Hlavní navigace

Kdy máte nárok na cestovní náhrady za dojíždění do vzdáleného místa zaměstnání?

7. 5. 2024
Doba čtení: 8 minut

Sdílet

 Autor: Depositphotos.com, podle licence: Rights Managed
Máte nárok na cestovní náhrady za cestu na pravidelné pracoviště v určitém místě, třeba obci, i když máte jako místo výkonu práce sjednán celý okres, nebo třeba celý kraj, či dokonce Českou republiku?

V tomto článku si přiblížíme, jaká máte práva, když je vaše pracoviště na více místech, nebo vám nadřízený místo pracoviště změní. Vše si ukážeme na reálném příkladu sporu muže se svým zaměstnavatelem, který se dostal až k Nejvyššímu soudu.

Zaměstnanec byl u zaměstnavatele zaměstnán na pozici řidiče osobní dopravy. V pracovní smlouvě ze dne 17. 8. 2015 měl sjednán místo výkonu práce poměrně široce, a to Jihomoravský kraj. Pravidelné pracoviště nebylo v pracovní smlouvě určeno, a to ani později v dodatcích k pracovní smlouvě.

Zaměstnavatel změnil výchozí pravidelné pracoviště z Břeclavi na Hodonín 

Zaměstnanec byl zařazen od začátku pracovního poměru až do května 2020 na autobusovou linku, začínající a končící v obci Břeclav, kde bydlí i tento zaměstnanec. Od června 2020 jej zaměstnavatel nově zařadil na linku začínající a končící na autobusovém nádraží v Hodoníně, kam musel zaměstnanec denně dojíždět z místa svého bydliště.

Zaměstnanec zažaloval zaměstnavatele, aby si vymohl cestovní náhrady, a to za dobu od převedení z místa dřívějšího pravidelného pracoviště v Břeclavi na nové pracoviště v Hodoníně. Jedná se o cestovní náhrady za cesty, kdy zaměstnanec použil osobní auto v roce 2020 od června do prosince, celkem 110 jízd, ujetá vzdálenost na jednu cestu byla 41,5 km, celkem 4565 km (110 × 41,5).

Na jaké cestovní náhrady má nárok zaměstnanec, který na pracovní cestu použije vlastní vozidlo? Přečtěte si také:

Na jaké cestovní náhrady má nárok zaměstnanec, který na pracovní cestu použije vlastní vozidlo?

Celková výše cestovních náhrad činila 28 960,36 Kč, když základní náhrada za používání osobního motorového vozidla činí 19 173 Kč a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu 9787,36 Kč. 

Zaměstnanec odůvodnil žalobu tím, že neexistuje jiná možnost dostat se do požadovaného místa výkonu práce před jejím začátkem nebo z tohoto místa po jejím skončení hromadnou dopravou. Zaměstnanec ani neměl vozidlo poskytnuté firmou, jak to někdy u řidičů bývá, když mohou do místa bydliště odjet po směně i linkovým autobusem z konečné zastávky již bez pasažérů a ráno z něj na místo startu linky vyrazit. Musíme vzít v úvahu, že autobusové linky vyjíždějí velmi brzy ráno a těžko by mohl právě řidič autobusu cestovat jinou linkou, jiným autobusem, řízeným jiným řidičem.

Zaměstnavatel se řídil široce sjednaným místem výkonu práce v rozsahu kraje, změna pravidelného pracoviště jej nezajímala

Zaměstnavatel odmítl, že by měl mít zaměstnanec na cestovní náhrady nárok. Argumentoval tím, že zaměstnancovým místem výkonu práce je v pracovní smlouvě „Jihomoravský kraj“, tedy jde o širší rozsah, než je jedna obec, a že do pracovních směn nastupuje vždy z autobusového nádraží Hodonín, kde začínají a končí všechny výkony práce zaměstnance pro zaměstnavatele. Pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad je tedy Hodonín, a nikoliv Břeclav. 

Soud prvního stupně měl za to, že žaloba zaměstnance vůči zaměstnavateli (aniž by byl vyčíslen přesně v penězích přiznaný žalobou uplatňovaný nárok) je po právu. Naproti tomu odvolací soud verdikt soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. 

Odvolací soud vyšel především z toho, že zaměstnanci byla přidělována práce v souladu s pracovní smlouvou – práce řidiče osobní dopravy na autobusových linkách, které začínaly i končily v obci Hodonín, ač předtím mu byla přidělována práce řidiče na autobusové lince začínající a končící v obci Břeclav. 

Avšak v daném případě se nejednalo o převedení ve smyslu ust. § 43 zákoníku práce, neboť přidělení práce na autobusové lince v Hodoníně bylo výkonem práce v rámci v pracovní smlouvě sjednaného místa výkonu práce, kterým byl Jihomoravský kraj. Došlo pouze ke změně skutečností, z nichž je třeba vycházet při určení místa pravidelného pracoviště zaměstnance ve smyslu ust. § 34a zákoníku práce. V posuzovaném období je proto za pravidelné pracoviště žalobce označena obec Hodonín, a nikoli obec Břeclav.

Co říká zákoník práce

Podle ust. § 34a zákoníku práce, není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, platí, že pravidelným pracovištěm je místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce.

Pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad nesmí být sjednáno šířeji než jedna obec. Podle ust. § 152 písm. b) zákoníku práce se cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při cestě mimo pravidelné pracoviště.

Pravidelné pracoviště může, ale nemusí být sjednáno, ale pak platí jeho určení dle zákoníku práce 

Zaměstnavatel má možnost, nikoliv však povinnost, pravidelné pracoviště se zaměstnancem sjednat. Pravidelné pracoviště musí být sjednáno výhradně v pracovní smlouvě, což je splněno i v případě její změny (ust. § 40 zákoníku práce). Jako pravidelné pracoviště může být dohodnuto nejen místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě, ale kterékoliv pro zaměstnance v úvahu přicházející místo pracoviště (v rámci sjednaného místa výkonu práce). 

Protože však zaměstnavatel ani zaměstnanec nemají povinnost pravidelné pracoviště v pracovní smlouvě sjednávat, upravovalo ust. § 34 odst. 2 zákoníku práce (nyní jde o ust. § 34a zákoníku práce) postup pro případ jeho nesjednání. Za pravidelné pracoviště, není-li v pracovní smlouvě sjednáno, se pro účely cestovních náhrad považuje místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. 

Jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec, považuje (považovalo) se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance (nyní „nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce“).

Místo výkonu práce, pracoviště a pravidelné pracoviště – co je co?

Zákoník práce rozlišuje mezi místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě, pracovištěm a pravidelným pracovištěm zaměstnance. 

  • Místem výkonu práce sjednaným v pracovní smlouvě (nebo v souvislosti se jmenováním do funkce) se rozumí obec, kraj, území ČR, organizační jednotka nebo jinak určené místo, v němž se zaměstnanec v pracovní smlouvě zavázal konat práci pro zaměstnavatele. Skutečně je někdy, a to i u profesí, kde to není důvodné sjednáváno jako pracoviště, území celé ČR.
Odmítáte dojíždět 300 km do práce? Při výpovědi se vás nezastane ani soud Přečtěte si také:

Odmítáte dojíždět 300 km do práce? Při výpovědi se vás nezastane ani soud

  • Pracoviště je pak místo, kde zaměstnanec plní podle pokynů zaměstnavatele své pracovní úkoly; okruh těchto míst, v nichž může zaměstnavatel přidělovat zaměstnanci práci, je dán vymezením místa výkonu práce v pracovní smlouvě. 
  • Pravidelným pracovištěm se pro účely poskytování cestovních náhrad rozumí místo, které je se zaměstnancem sjednáno v pracovní smlouvě.

Není nijak řešeno – ani zákonem, ani zatím nebylo soudním výkladem – jaká jsou kritéria pro určení místa pravidelného pracoviště zaměstnance v případě, kdy toto místo není mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem dohodnuto, popř. je dohodnuto v rozporu s ust. § 34a zákoníku práce.

Kritéria pro určení místa pravidelného pracoviště zaměstnance 

Smyslem úpravy institutu pravidelného pracoviště v zákoníku práce je jednak aplikace základní zásady pracovněprávních vztahů, a to zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance (ust. § 1a písm. a) zákoníku práce), a jednak vyjádření zásady, že závislá práce musí být vykonávána na náklady zaměstnavatele (ust. § 2 odst. 2 zákoníku práce), a při interpretaci ust. § 34a zákoníku práce je zapotřebí z uvedených zásad důsledně vycházet.

Místo výkonu práce respektuje potřeby zaměstnavatele, ale pravidelné pracoviště už chrání zaměstnance, aby náklady na práci nesl plně zaměstnavatel 

Zatímco úprava možností sjednání místa, kde má být závislá práce vykonávána, bere v úvahu různé provozní potřeby zaměstnavatelů ve vztahu k rozmanitým druhům práce, které jsou nezbytné k zajištění těchto zájmů a potřeb, úprava pravidelného pracoviště již bere v úvahu, že praktická realizace hospodářské činnosti zaměstnavatele již nemůže jít na úkor zaměstnanců. Tedy nemůže být v rozporu se zásadou, že závislá práce se vykonává na náklady zaměstnavatele.

Platí původní, léta vzájemně respektované, pravidelné pracoviště

Soud zjistil, že:

  • Zaměstnanec měl v pracovní smlouvě sjednáno místo výkonu práce Jihomoravský kraj (tedy šířeji, než je území jedné obce),
  • mezi účastníky nedošlo v pracovní smlouvě (popř. její změně) k ujednání o místě pravidelného pracoviště, že zaměstnanec byl „po krátkém zapracovaní“ zaměstnavatelem zařazen k výkonu práce (řidiče hromadné dopravy) v obci Břeclav, kde začínaly i končily jeho pravidelné jízdy (tedy v místě bydliště zaměstnance), a
  • tomu tak bylo po dobu takřka 5 let.

To je podle názoru Nejvyššího soudu ČR správný závěr, že ust. § 34a zákoníku práce odpovídá stanovení pravidelného pracoviště zaměstnance v obci Břeclav (jde o místo bydliště zaměstnance, jakož i o místo počátku vlastního výkonu práce), v níž pravidelně začínaly cesty zaměstnance za účelem výkonu práce řidiče hromadné dopravy (rozsudek spis. zn. 21 Cdo 2608/2023 ze dne 23. 1. 2024). Jiná obec vůbec nepřicházela v úvahu. Nejvyšší soud tak dal za pravdu zaměstnanci, že neměl pravidelné pracoviště v obci Hodonín.

Nejvyšší soud dodává, že z ust. § 34a zákoníku práce je nutno dovodit, že určení místa pravidelného pracoviště podle pravidel zde stanovených má stejný dopad, jako by bylo místo pravidelného pracoviště sjednáno v pracovní smlouvě (viz zákonnou dikci „Není-li v pracovní smlouvě…“).

Změna pravidelného pracoviště je možná jen v pracovní smlouvě či dodatku k ní 

Jinak řečeno, pokud jsou zřejmá kritéria pro určení místa pravidelného pracoviště podle domněnky stanovené v ust. § 34a zákoníku práce (a místo pravidelného pracoviště zaměstnance tak bylo dáno), lze je měnit pouze cestou změny obsahu pracovní smlouvy, nikoliv jednostranným pokynem ze strany zaměstnavatele, jímž tento stanoví počátek výkonu práce v jiném místě, než bylo dosavadní pravidelné pracoviště zaměstnance.

Místo výkonu práce může být sjednáno i široce, ale pravidelné pracoviště musí být sjednáno striktnější 

Zákoník práce tedy nijak neomezuje smluvní volnost při sjednání místa či míst, kde má být práce vykonávána, oproti tomu úprava institutu pravidelného pracoviště je mnohem striktnější. Nelze například sjednat více „pravidelných pracovišť“, resp. v širším rozsahu, než je území jedné obce. Tomu odpovídá úprava náhrady výdajů zaměstnance v souvislosti s výkonem práce (ust. § 151 zákoníku práce, ust. § 152 písm. b) zákoníku práce, dle nichž zaměstnanci přísluší náhrada výdajů, které mu vzniknou při cestě mimo pravidelné pracoviště). Řízení před Nejvyšším soudem tak skončilo úspěchem žalujícího zaměstnance. NS vrátil věc odvolacímu soudu k dořešení.

Může vás úřad práce nutit dojíždět do zaměstnání 4 hodiny? Přečtěte si také:

Může vás úřad práce nutit dojíždět do zaměstnání 4 hodiny?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Nenadávejte právníkům, zákony netvoří zdaleka jen oni. Oni je pak jen zašmodrchávají ve prospěch svých klientů, třeba zrovna vás. Budu se však snažit vám je vysvětlovat.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).