Šéfka z ministerstva byla odvolána. Soud o odstupné prohrála, poplatky ale platit nemusela

Co mohou a co nemohou soudy vyložit ve prospěch zaměstnance, když smysl zákona nebo smlouvy není zcela jasný?

Bývalá šéfka odboru na Ministerstvu práce a sociálních věcí se žalobou domáhala 214 433 Kč, neboť se domnívala, že má po skončení zaměstnání nárok na odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku na základě kolektivní smlouvy.

Z šéfovského postu byla po téměř třech letech zaměstnání odvolána, nabídku jiné práce odmítla, a tak dostala výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost.

Odstupné jí nepřiznal ani soud prvního stupně, ani odvolací soud, oba soudy však rozhodly, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů soudního řízení, a to přestože byl žalovaný stát ve sporu úspěšný, jelikož nebylo vyhověno žalobě.

Je rozdíl mezi výpovědí po odvolání při personální obměně a při zrušení místa

Odvolací soud nepřiznal nárok na odstupné, protože nedošlo ke zrušení místa, které žalobkyně – odvolaná zaměstnankyně zastávala. Došlo jen k personální obměně na šéfovském postu na základě změny začlenění příslušného odboru v organizační struktuře ministerstva.

A taková situace nárok na odstupné vedoucímu zaměstnanci nezakládá. Viz

• Jak odvolat šéfa a zbavit se ho výpovědí?
• Jste šéf nebo klíčový zaměstnanec a končíte v práci? Víme, na co máte právo 

Odvolací soud přitakal názoru soudu prvního stupně, že pracovní poměr zaměstnankyně neskončil z důvodu nadbytečnosti v příčinné souvislosti s rozhodnutím o organizační změně, což je podmínkou nároku na odstupné, ale z důvodu tzv. fikce tohoto výpovědního důvodu.

Zaměstnankyně totiž po svém odvolání z funkce odmítla nabídku jiného pracovního místa, a zaměstnavatel byl proto oprávněn rozvázat s ní pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce, aniž by se pro naplnění tohoto výpovědního důvodu vyžadovala skutečná nadbytečnost zaměstnankyně vzhledem k rozhodnutí o organizační změně.

Správné rozhodnutí kritickým pohledem v souvislostech

S takovým právním posouzením případu se plně ztotožňuji, jako správné jej vyhodnotil i Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 2300/2017, ze dne 6. 12. 2018, na který se obrátila neúspěšná zaměstnankyně s dovoláním, nicméně nemohu si odpustit po dlouholetých zkušenostech z jiných pracovněprávních sporů kritické poznámky obecně i k postupu nižších soudů.

Je zřejmé, že státní úředníci nemají nízké platy (budiž jim za kvalitní a zodpovědnou práci přány), ale zřejmě není důvodu je tak často nebo razantně zvyšovat… Už vůbec ne s odůvodněním, že zvýšení platů státním zaměstnancům přinese užitečné zvýšení odvodů na sociální a zdravotní pojištění, jak se o to pokusila ministryně práce a sociálních věcí Maláčová, když obhajovala své „ekonomické a rozpočtové perpetuum mobile“ slovy: Pokud budeme platit vyšší platy, tak z toho bude profitovat státní rozpočet, protože to znamená vyšší daňové a sociální příjmy pro státní rozpočet.