Hlavní navigace

O dědictví se hádají pozůstalí, ale někdy se musíte soudit i se státem

22. 3. 2019
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

 Autor: Depositphotos
Jak se řeší spory o dědictví? Co když ostatní dědici popírají váš nárok na majetek? Co když je vaše dědické právo tzv. slabé? Kdo koho a proč pak musí žalovat?

Soud prvního stupně, který vyřizoval dědictví, uložil panu S. ve svém rozhodnutí, aby do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení podal žalobu proti České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (na určení), že je dědicem po zůstavitelce R., a aby současně o podání žaloby vyrozuměl notářku – soudní komisařku V., která vede řízení o pozůstalosti. Současně ho informoval, že pokud žalobu včas nepodá nebo ve sporu neuspěje, bude platit, že dědický spor byl vyřešen v jeho neprospěch, jinak řečeno, že dědit nebude a bude dědit stát.

Když zemře svobodná žena a nezanechá závěť

V daném případě totiž zemřela svobodná a bezdětná paní R., která nepořídila pro případ smrti závěť.

Informace k závěti najdete na Měšec.cz v článcích:

Pan S. se přihlásil o dědictví jako spolužijící osoba dědící ve třetí třídě dědiců (viz § 1637 NOZ), když tvrdil, že žil se zesnulou R. jeden rok ve společné domácnosti. Podmínkou pro to, aby dědil někdo, kdo není příbuzným zesnulého, totiž je přesně to, aby nejméně po dobu jednoho roku před smrtí žil ve společné domácnosti s ním a z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost nebo byl odkázán výživou na zůstavitele. 

Jenže zástupce státu s tím nesouhlasil. Proto soud rozhodl, že se jedná o spor o dědické právo, a dospěl k závěru, že otázka vedení společné domácnosti za podmínek zakládajících dědické právo je vždy po skutkové stránce otázkou rozsáhlého dokazování, že tedy zpravidla nejde o situaci, kdy by soud v rámci dědického řízení na základě předběžné úvahy mohl dojít k závěru, že takto tvrzené dědické právo je pravděpodobnější, a že je tedy na panu S., který tvrdí, že žil s paní R. ve společné domácnosti, a o toto soužití opírá své dědické právo, aby toto své právo uplatnil žalobou a ve sporném řízení své tvrzení společné domácnosti prokázal.

Tomu se pan S. bránil. Chtěl, aby jeho dědické právo bylo hned uznáno. Neuspěl však ani u odvolacího soudu, který rozhodl podobně. Ani u Nejvyššího soudu, a tak si pan S. musí případné dědictví teprve vybojovat v dalším řízení. Podívejme se do občanského zákoníku, zákona o zvláštních řízeních soudních a do usnesení Nejvyššího soudu ČR (spis. zn. 21 Cdo 1572/2018, ze dne 7. 11. 2018), proč.

Jak se postupuje, když se dědici nedohodnou

Notář vyřizující dědictví jako soudní komisař zjišťuje, kdo přichází v úvahu jako účastník řízení o pozůstalosti čili jako dědic a zda se různými osobami tvrzená dědická práva nevylučují. Nemohou-li vedle sebe obstát všechna dědická práva těch, které soud vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří sami řádně uplatnili své dědické právo, a nemůže-li tedy být rozhodnutím o dědictví potvrzeno nabytí dědictví všem takovým osobám (s určením jejich podílů na dědictví), vzniká spor o dědické právo.

V případě, že je mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, spor (a ten nemůže být vyřešen přímo v řízení o pozůstalosti) a pro vyřešení sporu je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud odkáže usnesením toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou, a k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.

Notáři jako soudnímu komisaři vyřizujícímu dědictví totiž nepřísluší, aby v řízení o pozůstalosti zjišťoval a předběžně posuzoval skutkový stav, který má být předmětem sporu. Řešení takových sporů je třeba vyhradit řízení spornému mezi potenciálními dědici.

Kdo má slabší právo?

Nejde-li o situace upravené v § 1673 NOZ, jež obsahuje zvláštní pravidla pro určování osoby, která má být k podání žaloby odkázána, je třeba zpravidla pokládat za slabší dědické právo toho z účastníků, který tvrdí skutečnosti, na nichž se zakládá jeho dědické právo. Tedy v tomto případě vy.

Podle § 1673 odst. 1 NOZ se proti dědici, který se opírá o dědickou smlouvu (o tom, co je dědická smlouva a jaké jsou její výhody, jsme psali v článku Dědická smlouva vám dá více jistoty, že se dědictví dočkáte, než závěť) nepopřenou co do pravosti, k podání žaloby odkáže každý dědic ze závěti nebo dědic zákonný – jinak řečeno dědic z dědické smlouvy má silnější dědické právo než dědic určený závětí nebo dědic určený zákonem podle příbuzenského poměru k zesnulému.

Proti dědici, který se opírá o závěť nepopřenou co do pravosti, se odkáže k podání žaloby každý zákonný dědic – jinak řečeno závětní dědic má přednost před zákonným dědicem. Podle § 1673 odst. 2 NOZ, uvede-li zesnulý důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem. (O pravidlech vydědění jsme psali v článku Koho a z jakých důvodů můžete nyní vydědit? A musíte starší vydědění přepsat?

Proč dostal přednost stát před člověkem?

Ale ani o jeden z občanským zákoníkem předvídaných důvodů nešlo, a tak musel soud rozhodnout všeobecně s přihlédnutím ke specifikům případu. Pan S. tvrdil, že je dědicem zesnulé R. ze zákonné dědické posloupnosti jako osoba, která s ní žila rok před její smrtí ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost. Avšak úřad zastupující stát jeho dědické právo neuznává, neboť má za to, že S. se o zůstavitelku nestaral z důvodu soužití ve společné domácnosti, ale pouze jako její pečovatel, který s ní měl uzavřenou asistenční smlouvu.

Při úvaze, čí dědické právo se v projednávané věci jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, není podstatné, že pan S. dovozuje své dědické právo ze zákonné dědické posloupnosti (ve třetí třídě dědiců), zatímco dědění státu je založeno na tzv. odúmrti. Podle § 1634 odst. 1 NOZ, nedědí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti (a samozřejmě ani podle dědické smlouvy nebo závěti), připadá dědictví státu a na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic.

Dědické právo státu tedy vyplývá přímo ze zákona a není předmětem dokazování, zatímco dědické právo pana S. vyžaduje prokázání skutečností o tom, že žil s R. ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost, přičemž břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto sporu o dědické právo spočívá na něm. Pan S. musí vše soudu ve sporu proti státu dokázat, třeba svědky, výpisy z účtu apod.

Stát se to může i vám

Podobná situace by mohla klidně nastat, např. když by proti sobě jako potenciální a soupeřící dědici stáli třeba odloučený, samostatně žijící pozůstalý manžel na straně jedné a na straně druhé druh či družka žijící se zesnulým, který neměl děti a jehož rodiče již zemřeli a který se nestihl rozvést nebo se nechtěl rozvést a nepořídil závěť.

Oba – manžel i druh – by měli dědické právo ve druhé třídě dědiců podle § 1636 odst. 1 NOZ: Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

dan_z_prijmu

Právo pozůstalého manžela na dědictví z důvodu trvání manželství by bylo zřejmé. Pokud by zpochybňoval právo spolužijící osoby, zajisté by tuto osobu dědický soud odkázal na další soudní řízení řešící spor o dědictví, v němž by musela svůj dědický nárok dokázat.

Autorský text prošel redakční (editorskou) úpravou.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Jsem právníkem. Věnuji se zejména pracovnímu a občanskému právu a souvisejícím oborům.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).