Hlavní navigace

Společným vymáháním nízkých dlužných částek ušetříte a máte větší šanci

15. 5. 2019
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

 Autor: Shutterstock
Společné vymáhání více dluhů téhož dlužníka je levnější, méně zaplatíte na soudních poplatcích i advokátovi. A pokud dohromady přesáhnou 10 000 Kč, můžete se odvolávat, když napoprvé neuspějete.

Odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v soudním řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění (tedy když byla vymáhána částka) nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží – např. úroky z prodlení se tedy k jistině dluhu nepřipočítávají. (Toto citované pravidlo neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.)

Částkám do 10 000 Kč včetně se říká bagatelní (dluh). No, možná pro zákonodárce a soudce jsou to malé peníze, ale pro mnohé z vás určitě ne. Pro někoho to může být i zásadní existenční otázka, momentálně deset tisíc korun mít, nebo nemít. Když soud vydá ohledně sporu o částku do 10 000 Kč špatné, nesprávné rozhodnutí, nemůžete se proti němu odvolat. A v praxi už se to stalo, že se soudce spletl, že žalobce měl být úspěšný, ale soud žalovanému dlužníkovi neuložil, aby věřiteli dluh zaplatil. Pak už se lze bránit jen u Ústavního soudu, a to vůbec nemusí být jednoduché, protože Ústavní soud je povolán k tomu, aby řešil a posuzoval zásadní ústavněprávní otázky, není odvolacím či dovolacím soudem, zásadně do rozhodnutí obecných soudů nezasahuje, jen chrání ústavní principy a zasahuje právě, když jsou významně porušeny – není nějakou druhou, třetí nebo čtvrtou soudní instancí.

Ústavní soud se sám vyjadřuje takto: Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V případě ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Kdy lze obejít toto omezení v právu se odvolat, když nejste spokojeni s rozhodnutím soudu prvního stupně, spojením více žalobních nároků? Rozhoduje, zda se takto kumulované nároky zakládají na stejném skutkovém základě (týkají se tedy toho samého), anebo mohou mít rozdílný skutkový základ (týkat se tedy různých dluhů vzniklých z rozdílných důvodů)? Rozhoduje, zda jde o spojení nároků jednoho žalobce, nebo může jít o nároky více žalobců?

Spojení nároků jednoho žalobce se stejným důvodem pohledávek

Ústavní soud se v nálezu spis. zn. IV. ÚS 3153/15, ze dne 27. 9. 2016, vyslovil tak, že: Je zcela věcí žalobce, čeho se svou žalobou domáhá; pokud přitom v jedné žalobě spojí několik i samostatně projednatelných nároků a nalézací soud (tj. soud prvního stupně) rozhodne o peněžitém plnění, není v pravomoci odvolacího soudu tuto částku následně členit na dílčí položky, které, každá samostatně, nedosahují hranice bagatelní částky pro odvolací řízení (§ 202 odst. 2 OS ř.). Soud pak nesmí bránit účastníku řízení v možnosti se odvolat.

Žalovanému dlužníkovi v dané sporné věci uložil soud prvního stupně, aby zaplatil žalujícímu věřiteli 10 600 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Dlužník se odvolal, ale odvolací soud jeho odvolání zamítl jako nepřípustné (a uložil mu navíc ještě zaplatit i náklady odvolacího řízení). Žalovaná, a žalobci soudem prvního stupně přisouzená, částka ovšem sestávala ze dvou samostatných nároků uplatněných žalobcem v jedné žalobě – 2× dlužné pojistné 5300 Kč, přičemž každý nárok by – být posuzován samostatně – byl onou bagatelní částkou. Žalovanému tedy nezbylo než se obrátit na Ústavní soud, který mu vyhověl.

Rozhodne-li se žalobce ze sobě jasných a srozumitelných důvodů podat žalobu, kterou se domáhá zaplacení opakovaného plnění založeného na jednom skutkovém základě, není možné, aby soud, pro zjednodušení či zpřehlednění takto projevenou vůli měnil, bez ohledu na to, který z účastníků je takovou změnou dotčen, resp. zda je taková změna fakticky ve prospěch žalobce, jako tomu bylo v projednávané věci. Je zcela věcí žalobce, čeho se domáhá, a je-li rozhodnuto o žalobě a výsledné peněžité plnění převyšuje limitní hranici danou v ust. § 202 odst. 2 OS ř., není v pravomoci (odvolacího) soudu tuto částku následně dělit na „dílčí plnění“, která, každé samostatně, limit 10 000 Kč nepřesáhnou.

Postup zvolený odvolacím soudem nepřípustně omezuje žalovaného v právu na spravedlivý proces, na projednání jeho věci nestranným a nezávislým soudem, neboť mu fakticky „odnímá odvolací instanci“. Uvedený postup je o to absurdnější, mají-li obě požadovaná peněžitá plnění společný skutkový základ – jde o žalobní nárok uplatněný na totožném závazkovém základu (dlužné pojistné) a toliko za dvě různá období, navíc na sebe bezprostředně navazující.

Lepší pro věřitele i dlužníka

V daném případě, který projednával Ústavní soud, měl zájem na odvolání žalovaný dlužník, ale může to být i naopak. Kdyby žaloba byla zamítnuta, odvolání by nejspíš podával žalobce – věřitel.

Spojení pohledávek je i levnější. V daném případě šlo o 2 × 5300 Kč, tedy 10 600 Kč. Soudní poplatek (za podání žaloby) činil 1000 Kč. Kdyby bylo žalováno dvakrát, činil by soudní poplatek dohromady 2000 Kč. Totéž platí i ohledně soudního poplatku za odvolání. Podobně levněji vyjdou i služby advokáta. Odměna za jeden úkon právní služby (např. sepsání žaloby pro věřitele nebo naopak sepsání odvolání pro dlužníka) činí v případě, že jde o 10 600 Kč, 1540 Kč, ale když by šlo o 5300 Kč, činí odměna pro advokáta 1500 Kč, které je ovšem nutno zaplatit dvakrát, tedy 3000 Kč. (Ceny jsou uvedeny bez DPH a bez režijního administrativního paušálu 300 Kč za každý úkon právní služby).

Je sice pravda, že zásadně nakonec neúspěšný účastník řízení zaplatí soudní výlohy úspěšnému účastníku, ale před českými soudy si nikdy nemůžete být jisti předpokládaným výsledkem, tak na to nelze spoléhat a je lepší od počátku šetřit. Co kdybyste úspěchu nedosáhli…

Spojení nároků jednoho žalobce se samostatným – rozdílným důvodem pohledávek

Nejvyšší soud ČR pak zcela nezávisle – týden před popisovaným rozhodnutím Ústavního soudu ve svém usnesení spis. zn. 21 Cdo 3480/2015, ze dne 22.  9. 2016 – uzavřel:

Je-li žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, pak soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (třebaže se samostatným skutkovým základem). Rozhodl-li soud prvního stupně v rozsudku o více nárocích se samostatným skutkovým základem, nezkoumá se přípustnost odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 202 odst. 2 OS ř. ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně. Z hlediska § 202 odst. 2 OS ř. je rozhodující, zda celková výše peněžitého plnění, o němž bylo rozsudkem rozhodnuto (lhostejno, zda jedním, nebo více výroky), převyšuje 10 000 Kč, aniž by bylo významné, zda toto peněžité plnění představuje více nároků se samostatným skutkovým základem, z nichž některý (některé) uvedenou částku nepřevyšuje (nepřevyšují). I když tedy některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně, nepřevyšuje 10 000 Kč, je odvolání proti rozsudku ve vztahu k tomuto nároku přípustné, převyšuje-li uvedenou částku součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl.

A podobně se posléze vyslovil zase Ústavní soud ve svém nálezu spis. zn. I. ÚS 2143/16, ze dne 19. 12. 2017: Je zcela věcí žalobce, čeho se svou žalobou domáhá; pokud přitom v jedné žalobě spojí několik i samostatně projednatelných nároků a nalézací soud rozhodne o peněžitém plnění, není v pravomoci odvolacího soudu tuto částku následně členit na dílčí položky, které každá samostatně, nedosahují hranice bagatelní částky pro odvolací řízení. Opačný přístup je zásahem do práva na projednání věci nestranným soudem.

Shrnutí

Takže si to shrňme: Můžete spojovat do žaloby a společně vymáhat různé pohledávky vůči stejnému dlužníkovi, ať už se týkají stejné věci, třeba dlužné splátky půjčky, dlužné úhrady nájmu, nebo netýkají, když vám dluží třeba na nájmu a současně třeba splátku půjčky – a jakmile jde dohromady o více než 10 000 Kč, náleží vám právo se odvolat proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Toho můžete využít, i když jste naopak dlužníkem, pokud jste žalováni o více menších částek, ve výši do 10 000 Kč, které však dohromady částku deseti tisíc korun převyšují.

Pokud jde však o spor, kdy žaluje více lidí žalobce pro nízkou částku, menší než 10 000 Kč ze stejného důvodu, tak právo odvolat se účastníci řízení nemají, i když dohromady jde o mnohem více než 10 000 Kč.

Plyne to z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, spis. zn. 91 Co 461/2017, o němž rozhodl pro jeho význam Nejvyšší soud, že bude vyhlášeno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Předmětem řízení před soudem prvního stupně byly nároky žalobců na zaplacení 1481,21 Kč s příslušenstvím jako slevy z ceny zájezdu.

Soud prvního stupně svým rozhodnutím uložil žalované cestovní kanceláři, aby zaplatila každému ze žalobců požadovanou částku 1481,21 Kč spolu s úrokem z prodlení a dále povinnost zaplatit každému ze žalobců náhradu nákladů řízení.

Přestože bylo cestovní kanceláři uloženo nespokojeným klientům zaplatit celkem 20 737 Kč a na náhradě nákladů řízení dokonce 217 280,21 Kč, odvolání nebylo přípustné. Cestovní kancelář se právě chtěla bránit neúměrným nákladům řízení, protože nároky klientů jako žalobců byly uplatněny hromadně a s jejich právním zastoupením nebyla spojena větší náročnost.

skoleni_15_4

Závěr z usnesení Městského soudu v Praze je však tento: Jsou-li ke společnému řízení spojeny samostatné nároky více žalobců (v subjektivní kumulaci) na zaplacení peněžitého plnění, jež jednotlivě nepřevyšují 10 000 Kč, nepočítaje v to příslušenství, není dle § 202 odst. 2 OS ř. přípustné odvolání proti rozsudku vydanému ve společném řízení o všech těchto nárocích, byť v souhrnu výši 10 000 Kč přesahují. To platí i v případě odvolání podaného žalovaným, jímž se napadá rozsudek vydaný ve společném řízení o všech jednotlivých nárocích více žalobců, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem vydaným ve společném řízení. 

Autorský text prošel redakční (editorskou) úpravou, a proto jeho případné nepřesnosti a chyby mohou být způsobeny redakcí.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Jsem právníkem. Věnuji se zejména pracovnímu a občanskému právu a souvisejícím oborům.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).