Soud prvního stupně rozsudkem pro uznání vyhověl žalobě, kterou věřitel podal proti svému dlužníkovi.
Co je rozsudek pro uznání
Rozsudek pro uznání je zvláštní forma soudního rozhodnutí v civilním (občanském soudním) řízení. Soud ho vydává, pokud v průběhu řízení žalovaný uzná žalovaný nárok, tedy to, co požaduje žalobce. Takový rozsudek může být vydán i tehdy, pokud žalovaný žalobní nárok výslovně neuznal, ale má se podle zákona za to, že ho uznal, a to může způsobovat problémy.
Je to projev koncentrace řízení. Soud vydá rozsudek pro uznání i tehdy, pokud se žalovaný na výzvu soudu bez vážného důvodu včas nevyjádří, a to zda žalobní nárok uznává, nebo neuznává, nebo nedostaví-li se k přípravnému jednání, ačkoliv k němu byl řádně a včas předvolán, tedy jestliže soud žalovanému doručí tzv. kvalifikovanou výzvu (podle § 114b občanského soudního řádu /OSŘ/), prostřednictvím které jej soud vyzývá k vyjádření se k nároku žalobce v případě, že ho neuznává.
Žalovaný je vyzván, aby k tomuto svému stanovisku sepsal rozhodné skutečnosti a připojil návrhy důkazů pro svá tvrzení a vše soudu doručil. Pokud se žalovaný nevyjádří, vzniká fikce uznání nároku žalobce a soud může vydat rozsudek pro uznání. A že takovýhle postup, který má urychlovat soudní řízení, může působit kontraproduktivně, je nabíledni. Bylo tomu tak i v případě, kterým se budeme zabývat.
I kontumační rozsudek pro uznání lze zrušit
Odvolací soud totiž změnil rozsudek soudu prvního stupně, kterému se žalovaný bránil, a to tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Takže namísto toho, aby proběhlo řádné podrobné projednání věci, přelíčení, kde by obě strany argumentovaly (jen pro vydání rozsudku pro uznání přitom nemusí být vůbec nařízeno jednání soudu), věc se dostala z víceméně formálních důvodů k Nejvyššímu soudu, na který se zase obrátil žalovaný s dovoláním. A ten odmítl dovolání jako nepřípustné.
Takže by mělo proběhnout ono standardní projednání věci před soudem prvního stupně. Ale žalobce už měl jednou v ruce rozsudek pro uznání, tedy úspěch ve sporu měl takřka na dosah. Navíc za marné podání k Nejvyššímu soudu zaplatil. Není proto divu, že se pokusil věc zvrátit ve svůj prospěch u Ústavního soudu, k němuž si podal ústavní stížnost.
Poplatek vyměřili z částky přes půl milionu, ale jednaly, jako by šlo o částku osm tisíc korun
Totiž Nejvyšší soud se odmítl zabývat jeho dovoláním z prazvláštních důvodů. Uvidíme, jak zvláštně a nejednotně si české soudy vykládají právo, tutéž věc – skutečnost klidně vyloží dvakrát v neprospěch účastníka řízení, ačkoliv by mu jednou měla být sice v neprospěch, ale jindy zase ku prospěchu. A to není nutno se dovolávat spravedlnosti, jen pouhé logiky.
Nejvyšší soud totiž odmítl (nikoliv, že z věcných důvodů po posouzení věci zamítl) dovolání jen proto, že předmětem řízení byla částka 8420 Kč s příslušenstvím (a nešlo o právní vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o pracovněprávní vztah), a peněžité plnění tak nepřesáhlo částku 50 000 Kč, přičemž k příslušenství se nepřihlíží.
Kdy zákon omezuje přístup k soudu, protože se jedná o málo peněz
Dovolání totiž není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Pro zákon a pro soudy je to prostě bagatelní spor o málo peněz. A tak se i proti zjevně nesprávnému rozhodnutí dovoláním bránit nemůžete. Že pro někoho je 50 000 Kč hodně peněz, prostě soudy zajímat nemusí.
Podobně hranicí pro nepřípustnost odvolání proti rozhodnutí prvostupňového soudu, pokud chcete, aby ji řešil odvolací soud a přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, je částka 10 000 Kč. I to může být pro někoho hodně peněz, ale zase – pro zákon a pro soudy je to bagatelní spor, takže není třeba i nesprávné rozhodnutí přezkoumávat. Už jsme vás na to upozorňovali, jakož i na problémy s tím v praxi spojené, a radili jsme vám také, jako toto omezení přístupu ke spravedlnosti obejít.
Přečtěte si také: Společným vymáháním nízkých dlužných částek ušetříte a máte větší šanci
Na poplatcích měl zaplatit téměř 30 tisíc
Dobře, zákon je zákon, žalobce by se s tím mohl, respektive musel smířit, prostě dovolání až na výjimky, jde-li jen
o částku do 50 000 Kč, není přípustné. Jenomže soud vyměřil žalobci soudní poplatek ve výši 27 348 Kč, a to rozhodně neodpovídá vymáhání částky do 50 000 Kč.
Základem pro výpočet soudního poplatku byl součet jistiny 8420 Kč s kapitalizovaným samostatným příslušenstvím (úroky) ve výši 538 520,54 Kč, tedy celkem 546 940,54 Kč. (Nejprve bylo žalobci uloženo zaplatit soudní poplatek 1000 Kč, ale posléze mu bylo doměřeno dalších 26 348 Kč.)
Takže si to podtrhněme – poplatek žalobci vyměřili, jako by vymáhal částku přes půl milionu, ale přístup ke spravedlnosti mu povolili, jen jako by vymáhal částku do 50 000 Kč. Poplatek tedy chtěli tak vysoký, že odpovídal částce 546 940,54 Kč, ale opravný prostředek mu dovolili, resp. mu jej nedovolili, jen jako by vymáhal 8420 Kč. Žalobce musel mít logicky pocit, že si z něj soudy dělají opravdu hodně špatnou a nepovedenou legraci.
Spravedlnost je drahá
Ale to zdaleka není všechno, co bylo zaplaceno na soudních poplatcích. Domoci se spravedlnosti je opravdu náročné a drahé. Po vynesení zrušujícího rozsudku odvolacího soudu, když si podal žalobce ono dovolání, za něj zaplatil soudní poplatek ve výši 14 000 Kč. (Soudní poplatek za dovolání k Nejvyššímu soudu za peněžitá plnění do 100 000 Kč včetně činí 7000 Kč, v ostatních případech 14 000 Kč.)
Vidíte tu ironii? I pro vyměření poplatku z dovolání byla výchozí částka přesahující 100 000 Kč, ale s dovoláním soud zacházel, jako by šlo o částku do 50 000 Kč. A když jsme řekli, že spravedlnost je drahá, nesmíme opomenout, že předtím podával odvolání zase žalovaný a ten za něj zaplatil také 27 348 Kč, tedy tolik, co zaplatil žalobce za podání žaloby.
Kdo se soudí, platí i za chyby soudů, za zbytečná řízení
A ještě nesmíme zapomenout na to, že něco stojí také právní pomoc, platby advokátům za právní zastoupení. A tohle všechno musí někdo zaplatit. Pokud bude úspěšný žalobce (věřitel) a spor vyhraje, bude nejspíš uložena povinnost žalovanému (dlužníkovi), aby zaplatil dlužnou částku a také mu nahradil soudní výlohy. (Je samozřejmě otázkou, zda všechny peníze někdy reálně vymůže a dočká se jich.)
Bude-li žalobce (věřitel) nakonec ve sporu neúspěšný, tedy bude úspěšný žalovaný dlužník, tak naopak bude muset uhradit výlohy na vedení sporu žalovanému (dlužníkovi) žalující věřitel. Jasně, s tím musí každý, kdo se soudí, počítat.
Jenomže tady vznikly zcela zbytečné náklady
- za dovolací řízení, respektive řízení před Ústavním soudem (to sice nepodléhá soudnímu poplatku, ale musíte být povinně zastoupeni advokátem a ten nepracuje zadarmo), ale vlastně i kvůli možná nesprávně vydanému rozsudku pro uznání (to se ještě dozvíme)
- kvůli pochybení soudu a ty také bude muset někdo zaplatit, ne, že je snad uhradí (bude kompenzovat) soud (stát) účastníkům řízení.
Přečtěte si také: Když prohrajete spor, musíte platit i za chyby soudů a soudců
A spor bude pokračovat, budou naskakovat další soudní výlohy…
Logika dostávala na frak, ale nakonec zvítězila
Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu (svým nálezem spis. zn. I. ÚS 1368/20, ze dne 22. 7. 2020) zrušil a v souladu s logikou a spravedlností vyložil, že stanoví-li zákon pro přípustnost opravného prostředku hranici odvozenou od hodnoty předmětu žaloby, nemůže být opravný prostředek odmítnut jako bagatelní, byl-li současně vyměřen soudní poplatek z částky přesahující tuto hranici.
Jestliže tedy po vás chtějí soudní poplatek za vysokou, nebagatelní částku, nemohou pak odmítnout váš opravný prostředek proto, že se domáháte jen bagatelní částky. Vždyť to by bylo zcela absurdní, ale stalo se to. Jak vidíte, možné je u českých soudů opravdu
všechno.
ČLÁNKY DO MAILU