.
Tím jsme předeslali možnosti, které mají obě strany: vyděděný dědic a jeho žalovaní protivníci (konkurenti) v dědickém sporu o zneplatnění vydědění. A nyní se podívejme, jak je u soudu realizovat.
Padla žaloba nepominutelného, ale vyděděného dědice o poskytnutí povinného dílu. Jak dál?
Soud vždy (a tedy rovněž v řízení o žalobním návrhu nepominutelného dědice, kterým se po jiném dědici domáhá poskytnutí povinného dílu z dědictví čili vyplacení jeho hodnoty v penězích) zkoumá důvody vydědění nepominutelného dědice podle § 1646 a § 1647 občanského zákoníku, a to podle stavu ke dni smrti zůstavitele.
Přitom při posuzování otázky, zda byl nepominutelný dědic platně vyděděn, se zabývá i jinými zákonnými důvody vydědění, než jaké zůstavitel uvedl v prohlášení o vydědění.
Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 24 Cdo 2633/2024, ze dne 29. 11. 2024, nově odpovídá na logicky navazující otázku: Zda v řízení o žalobě nepominutelného (a zůstavitelem vyděděného) dědice o poskytnutí povinného dílu vedeném proti jinému dědici má povinnost tvrdit a prokázat skutečnost, že na nepominutelného (ale vyděděného) dědice dopadá některý z dalších důvodů vydědění uvedený v § 1646 a § 1647 občanského zákoníku, žalovaný zůstavitelův dědic, nebo naopak musí vyděděný nepominutelný potomek prokázat, že na něj už žádný další důvod k vydědění nedopadá.
Prokazuje další důvody dědic, nebo jejich absenci naopak vyděděný?
V případě, že se vyděděný nepominutelný dědic domáhá poskytnutí povinného dílu na základě tvrzení, že nebyl platně vyděděn, musí být v žalobě (kterou podává k soudu proti jinému dědici) předmět řízení nejméně vymezen:
- požadavkem na poskytnutí určitého plnění vyjadřující jeho povinný díl (zpravidla zaplacení peněžité částky) a
- vylíčením skutkových okolností ohledně zůstavitelem provedeného vydědění (důvodu vydědění uvedeného zůstavitelem v prohlášení o vydědění).
I když může být nepominutelný dědic platně vyděděn nejen z důvodu použitého v prohlášení zůstavitele o vydědění, ale i z jiného prokázaného důvodu uvedeného v § 1646 a § 1647 občanského zákoníku, přestože na něm zůstavitel vydědění nezaložil, bylo by absurdní dovozovat, že by předmět řízení měl být žalobcem (vyděděným) vymezen nejen okolnostmi ohledně zůstavitelem provedeného vydědění, ale také dalšími důvody k vydědění, které jsou obsaženy v § 1646 a § 1647 občanského zákoníku.
Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že nepominutelný dědic byl zůstavitelem vyděděn právem, totiž nese žalovaný zůstavitelův dědic, a to nejen ohledně důvodu uvedeného v prohlášení zůstavitele o vydědění, ale i o jiných důvodech způsobilých mít za následek vydědění nepominutelného dědice, které zůstavitel v prohlášení o vydědění neuvedl.
Jinak řečeno: žalovaný zůstavitelův dědic se úspěšně ubrání žalobě vyděděného nepominutelného dědice o poskytnutí povinného dílu nejen tehdy, jestliže prokáže, že důvod vydědění uvedený v prohlášení o vydědění zůstavitel použil právem, ale i v případě, bude-li (zejména očekává-li, že důvod uvedený v prohlášení o vydědění nemusí obstát) tvrdit a také prokáže-li, že zůstavitel sice v prohlášení o vydědění nepoužil důvod vydědění právem, ale že vydědění žalujícího nepominutelného dědice způsobuje jiný důvod vydědění, obsažený v § 1646 nebo § 1647 občanského zákoníku, připomíná NS ČR v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 2633/2024, ze dne 29. 11. 2024.
Soud poučuje strany sporu, ale neradí jim a nepomáhá jim
Na uvedeném závěru nic nemění ani poučovací povinnost soudu uvedená v § 118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu. Smyslem této poučovací povinnosti soudu totiž není to, aby soud účastníku radil, co má za řízení učinit k tomu, aby byl ve věci úspěšný (na čem má vybudovat svoji procesní obranu), ale pomoci mu, aby unesl břemeno tvrzení (aby dostál povinnosti tvrdit skutečnosti ve svůj prospěch) a důkazní břemeno (aby prokázal tvrzené skutečnosti).
Poučovací povinnost uložená soudu v § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu tedy neznamená, že by soud měl žalovaného zůstavitelova dědice navádět k tomu, jaký jiný důvod vydědění by měl (mohl) v zájmu svého úspěchu ve věci tvrdit a prokazovat.
Syn neprojevoval o otce zájem, jenže otec si to sám zavinil
Zůstavitel odkázal v závěti svůj majetek své sestře (a jako náhradní dědice povolal její děti), přičemž svého vlastního syna vydědil. Odůvodnil to tím, že syn o něj neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl
, že když byl malý, jeho matka
zůstaviteli bránila, aby se s ním stýkal
, a že on sám se nikdy nesnažil
se zůstavitelem navázat kontakt
.
Tady už hned vidíme, že šlo o neutěšené rodinné vztahy, narušené vztahy k dítěti, které zavinili rodiče a jejich spory. Proto nejspíš nebylo pro vyděděného syna moc složité důvod k vydědění zneplatnit.
Rodiče si mnohdy stěžují, že k nim děti nemají hezký vztah, ale poněkud zapomínají na to, že se o to sami přičinili měrou vydatnou, když dětem nedokázali vytvořit zdravé rodinné prostředí. Podrobně jsme se otázkou, kdy si rodiče nedůvodně stěžují na děti a neoprávněně je vydědí, zabývali v článku Mohou vás rodiče vydědit, když vám nedali lásku a přispěli k vašim problémům?
Vyděděný syn popřel důvod k vydědění a sestra zůstavitele neprokázala jiný
Vyděděný syn v dědickém řízení před notářem (který přiznal dědictví sestře zůstavitele jako jediné dědičce ze závěti) popřel důvody svého vydědění. Následně proběhl dědický spor. Vyděděný zažaloval závětní dědičku o zhruba 500 000 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že důvody uvedené ve vydědění neodpovídají skutečnosti, protože to byl zůstavitel, který již při narození žalobce (syna) vyjádřil pochybnost, že je žalobcovým otcem.
Zůstavitel již od narození žalobce (syna) neměl zájem se s ním stýkat a navázat s ním citový vztah. Vzhledem k tomu, že čistá hodnota pozůstalosti činí 2 032 081,52 Kč, žalobce požadoval úhradu svého povinného dílu ve výši 508 020,38 Kč. Vyděděný syn tedy učinil správně vše, co po něm zákon v případě úsilí o zneplatnění vydědění vyžaduje.
Žalovaná dědička namítala, že zůstavitel vydědil žalobce zcela po právu
. Zdůraznila, že zůstavitel se intenzivně snažil po dobu dětství a dospělosti žalobce navázat s ním kontakt a obnovit příbuzenské vztahy
, avšak tomu bránila žalobcova matka, a že posléze sám žalobce neměl zájem se se zůstavitelem stýkat a udržovat s ním kontakt. Zůstavitel trpěl po dlouhá léta těžkými onemocněními, kterým následně podlehl
, avšak žalobce nebyl zůstaviteli nápomocen v jeho těžkém životním období
.
Soud prvního stupně žalobě vyděděného syna vyhověl. Dospěl k závěru, že nedostatek citových pout mezi zůstavitelem a žalobcem byl způsoben zejména nedostatečnou snahou otce o rozvoj vztahu se synem
, a že proto syn neměl k otci žádný vztah ani v době dospívání a dosažení zletilosti
.
Požadavek žalobce na poskytnutí povinného dílu ve výši 508 020,38 Kč je proto důvodný. Rovněž odvolací soud rozhodl ve prospěch žalobce a přiznal synovi povinný díl z dědictví.
Závětní dědička, sestra zůstavitele, se ještě obrátila na Nejvyšší soud, ale neuspěla.
Řešení sporného případu
Nejvyšší soud ČR uvedl ve svém rozsudku spis. zn. 24 Cdo 2633/2024, ze dne 29. 11. 2024, následující.
Soudy zhodnotily, že vyděděný žalobce nebyl platně vyděděn, a to nejen důvodem skutečně uplatněným (zůstavitelem) v prohlášení o vydědění, ale také z jiného, na který žalovaná (další dědička – sestra zůstavitele) za řízení před soudem prvního stupně poukazovala, i když ho zůstavitel ve svém prohlášení o vydědění žalobce neuvedl.
Ačkoliv to mohla učinit, žalovaná v průběhu řízení před soudy další důvody vydědění netvrdila (a tedy neprokázala) a takové další důvody ani nevyšly jinak najevo.
Soudy nebyly povinny žalovanou dědičku poučovat o tom, že by mohla takové další důvody tvrdit a prokazovat. Soudy by tím žalovanou nepřípustně naváděly, čím se má proti žalobě bránit, a nikoliv že by jí poskytly pomoc při unesení břemene tvrzení (dalších důvodů k vydědění, které by byly, resp. mohly být vůči vyděděnému dány) a břemene důkazního (povinnosti tyto další důvody prokázat). Soudům proto nelze vytýkat, že se dalšími jinými možnými důvody k vydědění nezabývaly.
Dědický spor tedy vyhrál vyděděný syn, ale domohl se jen povinného dílu z dědictví.
ČLÁNKY DO MAILU