Co je to judikatura aneb Poučné příběhy ze soudních síní

Závazný výklad jednotlivých ustanovení právních předpisů pro určitý případ může v České republice provádět pouze soud. Výklady ostatních institucí včetně zpracovatele právního předpisu (např. pokud jde o vyhlášku, tak ministerstva) nejsou závazným výkladem právního předpisu, ale pouze stanoviskem konkrétní osoby nebo instituce k danému problému.

Rozhodně proto nelze při výkladu zákonů a jiných právních předpisů spoléhat na informace z druhé ruky a relevantně argumentovat třeba tím, že „něco říkali na školení“ nebo dokonce „říkali v televizi či rozhlase nebo psali v novinách“, jak se ovšem mezi laickou  veřejností v praxi často děje.

Ani komentáře, byť fundovaných, právníků nejsou závazné. Mohou být však užitečným vodítkem, návodem pro práci s právními předpisy – jejich interpretaci a aplikaci. Obvykle shrnují odborné poznatky, včetně tzv. judikatury, ale vyjadřují také subjektivní názory autorů. Stanoviska odborníků se často navzájem liší. Ne nadarmo se říká: „Co dva právníci, to tři rozdílné právní názory.“ Čtěte také: Co to jsou nepojmenované smlouvy a nač si dát při jejich uzavírání pozor?

Pro mnohé čtenáře je zmíněný pojem judikatura neznámý. V tomto příspěvku se proto pokusíme objasnit, co to judikatura je a proč je užitečná pro řešení mnohých právních případů, ať už sporných nebo nesporných.

Význam judikatury

Soudy nižšího stupně zpravidla uznávají autoritu vyšších soudů a řídí se jejich výkladem práva.  Nicméně vzhledem k tomu, že soudy jsou nezávislé, nemusí tomu tak být vždy. Přesto rozhodnutí v zásadních sporech jsou publikována jako tzv. judikáty (ve sbírkách rozhodnutí soudů a jinde). Ty však nejsou právně závazné a jsou pouze doporučením, jak rozhodovat v podobných případech.

České právo jako právo kontinentálního typu není na rozdíl od anglo-amerického práva  – tzv. common law – právem precedentů. Precedenty na rozdíl od judikátů mají normotvornou povahu, zjednodušeně řečeno mají podobnou úlohu a význam jako zákony a jiné právní předpisy. Významná je proto úloha Nejvyššího soudu ČR (potažmo Nejvyššího správního soudu ČR) při sjednocování judikatury. Čtěte také: Rozsudek pro zmeškání: každý svého štěstí strůjcem, to platí i u soudu

Jak už bylo naznačeno – na jednu stranu je každý soud nezávislý a nezávisle také rozhoduje, a nemusí se proto judikaturou vyššího soudu řídit bezvýhradně. Na druhou stranu nemůže rozhodovat zcela libovolně. I případné odchýlení od zavedené rozhodovací praxe má svá pravidla, své mantinely.

Nejvyšší soud České republiky to ve svém rozhodnutí spis. zn. 30 Cdo 2811/2007, ze dne 3. 12. 2009, které je vlastně „judikátem k závaznosti judikátů“, shrnul a vyjádřil takto: Došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikaturnímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z jakého nosného důvodu nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit.

Judikát není precedens

Soudní rozhodnutí, které v anglo-americkém systému práva řeší případ dosud právními normami neupravený, má normotvorný význam, a je tak obecně závazné pro další rozhodování v obdobných případech. Precedens je tak na rozdíl od judikátu pramenem práva. Čtěte také: Kolik zaplatíte protistraně, když prohrajete soudní spor?

Rozhodnutí (judikáty) Nejvyššího soudu ČR jsou závazné pouze pro rozhodnutí v konkrétní věci. Neformálně z nich však často soudy a případně další orgány vycházejí, respektujíce autoritu Nejvyššího soudu, jakož i pro přesvědčivost výkladu sporných otázek. Navíc Nejvyšší soud svými rozhodnutími do určité míry avizuje, jakým způsobem bude s nejvyšší pravděpodobností rozhodovat v obdobných věcech, pokud se jimi např. na základě mimořádných opravných prostředků, bude v budoucnosti zabývat. Judikatura je proto vítanou pomůckou a návodem pro správnou interpretaci a aplikaci právních norem v praxi.

Právní věty

V občanském soudním řízení  rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Soudy nalézají (vykládají a dotvářejí při posuzování jim předložených věcí) právo a z jejich rozhodovací praxe vzniká tzv. judikatura. Na základě určitých konkrétních rozhodnutí vznikají tedy tzv. judikáty, které tvoří judikaturu. Judikáty jsou pak opatřovány výstižnými, výklad práva shrnujícími a zobecňujícími tzv. právními větami. Ty tedy výstižně shrnují smysl rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění. Čtěte také: Exekutor vám už nesmí ponechat pouhých 1000 korun

 Právní věta není ničím jiným než koncentrovanou podobou publikovaného judikátu, jehož jediným smyslem je čtenáři zpřehlednit sbírku (rozuměj soudních rozhodnutí), šetřit jeho čas a umožnit mu určitý komfort spočívající v tom, že si po letmém nahlédnutí může vybrat k podrobnému studiu ty judikáty, které ho zajímají, uvádí  Vojtěch Šimíček, soudce Nejvyššího správního soudu ČR ve své práci Zpověď občasného tvůrce právních vět, Jiné právo offline, Auditorium 2008, str. 259 – 267. (Text je rovněž volně přístupný na adrese http://jinepra­vo.blogspot.com/2007/10­/zpov-obasnho-tvrce-prvnch-vt-iii-nakldn.html).

Právní věta je nejdůležitější částí judikátu. Ve sbírkách soudních rozhodnutí se právní věta nebo její nejdůležitější části zdůrazňují zvlášť na začátku publikovaného textu a zpravidla se i graficky odlišují. Právní věta není větou v obvyklém gramatickém smyslu, zpravidla ji totiž tvoří několik vět, souvětí nebo i odstavců.

Nejvýznamnější jsou judikáty Nejvyššího soudu ČR (resp. Nejvyššího správního soudu ČR). Nejvyšší soud rozhoduje v civilním soudním řízení zejména o mimořádném opravném prostředku proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů (pokud to zákon připouští), jímž je dovolání. To platí i pro spory ve věcech pracovně-právních a občansko-právních. Tak vzniká občansko-právní resp. pracovně-právní judikatura Nejvyššího soudu ČR.

Judikáty a stanoviska Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud dále – vedle vlastní rozhodovací činnosti v konkrétních věcech – sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském  soudním řízení a na jejich základě  v zájmu  jednotného rozhodování  soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Tento způsob sjednocování soudní praxe bývá označován jako mimoprocesní způsob (jako procesní způsob je označováno již uvedené rozhodování Nejvyššího soudu o mimořádných opravných prostředcích). Čtěte také: Platební rozkaz nepodceňujte

Stanoviska lze popsat (jak uvádí a charakterizuje je soudkyně R. Jonášová v díle Jonášová, R.: Sjednocuji, sjednocuješ, sjednocujeme aneb křišťálové koule netřeba, článek č. 55670, 10. 4. 2009, epravo.cz, epravo.cz a.s.) tak, že jde o jakýsi abstraktní výklad zákona, podávaný bez ohledu na určitou kauzu, byť vycházející ze zkušeností soudů při řešení věcí v minulosti. Přínosem jednotících stanovisek je možnost Nejvyššího soudu sjednocovat ty věci, které se k němu nedostanou běžnou procedurou (rozhodování o nákladech řízení, výživném apod.) např. proto, že dovolání, o němž rozhoduje Nejvyšší soud, není v dané věci přípustné.

Stanoviska Nejvyššího soudu ve věcech, v nichž je řešena právní otázka, jíž se zabýval Nejvyšší soud v přijatém stanovisku, jsou soudy nižších stupňů „vázány“ stejně jako judikaturou Nejvyššího soudu.

Použitá literatura: Jonášová, R.: Sjednocuji, sjednocuješ, sjednocujeme aneb křišťálové koule netřeba, článek č. 55670, 10. 4. 2009, epravo.cz, epravo.cz a.s.