Muž a hospodyně v jeho domácnosti se vzali, ale pracovní poměr neukončili. Manžel řádně dál za zaměstnankyni platil daně, pojistné odvody, ale posléze narazili. Šlo o nemocenské pojištění manželky, která nadále zůstala v pracovním poměru vůči manželovi jako zaměstnavateli.
Před časem jsme se zamýšleli, zda je nutný a důvodný (smysluplný) zákaz vzájemného zaměstnávání manželů. Zda musí být uzákoněn a uveden v zákoníku práce:
Základní pracovněprávní vztah (tedy jak pracovní poměr, tak i zaměstnání vykonávané na dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti) nemůže být mezi manžely (§ 318 zákoníku práce). Už jsme o tom psali v článku Manželé společně na pracovišti? Zákon to někdy zakazuje. Je tedy zakázáno, aby manžel zaměstnával manželku nebo manželka manžela. I když někomu by to mohlo vyhovovat.
Je zásadně přípustné, aby manželé pracovali v jedné firmě nebo i na jednom pracovišti společně, a to i tak, aby jeden z manželů byl nadřízeným toho druhého. Zaměstnavatelem však v takovém případě ovšem není manžel či manželka, ale někdo jiný – právnická osoba (např. obchodní společnost), i když třeba paradoxně vlastněná právě jedním z manželů. Může to být i jiná, tzv. třetí, fyzická osoba, pokud jsou oba jejími zaměstnanci.
Odlišně je tomu v režimu státní služby. Zákon o státní službě předepisuje (§ 43), že státní zaměstnanci, kteří jsou sobě navzájem osobami blízkými, tedy i manželé, nesmějí být zařazeni ve službě tak, aby jeden byl přímo podřízen druhému nebo podléhal jeho finanční nebo účetní kontrole. Přípustné to ale naopak je v zahraniční službě, tedy např. v diplomacii, na velvyslanectvích, vyslanectvích, zahraničních misích apod.
Manželé se nedostali do sporu mezi sebou, ale se správou sociálního zabezpečení
Jestliže se tedy např. muž zaměstnávající nějakou ženu (nebo naopak) rozhodnou, že se vezmou, uzavřou sňatek, musejí ukončit pracovněprávní vztah mezi sebou, ačkoliv zákoník práce neříká, jakým způsobem a kdy, resp. do kdy.
Pojďme se podívat na příběh dvou lidí, muže a ženy, kteří takového zákazu nedbali a ponechali si mezi sebou pracovní poměr i po uzavření manželství. Nedošlo k žádnému sporu mezi nimi. Stav, kdy pracovní poměr přetrval i po uzavření manželství se nelíbil státním orgánům, konkrétně správě sociálního zabezpečení.
Vše probíhalo k vzájemné spokojenosti, než začal věci řešit státní orgán.
Jako v pohádce o Popelce
Paní je cizinka z jedné pro nás hodně exotické a vzdálené země, kterou nebudu specifikovat, aby zůstalo co nejvíce zachováno inkognito manželů. Paní, tehdy ještě slečna, si práci v České republice našla sama prostřednictvím internetu. Z rozhodnutí správy sociálního zabezpečení to není zřejmé, ale předpokládám, že využila služeb agentury zprostředkující takové zaměstnání.
Nikdy se předtím se svým budoucím zaměstnavatelem neviděla ani nikdy nebyla v Evropě. Jeden český muž ji zaměstnal od r. 2016 jako svou hospodyni. Uzavřeli spolu pracovní smlouvu na pracovní pozici „hospodyně v domácnosti“. Slečna pro muže pracovala a ten jí zúčtovával odměnu za vykonanou práci, tedy mzdu. Na základě tohoto pracovního poměru zároveň vznikla zaměstnankyni dnem nástupu do zaměstnání účast na nemocenském pojištění. Aktuální podmínky pro účast na nemocenském pojištění a v dalších pojistných systémech, třeba státem provozovaném důchodovém, jsme si přiblížili v článku o nemocenské a srážkové dani v roce 2021.
Všechny povinnosti vůči státu si pár splnil
Zaměstnavatel svoji zaměstnankyni postupně zaškolil do pracovních povinností, jako je péče o domácnost v podobě praní prádla, žehlení, úklidu, nákupu potravin, přípravy pokrmů a jiné. Pro slečnu to muselo být zprvu asi velmi náročné, přinejmenším se musela adaptovat na nové prostředí, prožila si střet zcela odlišných kultur, musela se vypořádat s jazykovou bariérou, neznalostí českého jazyka.
Zpočátku jí byla práce zadávána velmi podrobně a zaměstnankyně pracovala pod přímým dohledem zaměstnavatele, po nějaké době však zaměstnankyně tyto činnosti vykonávala samostatně. Slečna se však postupně všechno naučila: kde a jak nakupovat, naučila se vařit česká jídla a jak pečovat o domácnost.
Vše probíhalo ke spokojenosti obou stran. Pán měl doma, jak se říká, navařeno a uklizeno, nemusel se starat o domácnost. Zaměstnankyně zase prostřednictvím vydělaných peněz pomáhala a pomáhá své chudé rodině v zemi, z níž pochází, protože jim posílá část svého výdělku.
Soužití, společné hospodaření a spolupráce vyústily v manželství
Muž jako zaměstnavatel řádně plnil všechny své povinnosti v otázce daní a pojištění. Provedl registraci, platil odvody, a to jak správě sociálního zabezpečení doložily další oslovené státní orgány. Slečna tak měla zdravotní, důchodové i nemocenské pojištění, řádně platila zálohy na daň z příjmů fyzických osob. Všechno bylo v pořádku, až do doby, než dvojice uzavřela manželství.
I když k problému došlo později, až když správa sociálního zabezpečení začala věci kolem toho s odstupem času řešit. Paní v té souvislosti prohlásila, že se k ní zaměstnavatel choval vždy korektně a s respektem a z tohoto důvodu si ho vzala za manžela.
Právě proto píšu o odvaze slečny, která se přestěhovala přes půl planety, tehdy pro ni do neznáma. Uvažme, že někdy se za podobnými agenturními nabídkami skrývá tzv. obchod s bílým masem, jde o otrockou práci nebo prostituci. Nic takového, jde o zjevně spokojenou rodinu, jen poněkud naštvanou na státní orgány a právní řád.
Co udělaly státní orgány, když zjistily, že zaměstnavatel měl se zaměstnankyní svatbu
Správa sociálního zabezpečení v roce 2021 rozhodla, že v roce 2018 zanikla účast paní na nemocenském pojištění z důvodu sňatku se svým zaměstnavatelem. Jako se správě sociálního zabezpečení nelíbila existence pracovněprávního vztahu mezi manžely, tak pochopitelně se naopak manželům nelíbilo zrušení účasti paní na nemocenském pojištění. Vše bylo podle platného práva, proto se po poradě s právníkem, když vzali v úvahu dobu, po kterou by trvala obrana, náklady na ni atp., s rozhodnutím smířili.
Ale klademe si otázku, zda uvedené pravidlo je správné, zda to tak musí být. A současně varujeme, jaké nepříjemnosti může nerespektování zákazu vzájemného zaměstnávání manželů přinést.
Argumentace správy sociálního zabezpečení
Správa sociálního zabezpečení měla za to, že z citovaného § 318 zákoníku práce vyplývá kategorický zákaz existence základního pracovněprávního vztahu (pracovní poměr, dohoda o pracovní činnosti či dohoda o provedení práce) mezi manželi.
Skutečnost, že manželé mají smluvně vyloučeno společné jmění manželů, není sama o sobě rozhodná, neboť důvodem zákazu v zákoníku práce není pouze případná konkurence majetkoprávních vztahů, dodal státní orgán ve svém rozhodnutí.
Tady vidíme, že i když se to dříve uvádělo jako hlavní zdůvodnění pro zákaz vzájemného zaměstnávání manželů, že o společné jmění manželů vlastně až tak vůbec nejde, jak už jsme naznačili dříve v tomto článku: Manželé společně na pracovišti? Zákon to někdy zakazuje
Ostatně platí i zákaz vzájemného zaměstnávání registrovaných osob stejného pohlaví a ty žádné společné jmění nemají. A na tuhle námitku ohledně společného jmění byl manžel zjevně hodně dopředu připraven, když všechny sporné otázky kolem případné kolize zaměstnávání manželky na straně jedné a existence společného jmění manželů vyloučil, a to právě vyloučením společného jmění, které si manželé ujednali.
Jakým způsobem ukončit pracovní poměr?
Správa sociálního zabezpečení odmítla argumentaci manžela-zaměstnavatele, že zákoník práce stanoví taxativně čili vyčerpávajícím způsobem okruh důvodů pro skončení pracovního poměru (a uzavření manželství mezi účastníky pracovního poměru výpovědním důvodem není).
Správa sociálního zabezpečení vyložila, že pokud ze zákoníku práce vyplývá zákaz existence pracovněprávního vztahu (závazku), tak nastupuje (v souladu s ust. § 2006 odst. 1 občanského zákoníku) zánik tohoto závazku přímo ze zákona pro nemožnost jeho plnění. Nejsem si však zcela jist přiléhavostí tohoto argumentu, protože nemožnost plnění fakticky, materiálně nenastala, pouze formálně z důvodu zákazu pracovněprávního vztahu mezi manžely. Takže jsme zase zpět u základní otázky, zda je tato norma nezbytná.
A proto je účast zaměstnance v době po vzniku manželství dále vyloučena, neboť předchozí závazek vyplývající z pracovní smlouvy dnem uzavření manželství zanikl vzhledem k zákonnému zákazu existence pracovněprávního vztahu mezi manželi. A to i když ho oni sami nerozvázali, ať už výpovědí, nebo dohodou.
Správa sociálního zabezpečení odmítla i přístup, že by se mohlo jednat o tzv. faktický pracovní poměr. Psali jsme o něm a vysvětlovali, o co jde, v článku Jak dokázat, že pracujete bez smlouvy a zaměstnavatel nechce nést odpovědnost?
Co kdyby paní nepracovala jako hospodyně, aby to tak nekolidovalo s právy a povinnostmi manželů?
Popisovaný případ je opravdu velmi specifický, a to právě s ohledem na náplň práce zaměstnankyně, čehož správa sociálního zabezpečení bezezbytku využila. Měla svou argumentaci značně ulehčenu. Ono by asi bylo něco jiného, kdyby paní pracovala třeba jako řekněme správkyně nemovitostí ve výlučném majetku manžela, třeba by chodila kontrolovat nájemníky, zajišťovat opravy, vybírat nájemné atp.
Správa sociálního zabezpečení se totiž právě hodně opřela do obsahu pracovní činnosti zaměstnankyně dle pracovní smlouvy, kdy se jedná o pozici „hospodyně v domácnosti“ a sjednaná náplň práce obsahuje zajištění chodu, úklidu, obsluhy a údržby domácnosti, praní a žehlení, zajištění stravování.
Šlo tedy o souhrnnou osobní péči o domácnost zaměstnavatele, jenomže ta se vznikem manželství stala i domácností zaměstnankyně, tedy vlastní domácností paní. Občanský zákoník (ve svém ust. § 687 odst. 1) říká, že manželé mají rovné povinnosti a práva.
Z tohoto požadavku rovnosti vyplývá, že ve vzájemných vztazích nemůže existovat autoritativní postavení jednoho z manželů nad druhým, a to zejména v situaci, kdy zaměstnanec-manželka zde má vystupovat jako „hospodyně“ v domácnosti svého manžela-zaměstnavatele, resp. i ve své domácnosti. Dle názoru správy sociálního zabezpečení tak nelze připustit, aby zaměstnavatel-manžel vystupoval při výkonu těchto činností jako nadřízený své manželky-zaměstnance i že by měla podléhat pokynům zaměstnavatele v podřízeném postavení.
Z těchto důvodu se tedy v daném případě nejedná o výkon závislé práce a tento poměr tedy nemá obsah pracovního poměru, a proto tedy účast na pojištění zaměstnanci nesvědčí. Ano, to všechno je jistě pravda, ale právě jen proto, že šlo o výkon práce hospodyně. Bylo by zajímavé vědět, jak by správa sociálního zabezpečení argumentovala, kdyby paní byla sekretářkou, řidičkou, nebo vykonávala pro svého zaměstnavatele-manžela jiné práce, třeba naznačenou správu jeho výlučného majetku.
Vždyť manželé spolu mohou třeba podnikat a nikdo nezakazuje, aby jeden z manželů dával závazné pokyny, prostě šéfoval, druhému, když tak činí podnikatel ve vztahu ke spolupracující osobě nebo se tak děje v rodinném závodě (ale pán není osobou samostatně výdělečnou činnou, sám se živí jako zaměstnanec).
Paní v domácnosti má místo mzdy nárok na výživné. To se nezdaňuje a neplatí se z něj pojistné
Dále správa sociálního zabezpečení argumentovala tím, že i kdyby paní nevykonávala za mzdu práce sjednané v pracovní smlouvě ohledně péče o domácnost, stejně by měla nárok třeba na peníze (prostě nějaké materiální plnění) od manžela, a to z důvodu vzájemné vyživovací povinnosti manželů. A pokud manželka není jinak výdělečně činná, a přitom pečuje o rodinnou domácnost, nejedná se zde o závislou činnost, neboť při výkonu těchto činností zaměstnanec-manželka není povinna dbát příkazů zaměstnavatele-manžela.
Opačný postoj by ve své podstatě znamenal, že jedna strana manželského svazku se plně vzdává autonomie své vůle a možnosti rozhodování o záležitostech rodiny, resp. o vlastních aspektech soukromého života a podřizuje se druhému z manželů. Tímto způsobem by byla porušena jedna z výsad moderního demokratického právního státu, konkrétně princip rovnosti pohlaví a s tím související zásada rovnosti obou subjektů manželského svazku.
Na příjem, který tedy po uzavření manželství poskytuje zaměstnavatel-manžel zaměstnanci-manželce, je nutné pohlížet jako na plnění vyživovací povinnosti, které je osvobozeno od daně z příjmu. A tak je vyloučena účast zaměstnance na pojištění. Takže správa sociálního zabezpečení uzavřela, že paní skončilo nemocenské pojištění z titulu zaměstnání dnem, kdy se provdala za svého zaměstnavatele.
Je tedy pro stát lepší pracovat zdarma a bez odvodů?
Skončeme otázkou, kterou při řešení případu položila paní státním orgánům: Bylo by pro český stát výhodnější, kdyby veškeré uvedené činnosti spojené s činností hospodyně vykonávala zdarma a dobrovolně a nebyly by odváděny odvody na zdravotní, sociální pojištění a daň?
Její otázka nebyla přesná, zdravotní pojištění by si musela platit sama, resp. by jí ho musel zaplatit manžel tak jako tak, a to jako tzv. osobě bez zdanitelných příjmů, tedy samoplátci, což jsme popisovali v článku Samoplátci zdravotního pojištění si od roku 2022 zase připlatí. Ovšem jinak je její otázka zcela namístě. Co na ni odpovíte vy?
