Školní děti do 13 let jsou nepostižitelné. Jimi způsobené škody jsou totiž nevymahatelné

Regulujeme, nařizujeme, zakazujeme příliš mnoho věcí. Navzájem je to vše propletené. Právníci mají často rozdílný výklad slov, než by tak nějak odpovídal vyjadřování běžnému člověku. Diví se pak někdo, že mnohé regulace jsou kontraproduktivní nebo vytvoří problémy jinde? A tyto nové problémy se pak znovu regulují a celkově zhoršují celkovou situaci?

Od 1 7. 2021 platí zákon č. 192/2021, což je pokus regulovat dětské dluhy. (Více ve článku Odpovědnost za dluhy nezletilých se omezí. Ochranu získají i lidé do 21 let). Tento zákon mimo jiné provedl několik změn v občanském zákoníku, nicméně dává smysl sem kopírovat výsledné celkové znění, důležitý je především § 2920 (3), zbytek se týká starších dětí nebo řešení spíše speciálních případů:

Co to znamená? V článku o pojištění dětí ve střídavé péči jsem mimo jiné popsal, jaké u dítěte mohou nastat případy, kdy škodu kdo hradí.

Případ první právě nyní více rozebereme:

Dítě není ‚deliktně způsobilé‘ (není schopné ovládnout své jednání a zároveň posoudit jeho následky – např. s ohledem na věk) a osoba vykonávající dohled (kromě rodiče např. i prarodič, vedoucí tábora apod.) prokazatelně nezanedbala náležitý dohled – za škodu nikdo neodpovídá, poškozený nese sám následky škody.

Skupina „neodpovědných“ dětí

Náležitým dohledem však není možno rozumět takový dohled, který by byl za normálních okolností osobami dohledem povinnými vykonáván stále, nepřetržitě a bezprostředně („na každém kroku“), neboť v takovém případě by byla zákonem předpokládaná možnost zproštění odpovědnosti těchto osob prakticky vyloučena.

Při úvaze o tom, zda osoby dohledem povinné nezanedbaly náležitý dohled, je nutno vzít zřetel i na některé okolnosti týkající se osoby podléhající dohledu, jako například věk, povahové vlastnosti a celkové chování a vystupování. (Zdroj)

Vzhledem k tomu, že vyjma skutečně malých dětí není náležitým dohledem dohled „na každém kroku“, dá se očekávat, že se významně častěji mohou vyskytovat případy, že poškozenému za újmu nebude odpovídat ani dítě, ani jiná osoba, a za újmu nebude odpovídat nikdo.

V současné době se liší přístup pojišťoven. Nicméně výše uvedený text znamená, že máme zde jistou skupinu právně (téměř) neodpovědných dětí. Odpovědnost dětí od cca začátku školního věku do 13 let je za neúmyslné škody prakticky nulová. A nejsou pro tuto věkovou skupinu odpovědní rodiče, protože nezanedbali náležitý dohled, protože takto staré děti nevyžadují náležitý dohled, takže není co zanedbat.

Školní děti běžně chodí samy do školy, samy chodí nakupovat, na hřiště nebo s kamarády tropí bláznoviny.

Co konkrétně tahle neodpovědnost dětí znamená?

Dítě tohoto věku půjde hrát fotbal a vysklí okno sousedovi neúmyslně (nebo není dokázán úmysl), dítě ani jeho aktuální pečovatel (např. prarodič) ani rodiče nic neplatí, soused si rozbité okno musí zaplatit sám. Podobně v obchodě, na lyžích, na kole, na silnici. Je jedno, jestli dítě je pojištěné, či nikoliv (obvykle je pojištěné spolu s rodičem vyjma dělené péče viz můj výše zmíněný článek ke střídavé péči).

Pojišťovny, i když pro ně to znamená méně výplat pojistného plnění, se stavem nesouhlasí. A některé zatím vyplatí odškodnění i za takové dítě jako předtím. Nicméně osobně to beru zatím jako přechodný stav.

Mně osobně se tato právní úprava nelíbí také. Z hlediska krytí rizika, že se rodina s dítětem nedoplatí odškodnění, to nevadí. Nejsou odpovědní, neplatí. Navíc většina škod je spíše malých. Problém vidím jinde.

Rodiny s dětmi nechceme

Zaprvé, v náladě okolí na tyto rodiče s dětmi. Soused, kterému bylo vyskleno okno, si škodu zaplatí sám. Jak se „zlepší“ poměry mezi sousedy? Jak se změní vztah kohokoliv k rodinám s dětmi? Jak se budou dívat obchodníci na samostatně nakupující děti? Pronajímatelé, kdy už předtím někteří nechtěli rodiny s dětmi? To totiž vnímám jako další roli pojištění občanské odpovědnosti, udržovatel klidných vztahů, ke kterému patří i náhrada škod.

Jedním dechem musím dodat, že takto staré děti nejsou jedinou skupinou, která není mnohdy odpovědná. V zákoně jich máme už poměrně dost. Stát/zákony tímto způsobem přenáší odpovědnost z vybraných skupin na jejich okolí. Škodu jsou nuceni si zaplatit sami poškození. A je jedno, jak pravděpodobná, či nepravděpodobná je to situace a pravděpodobná výše škody.

Lidé by měli odpovídat za škodu, kterou způsobili, za kterou jsou odpovědní, a případně se na ni pojistit. Za všechny vyjmenuji např. vodicí psy (právní detaily). Ty navíc musí podnikatelé strpět i v místech, kde jim jiná zvířata jiný zákon naopak neumožňuje pustit.

Ale v zákonech je mnoho dalších výjimek, možných vyvinění. Nicméně můj odhad četnosti i závažnosti škod je u dětí poněkud vyšší, a proto zde vidím i vyšší dopady.

Dále musím zdůraznit, že už předtím se rodiče mohli vyvinit ze škody, kterou způsobilo jejich dítě. Např. drželi dítě za ruku a vytrhlo se jim do vozovky. A stále tyto případy budou moci nastat pro předškolní děti. Tedy když vaše čtyřleté dítě způsobí škodu, budete vy dokazovat, že jste ho např. drželi za ruku a že se vám vytrhlo, vstoupilo do silnice a způsobilo tak nehodu tím, že se mu řidič snažil vyhnout a naboural. Když totéž udělá vaše 10leté dítě při samostatné cestě do školy, není třeba nic dokazovat z vaší strany, nezanedbali jste náležitý dohled.

Jako pojišťovací zprostředkovatel dělám osvětu ohledně popelky mezi pojištěním, pojištěním občanské odpovědnosti. Zde klientům vždy doporučuji sjednat nejvyšší limit, aktuálně bohužel max. 50 mil. korun, vyšší pojišťovny nenabízejí. Důvodem jsou škody na zdraví.

Příklad škody, kterou by krylo pojištění občanské odpovědnosti:

V aquacentru na tobogánu pojištěný nedodržel časový odstup, dojel před ním jedoucí osobu a této způsobil vážné poranění páteře s následným trvalým omezením hybnosti. Soud stanovil finanční odškodnění poškozenému ve výši 19,5 mil. korun. Toto odškodnění obsahovalo bolestné, ztížení společenského uplatnění, ztrátu na výdělku, náklady na péči o poškozeného, náklady na bezbariérovou úpravu bytu a náklady vynaložené zdravotní pojišťovnou.

Nebo si představte, že chodec či cyklista bude uznán vinným z dopravní nehody, kdy se kvůli němu střetnou motorová vozidla, protože se mu jedno z nich pokusí vyhnout.

Bohužel všechny tyto případy v případě viníka dítěte školního věku nemají nikoho, kdo by byl nucen platit škodu poškozeným. A znám dost klientů, kteří mají dlouhý bezeškodný průběh, kteří z toho důvodu „riskují“ a nemají havarijní pojištění, protože spoléhají na to, že pokud budou mít škodu na vozidle, zaplatí ji viník (zapomínají na případy, kdy policie „vyřeší“ případ tak, že dá všem stranám spolupodíl na škodě).

(Ne)pojištěné a (ne)postižitelné dítě

Nyní mohou zaplakat, potkají-li dítě. Moderní auta jsou někdy na odpis po nevinném ťuknutí v koloně. Ale jak se budete cítit, když se stanete invalidním, znáte viníka – dítě, ale nikdo vám nic nezaplatí? A zanedbejme případ, kdy [je] to spravedlivé se zřetelem k jeho majetkovým poměrům a majetkovým poměrům poškozeného.

Možná si říkáte, že děti zatím až tak velké škody nezpůsobují. Nesouhlasím s vámi, ale obávám se, že se nemůžeme dívat na předchozí stav a jednoduše ho extrapolovat do budoucna. Když teď byly děti odpovědné, rodiče se chovali jinak, než jak se budou chovat, když postupně zjistí, že jejich děti nejsou odpovědné. Tu drobné risknutí, tu méně varování či doporučení ke svému dítěti. Ve výsledku se ale tyto změny mohou kumulovat a postupně způsobit výrazně četnější škody u prakticky neodpovědných dětí.

Oproti např. vodicím psům zde vidím ještě jeden rozdíl kromě četnosti škod a počtu dětí. Když někdo z rodiny nedbalostně způsobí požár a vyhoří bytový dům, jak a kdo zjistí, jestli to byl rodič, nebo jeho školní dítě? V jednom případě by zafungovala odpovědnost a rodina by zaplatila škodu (nebo jejich pojištění odpovědnosti), ve druhém ne.

Dovedu si představit případy, kdy ani sama vinná rodina neví, kdo způsobil požár. Do nedávna na tom moc nezáleželo, nyní to může znamenat rozdíl mezi zaplatit miliony, nebo ne. Nezvýší se poněkud míra zavinění (nebo spíše míra nezavinění) školních dětí na úkor jejich blízkých? Protože když nebudou vědět (nebo spíše kdy nebude možné dokázat, kdo z nich), tak to prostě spáchá dítě s „imunitou“?

Jak z toho ven? Nezbývá než být pojištěni sami. Mít své havarijní pojištění (ale havarijní pojištění starších aut je problematické v mnoha ohledech), mít své pojištění nemovitosti, domácnosti (to doufám máte i tak), mít své životní, min. úrazové pojištění. Mít pojištění právní asistence. Mít… A vždy si pečlivě přečíst pojistné podmínky, zejména co se týká krytí při zjištění viníka.

Můj osobní názor? Je to špatně. Lidé by měli platit svou škodu, ať ji způsobí úmyslně, neúmyslně, nebo odvrací jinou, vyšší škodu (krajní nouze). To, co by tyto případy mělo odlišovat, by bylo pojištění. Úmyslnou škodu nikdo nepojistí škůdci, poškozenému někdy (povinné ručení). Na nedbalostní je pojištění. Jakkoliv.

Nikdy by ale škoda neměla zůstat poškozenému. Pokládám to za nemorální, neetické, což je mé subjektivní hodnocení. Nicméně dále to způsobuje společensky nezdravé prostředí.

Naštvaní lidé s nefunkčním pojištěním

Přesně tyhle výjimky z odpovědnosti dle mě tvoří míru naštvanosti některých klientů na pojištění ve stylu: Nač se pojišťovat, stejně nám nic nezaplatí. Stačí, aby se někdy oni nebo jejich blízcí dostali do případu, kdy druhá strana se vyvinila ze škody.

A to nemluvím o případech, kdy se nepodaří vinu dokázat. Znají viníka (v některých případech ho museli najít), viník má na zaplacení škody nebo má pojištění, a přesto jim škodu nikdo nezaplatil.

Nebo mají pojištění odpovědnosti, neúmyslně způsobili škodu známému, a přesto pojišťovna škodu známému nezaplatila a samozřejmě vztah se známým utrpěl. A výjimek, které způsobují toto rozladění, přibývá.

Nejsem právník, z toho důvodu je mi jedno, jaký přesný právní důvod k tomu byl a kam se to řadí. Jestli je to poslanecká imunita, nebo vyvinění, nebo třeba jako u dětí praktická neodpovědnost.

Z hlediska pojištění je to špatně, pro laika to vypadá, jako by pojištění mělo díry, nenapsané výluky. Z hlediska vztahů ve společnosti je to špatně. Ti chránění (v tomto případě děti, rodiny s dětmi) s tím nemohou nic dělat, nemohou se pojistit, v mnoha případech o takovou ochranu ani nestály, protože se pojistily a chtěly tak mít klid a vyřešené vztahy s okolím, kdyby se neúmyslně něco stalo.

A v realitě přesně tyhle ochrany (a mnohé další typy ochran, ženy by mohly vyprávět) pak způsobují, zapříčiňují diskriminaci, nebo jsou alespoň spolufaktorem diskriminaci zesilujícím.

Vzpomínáte na regulované nájemné? Přesouvání nákladů na bytovou politiku na občany, vlastníky nemovitostí? Jaké tehdy byly střety pronajímatelů a regulovaných nájemců? Opět jde o přesouvání nákladů politiky státu na občany. Nicméně tohle je ještě horší. Tady výše „daně“ není omezena a je neočekávatelná a může se týkat prakticky každého z nás.

Budu rád, když zákonodárci zvrátí tenhle proces vyvinění. Ale nedoufám v to, trend je přesně opačný. V co doufám, je, že pojišťovny vyvinou nějaké připojištění typu „Dobré vztahy s okolím“, které zaplatí i „neodpovědnou škodu“ poškozeným, ať už se bude jednat o vysklené okno sousedovi, nebo o invaliditu řidiči, který se vyhnul dítěti a tím mu zachránil život, ale sám se ocitl na vozíku a jeho rodina bez příjmu. A to ať ho způsobilo vaše dítě, nebo třeba vodicí pes, nebo mnohé další „chráněné“ osoby či zvířata, či úmysly jako krajní nouze.

Do té doby všem přeji hodně štěstí.