Hlavní navigace

Když prohrajete spor, musíte platit i za chyby soudů a soudců

2. 3. 2017
Doba čtení: 5 minut

Sdílet

 Autor: Shutterstock
Když u soudu neuspějete, nejenom že zaplatíte svého neúspěšného právníka a všechny poplatky, ale také právníka vítězné protistrany. Platíte také za pochybení či neznalost soudů a soudců. Nestálo by to za změnu?

Podle ust. § 142 občanského soudního řádu (o. s. ř.) vám soud jakožto účastníkovi soudního sporu, ve kterém jste měli plný úspěch (vyhráli jste spor), přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva (když jste byli žalobcem a žalobě bylo vyhověno) nebo bránění práva (pokud jste byli žalovaným a žaloba byla zamítnuta) proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Kdo prohraje soudní spor, nese veškeré náklady, které na jeho vedení vynaložil – soudní poplatky, palmáre svému právníkovi, úhradu znaleckých posudků atp., jakož i náklady, které musela vynaložit protistrana.

Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. (To jistě víte a není to pro vás nic nového, nadto jsme o tom již dávno psali v článku Kolik zaplatíte protistraně, když prohrajete soudní spor? V článku najdete i příklad, jak se přiznává, resp. počítá jen poměrná náhrada nákladů řízení, nemá-li spor 100% vítěze.) Pak je tu ještě modifikační pravidlo zakotvené v ust. § 150 o. s. ř.: Jsou-li důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. A to i když by na ni měl vítěz sporu mít právo.

Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení a podobně. Postup podle ust. § 150 o. s. ř. by měl být zcela výjimečný a ojedinělý.

Tato pravidla mají svou logiku, samozřejmě. Jenže háček je v tom, že málokteré soudní řízení se vyřeší hned u soudu prvního stupně. Často se stává, že jeho rozhodnutí je nesprávné, zruší ho odvolací soud. Nebo je sice správné, ale přesto ho zruší odvolací soud, tudíž je naopak nesprávné rozhodnutí soudu odvolacího, které zase zruší soud dovolací – Nejvyšší soud ČR. Popřípadě i jeho rozhodnutí je nesprávné a pro jeho protiústavnost ho zruší Ústavní soud. A pak se spor posuzuje znovu.

Některé případy skončí u Nejvyššího soudu i více než jen jednou, totéž platí pro Ústavní soud (o takovém případu jsme psali v článku Zaměstnavatele můžete nahlásit, ale ne pomlouvat). Domoci se spravedlnosti je náročné, složité a drahé. Však to znáte z našich článků, když přibližujeme významné soudní případy. Může vás napadnout stejně, jako mne už napadá dávno od doby vystudování práv, proč má účastník řízení platit za hledání práva, proč má platit za to, že soudy nebyly schopny rozhodnout jeho spor rychle, efektivně a levně? Jistě, prohrál, tak ať platí, ale proč tolik? Proč stát a jeho dobře placení soudci nezajistili, aby vítěz vyhrál a poražený prohrál rychle? Proč se museli účastníci řízení potýkat s různými názory výklady práva různých soudů?

Soud chtěl ušetřit bance náklady na úkor státu a tím zbytečně prodloužil soudní spor

A tak to nedávno jeden senát odvolacího soudu napadlo také a nepřiznal náhradu nákladů vítězi vleklého soudního sporu, který řešily všechny tři instance soudní soustavy, tedy soud prvního stupně, soud odvolací a soud dovolací. Asi byste čekali, stejně jako já, že šlo třeba o spor nějakého chudého člověka, rodiče samoživitele několika malých dětí, seniora s nízkou penzí na straně jedné s nějakou velkou a bohatou korporací na straně druhé, ve kterém ten první neuspěl, že? Chyba.

Jistý senát odvolacího soudu aplikoval ust. § 150 o. s. ř. na spor Garančního systému finančního trhu a jedné velké, opravdu velké a bohaté banky se zahraniční majetkovou účastí. Tak takovéhle starosti mají čeští soudci: chránit banku před placením nákladů soudního sporu, ve kterém neuspěla. A ne se zastat obyčejného občana, třeba těžce zdravotně postiženého, na kterého dolehla absurdnost práva a formalismus justice, jak jsme psali v článku Vedli exekuci proti slepému, kterému ani dluh nemohl vzniknout.

Fond pojištění vkladů si to nenechal líbit a podal si dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který příslušné výroky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí svým usnesením spis. zn. 29 Cdo 704/2016, ze dne 30. 11. 2016, což odůvodnil tak, že okolnost, že jednotlivé (soudní) instance měly na právní kvalifikaci věci odlišné názory, nemůže být použita pro ospravedlnění aplikace ust. § 150 o. s. ř., neboť nelze klást k tíži účastníka řízení skutečnost stojící na straně soudů (a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, spis. zn. II. ÚS 828/06, který se také zabýval uvedeným problémem v jiném případě).

skoleni_15_4

Rozhodnutí NS ČR je samozřejmě správné, není důvod, aby vítězi sporu byla upřena náhrada nákladů řízení, které musel vynaložit. Ale proč by v analogických případech, kdy věc posuzuje vícero soudů, které nemají jednotný názor a účastníci řízení proto musejí složitě podávat odvolání, dovolání, konzumovat a hradit právní služby advokátů, měl účastník řízení, byť spor prohrál, a tím spíše půjde-li o případ řadového občana, platit za neznalost soudů a jeho soudců? (Pikantní na uvedeném případu je, že i nepřiznání náhrady nákladů bylo z neznalosti soudu, který nerespektoval dřívější názor a výklad Ústavního soudu, takže zavinil další pokračování řízení, byť se již nejednalo o věci samé, o podstatě sporu, ale o nákladech řízení, ale i to přineslo účastníkům řízení další náklady.)

Ať platí poražený ve sporu jen náklady své a náklady vítěze jen za řízení v jednom stupni, ostatní náklady ať nese stát! Ten ať platí další náhradu nákladů! A jestli dá nějaké procento zaplatit špatně rozhodujícím soudcům, tím lépe. Nestálo by tohle za změnu zákona? Když stát není schopen zajistit srozumitelné předpisy (a účastníci právních vztahů pak nevědí, na čí straně je v případě konfliktu mezi nimi právo), které nedokáží s jistotou vyložit ani právníci, tak ať platí náklady na jeho výklad sám! Nechť poražený platí náklady na řízení v další instanci jen tehdy, pokud se jeho opravné prostředky ukáží nedůvodnými a další posuzování věci zbytečné.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Jsem právníkem. Věnuji se zejména pracovnímu a občanskému právu a souvisejícím oborům.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).