Obchodní firma zažalovala svého vedoucího zaměstnance o 487 000 Kč. Zaměstnanec měl z titulu své funkce dispoziční právo k firemní platební kartě. Vybíral prostřednictvím karty hotovost z firemního účtu, ale výběry neproúčtoval.
Žalovaný zaměstnanec se bránil tím, že o výběrech byla jednatelka společnosti informována bezodkladně vždy SMS zprávou na mobilní telefon. Jiné výběry z bankomatu, o kterých by jednatelka společnosti předem nevěděla, neprováděl. Dále argumentoval, že neměl jako zaměstnanec uzavřenou dohodu o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách čili dohodu o tzv. hmotné odpovědnosti. Dále pak, že ani nejsou splněny podmínky obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu, když svoji povinnost zaměstnance zaviněně neporušil.
Naopak vybrané prostředky buď doložil daňovým dokladem, nebo je vrátil „v nepoužité části do pokladny“ a „samotné zanesení do účetních knih“ bylo povinností jednatelky firmy, nikoliv jeho. Pokud tedy vůbec vznikla firmě škoda, pak ji nezpůsobil on, ale právě jednatelka firmy nedodržením péče řádného hospodáře. Jen pro úplnost uveďme, že žalovaný ředitel společnosti byl manželem jednatelky společnosti.
Soud prvního stupně žalobu zamítl. Vyšel z toho, že žalovaný, který byl oprávněn nakládat s bankovní kartou spojenou s bankovním účtem firmy, prováděl výběry z bankomatů pravidelně „k všeobecné známosti zaměstnanců firmy a samotné jednatelky“.
Mezi firmou a zaměstnancem neexistovala smlouva jakkoliv omezující žalovaného zaměstnance v nakládání s bankovní kartou. Žádný z předmětných dvaceti čtyř výběrů z bankomatů nebyl hlášen jako „pochybný“ nebo jako neoprávněný. Rozsudek prvostupňového soudu potvrdil i odvolací soud. Firma neprokázala zaviněné jednání žalovaného podle ust. § 250 odst. 3 zákoníku práce, neboť „neprokázala, že žalovaný jednal s úmyslem žalující firmu výběry z bankomatu poškodit“. Případ se dostal před Nejvyšší soud.
Proč nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu
Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí (ust. § 250 odst. 2 zákoníku práce). Při tzv. obecné povinnosti nahradit škodu podle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen prokázat zavinění zaměstnance (ust. § 250 odst. 3 zákoníku práce). A nic takového se žalující firmě nepodařilo.
Co vše musí být prokázáno, aby byl zaměstnanec povinen nahradit škodu
Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku spis. zn. 21 Cdo 1609/2023 ze dne 19. 12. 2023 vysvětluje:
Předpokladem pro vznik povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu podle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody a zaviněním na straně zaměstnance. Škodou se tu rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, odpovědnost za škodu nemůže nastat.
V řízení o náhradu škody podle ust. § 250 odst. 1 zákoníku práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit ust. § 101 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (o.s.ř.) a posléze i prokázat všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik povinnosti zaměstnance k náhradě škody.
Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil. Není proto dána jeho odpovědnost za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance, nebo třetích osob vně zaměstnavatele.
Kdy se zaměstnanec bezdůvodně obohatí?
Právní institut bezdůvodného obohacení není – s výjimkou částečné úpravy vrácení částek neprávem vyplacených zaměstnanci v ust. § 331 zákoníku práce – v zákoníku práce upraven.
S ohledem na podpůrnou povahu občanského zákoníku se proto i bezdůvodné obohacení v pracovněprávních vztazích řídí ust. § 2991 o. z. až § 3005 o. z.
Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Úprava institutu bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku vychází z obecného právního principu, že se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Je-li toto pravidlo porušeno a vzniklý prospěch nelze odčerpat v rámci původního právního vztahu, případně cestou náhrady škody, je stanovena povinnost vydat takto neoprávněně získané obohacení tomu, na jehož úkor bylo získáno. Z uvedené charakteristiky bezdůvodného obohacení je zřejmé, že se jedná o institut pouze podpůrný, tedy dodatečný nebo náhradní, který se uplatní jen tehdy, jestliže povinnost k vydání získaného prospěchu nevyplývá z jiného zákonného ustanovení.
Pokud nelze věci narovnat odpovědností za škodu, je tu ještě povinnost vydat bezdůvodné obohacení
Majetková újma, kterou lze vyjádřit v penězích, je předpokladem jak pro vznik nároku zaměstnavatele z bezdůvodného obohacení, tak i jeho nároku z odpovědnosti za škodu. Byla-li majetková újma způsobena zaviněným porušením povinnosti zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, je třeba nárok posoudit podle ustanovení o povinnosti zaměstnance nahradit škodu. Pokud však nejsou splněny předpoklady pro vznik povinnosti zaměstnance k náhradě škody, je možné – vzhledem k podpůrné funkci bezdůvodného obohacení ve vztahu k náhradě škody – majetkovou újmu zaměstnavatele posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, jde-li o bezdůvodné obohacení získané zaměstnancem z neplatného právního jednání.
Řešení sporu o neproúčtované výběry firemní kartou
Závěr odvolacího soudu, že vztah mezi účastníky by neměl být posuzován podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, k němuž dospěl poté, co shledal „nenaplnění všech předpokladů pro vznik odpovědnostního vztahu k náhradě škody“ žalovaným zaměstnancem, není správný, posoudil Nejvyšší soud ČR ve svém výše uvedeném rozsudku kriticky.
Pokud v projednávané věci nebyly splněny předpoklady ke vzniku povinnosti žalovaného nahradit firmě škodu, měly se soudy zabývat tím, zda jsou splněny podmínky pro vydání bezdůvodného obohacení. Tomuto právnímu posouzení by nebránila okolnost, že náhrady majetkové újmy vzniklé výběry hotovostí z bankovního účtu žalobce žalovaným prostřednictvím platební karty v celkové výši 487 000 Kč se žalobce domáhal z důvodu náhrady škody, neboť soud je při rozhodování vázán nikoliv tím, jak žalobce právně posuzuje vylíčený skutkový stav, nýbrž pouze tzv. skutkem, jak byl žalobcem vymezen v žalobě. Nejvyšší soud ČR proto rozhodnutí nižších soudů zrušil. Věc musí být projednána znovu a musí být respektován právní výklad Nejvyššího soudu.
