Každý (zejména kupř. podnikatel, živnostník, osoba samostatně výdělečně činná), kdo provozuje činnosti, s nimiž je zpravidla spojeno odkládání věcí zákazníků (např. restauraci, kadeřnictví, ale též zařízení zdravotnické, školské, kulturní, sportovní) odpovídá fyzickým osobám – návštěvníkům za škodu na věcech odložených na místě k tomu určenému nebo na místě, kam se tyto věci obvykle odkládají. Jestliže tedy provozovatel neurčí zvláštní místo k odkládání zavazadel a svršků (např. šatnu, uzamykatelné skříňky), stačí, aby zákazník věci odložil na místě k tomu obvyklém – na volně přístupné věšáky, police atp.
Ust. § 2945 nového občanského zákoníku o škodě na odložené věci říká, že je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové věci obvykle ukládají, nahradí provozovatel poškození, ztrátu nebo zničení věci tomu, kdo ji odložil, popřípadě vlastníku věci.
Praxe
Celá řada starších judikátů byla použitelná i v pozdější době za platnosti dosavadního občanského zákoníku a je použitelná i za platnosti nového občanského zákoníku.
Z judikatury:
Z rozhodnutí Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 2. 1981, č.j. 11 C 1637/80:
Jestliže občan nemá objektivní možnost odložit věci na místě určeném k odkládání věci (např. proto, že věšáky na šaty, které jsou určeny k odkládání věci, jsou zcela přeplněné), odpovídá organizace i za škodu na věcech odložených na místě, kam se v takovém případě obvykle odkládají.
Z rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 1980, č.j. 10 Co 187/80:
Jestliže organizace vyzvala návštěvníky, aby peníze a cenné věci uschovali v pokladně, určila tím místo pro odkládání těchto věcí.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1976, č.j. 2 Cz 42/76:
Věcmi, jejichž odkládání je zpravidla spojeno s provozováním nějaké činnosti, jsou míněny věci, které je nutno v této souvislosti odkládat; z těchto věcí nejsou jmenovitě vylučovány žádné určité věci nebo druhy věcí. Odložení věci na místě obvyklém je možné jen tehdy, když ten, kdo činnost provozuje, neurčil místo k odkládání věcí. Nedostatek technického a prostorového vybavení provozovny, v níž se provozuje činnost, s jejímž provozováním je zpravidla spojeno odkládání věcí, nezbavuje provozovatele odpovědnosti za škodu na odložených věcech.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 1983, č.j. 1 Cz 18/83:
Jestliže občan měl svou věc v bezprostřední dispozici, takže ji mohl opatrovat, nejde o odloženou věc.
Z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1976, č.j. 13 Co 32/76:
Prodej v obchodě se samoobslužným provozem není zásadně provozováním činnosti, s níž je zpravidla spojeno odkládání věcí.
O provozování takové činnosti v případě tohoto způsobu prodeje v obchodě půjde jen tehdy, jestliže je služba organizací poskytována občanům s tím, že se požaduje, aby na místě k tomu určeném odkládali v provozovně se samoobslužným provozem nákupní tašky a jiná zavazadla.
Provozovatel odpovídá jak za poškození věcí, tak i za jejich ztrátu (odcizení). Obvykle vyvěšované jednostranné prohlášení „ZA ODLOŽENÉ VĚCI NERUČÍME“ provozovatele odpovědnosti nezbavuje.
Z judikatury:
Provozovatel podniku, jehož provoz s sebou přináší pravidelné odkládání svršků, nemůže svoji odpovědnost za škodu na odložených věcech ani vyloučit ani změnit vyhláškou vyvěšenou v provozovně.
Provozovatel má však právo, aby pro svršky vyhradil určité místo, a zprošťuje ho to tak odpovědnosti za ztrátu věcí odložených hostem jinam. Má-li provozovna několik místností, např. čekárnu a vlastní provozní místnosti a vyžaduje-li to provoz podniku a povaha služeb, aby se host zdržoval postupně ve více místnostech, odpovídá podmínkám této odpovědnosti, když provozovatel vyhradí návštěvníkům místo na odkládání svršků tak, že požaduje, aby návštěvník odložil vždy své věci v té místnosti, v níž se podle povahy služeb právě zdržuje, a že tedy je povinen si je brát vždy s sebou. K účinnosti tohoto opatření je ovšem třeba, vzhledem k tomu, že jde o jednostranné prohlášení nejen vývěsky, ale také toho, aby se zákazník o něm skutečně dověděl.
(Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 1963, č.j. 6 Cz 35/1963)
Provozovatelé odpovídají za odcizení a poškození věci v plné výši. Za klenoty, hotové peníze a jiné cennosti se do 31. 12. 2013 ručilo jen do částky 5000 Kč. Čtěte také: Při saunování mu ukradli auto, dostal za něj 5000 Kč
(Pokud však byla škoda způsobena těmi, kdo v provozu pracují, nebo byly věci převzaty do úschovy, hradila se škoda také v plné výši.) To už podle nového občanského zákoníku neplatí, ten omezení ručení za klenoty, hotové peníze a jiné cennosti nezná.
Neuplatní-li se právo na náhradu škody u provozovatele bez zbytečného odkladu, soud je podle ust. 2945 odst. 2 nového občanského zákoníku nepřizná, pokud provozovatel namítne, že právo nebylo uplatněno včas. Nejpozději lze právo na náhradu škody uplatnit do patnácti dnů po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět.
Z judikatury:
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 1983, č.j. 1 Cz 70/82 (jde o stále použitelný závěr):
K uplatnění práva na náhradu škody na odložených věcech postačí, je-li tento nárok uplatněn např. u vedoucího provozovny nebo u pracovníka této provozovny, pokud ten, kdo nárok uplatňuje, nemohl vědět, že k přijetí uplatnění takového nároku byl organizací určen někdo jiný.
ČLÁNKY DO MAILU