Potomci jsou tzv. nepominutelní dědici. To znamená, že dědí-li se majetek podle zákona, musí dostat aspoň něco z toho, co jim má náležet. Pokud nejsou řádně vyděděni, mají na určitou část majetku nárok. Ale jak veliká ta část má v takovém případě být? A to zvláště v situaci, když se vyděděnému podaří vydědění u soudu zneplatnit, popřít?
Vydědění je vlastně taková závěť na ruby. Zatímco závětí někomu něco odkazujete, listinou o vydědění mu dědické právo odebíráte. Prohlášení o vydědění lze učinit ve stejné formě, jakou se pořizuje závěť, nadto není třeba výslovně důvody vydědění uvádět.
Důvody vydědění už jsme probírali v jiném článku.
Od roku 2014 (od platnosti nového občanského zákoníku) platí, že již není nutno uvádět v prohlášení o vydědění jeho důvod (§ 1648 o. z.).
A to proto, že důvod je většinou jak zůstaviteli (tomu, kdo pořizuje listinu o vydědění), tak potomkovi dobře znám a není nutné ho zveřejňovat.
Pokud zůstavitel neuvede v prohlášení o vydědění jeho důvod, bude mít nepominutelný dědic právo jen na povinný díl z dědictví. (K tomu ještě dále.) Prokáže-li se ale proti němu zákonný důvod vydědění, pak toto právo mít nebude a nezdědí nic.
Kolik činí povinný díl, který dítě musí dostat z pozůstalosti, pokud není vyděděno
Nezletilý nepominutelný dědic musí dostat nejméně tři čtvrtiny svého zákonného dědického podílu. Zletilý nepominutelný dědic musí dostat nejméně jednu čtvrtinu zákonného dědického podílu.
Pravidla si budeme ilustrovat na příkladu zůstavitele, který má tři děti. Každému z dětí podle zákona náleží 1/3 pozůstalosti jako zákonný dědický podíl.
Takže pokud by otec takto opomenul nezletilé dítě, muselo by dostat 3/4 z jedné třetiny, tedy 3/12 čili 1/4 dědictví. Kdyby opomenul zletilé dítě, muselo by dostat 1/4 z jedné třetiny, tedy 1/12 dědictví.
Tato 1/4 nebo 1/12 z pozůstalosti (dědictví) je oním povinným dílem.
V obou případech by si pak zbytek dědictví rozdělily rovným dílem nevyděděné děti.
Taková situace by nastala, kdyby rodič odkázal svůj majetek dvěma dětem v závěti, každému jednu polovinu svého jmění a třetí dítě by opomenul, ale ani by ho nevydědil.
Pokud by dítě bylo zletilé a namítlo částečnou neplatnost závěti, pak by mělo nárok na 1/12 dědictví jako povinný díl, zbytek 11/12 by si rozdělily ostatní 2 děti, každé by dostalo 11/24 z dědictví.
S vyděděním je však třeba být opatrný a nepřehánět to s přísností.
Máloco je černobílé
Některé děti si vydědění zaslouží, některé si jej však nezaslouží. Proto zákony umožňují se vydědění postavit, namítat jeho neplatnost a v soudním řízení ho popřít.
A také je třeba pamatovat na to, že případný spor o dědictví zatíží nejen vyděděného, ale též přinese problémy nevyděděným dědicům.
Rodiče jako ti, již rozhodují o tom, co bude s jejich majetkem po smrti, vše zpravidla vidí jen ze svého subjektivního pohledu. Mají za to, že si děti vydědění zaslouží, ale objektivně tomu tak být nemusí. Jak vyděděné dítě, tak i pak soud to mohou vidět jinak.
A z toho důvodu tak často dochází ke vzniku sporů o dědictví a o platnost vydědění.
Informovali jsme například o vydědění potomka, který vedl nezřízený život a matce nepomohl v nouzi. Načež při sporu vyšlo najevo, že v dětství a mladistvém věku potomek trpěl chybějícím rodinným zázemím a nedostatečným uspokojením důležitých psychických potřeb, na němž se zůstavitel sám podílel.
Špatný rodič může těžko vyčítat špatné vychování svému dítěti
Šlo o případ, kdy vyděděný potomek byl jako nezletilý umístěn do dětského diagnostického ústavu, rodiče k němu měli odmítavý vztah. Jako nezletilý utíkal k babičce, aby unikl nadměrným fyzickým trestům od otce. Babička však nezvládala výchovu, nebyla schopna zajistit řádné plnění školní docházky ani zabránit, aby se chlapec stýkal s nevhodnou partou mladých lidí. A tohle přece nemůže být chyba jen dítěte.
Z toho všeho soudy nedovodily patřičné důsledky ve prospěch muže, který se vydědění bránil. Až Nejvyšší soud konstatoval, že je zřejmé, že matka, která svého syna vydědila, k disharmonickému rodinnému zázemí svým chováním pravděpodobně zásadně přispěla.
Soud zobecnil, že „vydědění pro vedení nezřízeného života přichází v úvahu jen tam, kde vedení nezřízeného života potomkem není bezprostředním a hlavním důsledkem nedostatečného uspokojení důležitých psychických či fyzických potřeb potomka v jeho dětském či mladistvém věku, případně zcela chybějícího či disharmonického rodinného zázemí, na němž se zůstavitel sám podílel“.
Lepší pro dědice může být vzdát se části dědictví a s nedůvodně vyděděným se dohodnout
Samotní zůstavitelé (rodiče ve vztahu ke svým dětem) zpravidla vnímají důvodnost vydědění pouze z hlediska subjektivního, které nemůže vždy naplnit důvody vydědění, a z toho důvodu tak často dochází ke vzniku sporů o platnost prohlášení o vydědění.
Rodiče tak svým nevyděděným dětem mohou zadělat na velké potíže. Ty přinese spor o platnost vydědění, který bude iniciovat vyděděné dítě. Soudní spor bude stát peníze. Protože nebude zřejmé, jak spor nakonec dopadne, nebude možné se dohodnout o nejvhodnější správě třeba nemovitého majetku apod. Majetek, s nímž není dobře hospodařeno, pak může ztrácet na ceně.
Postup v rámci řízení o pozůstalosti, pokud někdo protestuje proti vydědění
V případě, že je některý z nepominutelných potomků vyděděn, odkáže ho příslušný notář jako soudní komisař vyřizující dědictví v rámci řízení o pozůstalosti, aby se domáhal určení neplatnosti prohlášení o vydědění v rámci civilního soudního řízení (§ 170 zákona o zvláštních řízeních soudních).
Zpravidla je samotné dědické řízení přerušeno do vyřešení této otázky platnosti a důvodnosti vydědění dle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. V rámci tohoto řízení bude vyděděný dědic žalobcem a žalovanými budou ostatní účastníci dědického řízení.
Ostatní dědicové, kteří nebyli vyděděni, by měli raději zvážit, zda jsou důvody vydědění naplněny, nebo ne. Ostatně, jako nejbližší členové rodiny zůstavitele by měli znát poměry v rodině nejlépe a posouzení této otázky by pro ně nemělo být složité.
V případě oprávněných pochybností by měli uvážit možnost uzavření dohody s vyděděným a tím předejít budoucí nejisté situaci a případným soudním sporům.
Dědic povolaný k pozůstalosti (tedy nevyděděný) má možnost ještě v rámci samotného prvotního dědického řízení uzavřít s vyděděným dědicem dohodu (viz § 99 a 100 občanského soudního řádu), ve které dojde k vypořádání právních vztahů k pozůstalosti. V nejlepším případě se dohodne na finančním vypořádání s vyděděným.
Jsou-li důvody vydědění dány, ale vyděděný s nimi nesouhlasí, musí se nevyděděný v případě podání žaloby vyděděného připravit na soudní spor.
Rodič by neměl ostatním dětem činit komplikace
Vydědění tak může negativně postihnout nejen toho, kdo byl vyděděn, ale i ostatní dědice. Proto je lepší a možné místo vydědění nezdárného dítěte kupříkladu odkázat ostatním dětem, které nechce rodič vydědit, více majetku, než by jim náleželo podle zákona, a to na úkor právě toho, koho by jinak zůstavitel vydědil.
Řekněme, že již ovdovělý otec má tři děti a jedno by rád vydědil. Raději tak neučiní a sepíše místo listiny o vydědění závěť s tím, že všechen majetek odkazuje jen zbývajícím 2 dětem. Opomenutý potomek může namítnout relativní a částečnou neplatnost závěti, protože se mu nedostalo povinného dílu. (Jak už jsme si shora ukázali v příkladu.)
Když dohoda s vyděděným, tak kolik mu přenechat u dědictví?
Pokud je tu vůle se dohodnout a nevést soudní spor, pak je zcela zásadní otázka, kolik z dědictví přenechat vyděděnému. Dědici mohou být velkorysí, protože neuznají vydědění a shledají postup zůstavitele jako přísný a nespravedlivý, a mohou proto přenechat vyděděnému více. Plně však postačí, když mu ponechají pouze onen zákonný dědický podíl. Ono minimum, na které má potomek nárok. Proč tomu tak je?
Jak to bude, když potomek dokáže popřít vydědění?
Nepominutelný, ale neplatně vyděděný potomek má právo jen na povinný díl. Nikoliv na alikvotní část dědictví. V našem případě 3 dětí (a z toho 1 neplatně vyděděného) tedy nemá vyděděný, u něhož důvody k vydědění nejsou dány, nárok na celou 1/3 dědictví (zákonný podíl), ale jen na onen povinný díl ve výši buď 3/4 jako nezletilý, nebo 1/4 dědického podílu jako zletilý.
Výsledek je tedy stejný (jako v situaci, kdy rodič vše odkáže jiným svým dětem), ale nebude třeba složitých soudních sporů o platnost vydědění.
Není tomu tedy tak, jak si mnozí myslí, že by ten, kdo byl vyděděn a dokáže soudu prokázat, že vydědění nebylo důvodné, získal celý zákonný dědický podíl, jakoby k vydědění vůbec nedošlo. Získá jen povinný díl, tedy 1/4, nebo 3/4 z dědického podílu.
Pokud vyděděný vydědění nezpochybní, nezneplatní, samozřejmě nemá nárok na nic z dědictví.
I po zneplatnění vydědění je nárok jen na povinný díl, nikoliv na celý dědický podíl
Vydědí-li zůstavitel nepominutelného dědice, aniž by však byly naplněny zákonné důvody vydědění, má takto neplatně vyděděný nepominutelný dědic pouze právo na výplatu hodnoty povinného dílu v penězích, nikoliv však na podíl z pozůstalosti.
To platí, pokud vydědění bylo sepsáno 1. ledna 2014 a později. Současný občanský zákoník totiž více respektuje vůli zůstavitele. Respektuje skutečnost, že zůstavitel si nepřál, aby po něm určitý potomek dědil. (Ostatně § 1494 odst. 2 o. z. ve spojení s § 1649 o. z. ukládá vykládat závěť nebo listinu o vydědění tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele.)
Pokud by bylo vydědění platné, nedědil by vyděděný nic. Když se ukáže vydědění neplatné, dědí jen prostředky ve výši povinného (minimálního) dílu. Je tedy oproti ostatním dědicům na svých právech zkrácen, jak si zůstavitel přál.
Ale toho samého může zůstavitel dosáhnout, když neoblíbenému potomkovi odkáže majetek právě jen ve výši minimálního povinného dílu, nebo ho v závěti zcela opomene (viz shora uvedený příklad). Právní postavení nepominutelného dědice je tedy nyní mnohem slabší, než tomu bývalo dříve. I když se ubrání vydědění, mnoho z dědictví nezíská.
Povinný díl vyplácejí ostatní dědici v penězích
Občanský zákoník upřesňuje, že nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu.
Jsou-li pro to na straně dědiců zvlášť závažné důvody a lze-li to na nepominutelném dědici rozumně požadovat, může soud povolit splátky na povinný díl nebo odklad jeho splatnosti. Pohledávka vůči dědicům se však úročí.
Jak se staršími vyděděními? Původně vyděděný může získat mnohem více
Nicméně pravidlo § 1650 o. z. o tom, že neprávem vyděděný nepominutelný potomek má právo na povinný díl, se neuplatní, jde-li o listiny o vydědění sepsané do 31. 12. 2013.
Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 17. 1. 2024 dospěl k tomu, že když bylo vydědění pořízeno ještě za účinnosti starého občanského zákoníku, avšak zůstavitel zemřel po 31. 12. 2013 čili již za účinnosti nového občanského zákoníku, vydědění učiněnému před 1. 1. 2014 musí být přičítány takové právní účinky, jaké by mělo v době jeho pořízení (spis. zn. 24 Cdo 2454/2023).
Platí sice, že i tady musí být co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, i když závěť byla pořízena před 1. 1. 2014 za pravidel starého občanského zákoníku. Ovšem nelze aplikovat pravidla nového občanského zákoníku, tedy o dědění toliko povinného dílu dle § 1650 o. z., nic takového před 1. 1. 2014 totiž neexistovalo.
Za účinnosti minulé právní úpravy při neplatném vydědění (ať už pro nedostatek formy, nebo neprokázala-li se existence důvodů pro vydědění) a nezanechal-li zůstavitel jiné pořízení pro případ smrti, se na neplatně vyděděného hledělo, jako by listina o vydědění vůbec sepsána nebyla. Nebyla-li v popsané situaci zůstavitelem povolána k dědictví jiná osoba, pak neprávem vyděděný měl právo na celé dědictví po zůstaviteli (nebo jeho část).
Podle § 479 zrušeného občanského zákoníku se musí nezletilým potomkům dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona
.
Jak aplikovat pravidla starého občanského zákoníku za účinnosti pravidel toho současného
Řečeno jinak: Musel-li být zůstavitel, který k dědictví jinou osobu nepovolal, na základě zákona účinného v době sepisu listiny o vydědění srozuměn s tím, že pokud se existence zákonných důvodů pro vydědění neprokáže, bude neprávem vyděděná osoba jeho dědicem, pak je zřejmé, že jeho vůle nepochybně nemohla směřovat k tomu, že (až na základě nového občanského zákoníku účinného až od 1. 1. 2014) neprávem vyděděný potomek bude mít, nebudou-li důvody vydědění prokázány, právo jen na povinný díl, vysvětluje Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 17. 1. 2024 (spis. zn. 24 Cdo 2454/2023).
