Problém jako hrom
Růst počtu nezaměstnaných absolventů je problém ekonomický, sociální i politický:
- Vyplácení podpor zatěžuje již tak napjatý rozpočtový systém, současně tím přichází společnost o jeden z nejvýznamnějších produkčních zdrojů (navíc v podmínkách populační recese).
- Mladý člověk, který nezíská návyk pracovat, podřídit se určitému životnímu rytmu, který se smíří s tím, že žije z podpory od státu a případně od rodičů, se odsuzuje ke ztrátě životních perspektiv.
- Rozmnožují se řady těch, kdo budou do systému veřejné volby vnášet nátlakové prvky různé druhu.
Nikoli blesk z čistého nebe
Problém nazrával postupně – to, co se nazývá „profil absolventa“, se stále více rozcházelo s požadavky profesních trhů. Výroby, které předpokládají prosté zacvičení pracovní síly, lze umístit – a také se umísťují – kdekoli ve světě. Pro nekvalifikované v zemi, jakou je ČR, pracovní místa nejsou a nebudou. A nikdo u nás nebude pracovat za mzdu, která je nekvalifikovanému zaměstnanci vyplácena v Číně, Indii či Bangladéši. Na druhé straně roste poptávka po schopnostech nabytých vzděláním, ovšem kvalitním vzděláním, které vychází z potřeb profesních trhů. Náš vzdělávací systém vůči této poptávce vykazuje značnou rigiditu.
Po překročení určité meze nastává krize. Pro zaměstnavatele je výhodnější přeplatit zaměstnance, který se osvědčil v jiné firmě než vynakládat stále větší prostředky na „dovzdělání“ a „dokvalifikování“ čerstvého absolventa, navíc s nejistým výsledkem. Náš vzdělávací systém totiž ztrácí i schopnost signalizovat, že absolvent té či oné školy má předpoklady být „dovzdělán“ a „dokvalifikován“.
K tomu všemu se připojuje problém ztráty důvěry v kvalitu vzdělávacího systému ze strany těch, co jím procházejí, tj. problém negativních očekávání. Žáci a studenti mají přehled o tom, s jakými problémy se setkávají jejich o málo starší vrstevníci a smiřují se s tím, že nabyté vzdělání jim nezaručuje perspektivní uplatnění. Jejich motivace ve vztahu ke studiu klesají.
Část mladé generace tak volí cestu „prodloužení mládí“ formou studia nenáročných a zdánlivě atraktivních oborů na vysokých školách, aniž by uvažovala o možnosti uplatnění. Stávající systém financování vysokého školství, který se podřizuje nikoli poptávce generované profesními trhy, ale výše uvedené, v podstatě fiktivní poptávce, problém jen na několik málo let kamufloval. Realita se však ošidit nedala, a tak nám rychle přibývá i nezaměstnaných absolventů vysokých škol.
Rychlá reakce
Ministr práce a sociálních věcí Z. Škromach si hned po svém nástupu zcela zásadní význam výše uvedeného problému uvědomil a pustil se s vervou do jeho řešení. A to i za cenu nepopulárních kroků. Podle návrhu, který připravuje, by vysoké, střední a učňovské školy počínaje rokem 2004 měly dostávat odstupňované státní příspěvky na žáka podle toho, jak úspěšní budou na trhu práce jejich absolventi. Pomocí dotací chce současně zajistit pro čerstvé absolventy možnost prvního uplatnění s tím, že pokud ji odmítnou, nebudou dostávat příspěvek od úřadů práce. O svém návrhu zahájil již jednání s ministryní školství P. Buzkovou. (ČTK 3.10.2002)
Škromachovy návrhy by měly být zapracovány do zákona o zaměstnanosti, který bude předložen do konce března 2003. Existuje tedy ještě určitý časový prostor, který umožňuje vyrovnat se s některými slabými místy rodícího se návrhu. Těch si mj. povšimnuli i v nám blízkém zahraničí, kde se potýkají s obdobnými problémy (viz článek Špatný krok správným směrem, slovenská Pravda 9.10.2002, ve kterém je Škromachův návrh podroben velmi výstižné a korektní analýze).
Kdo drží Černého Petra?
Škromachova iniciativa je především výzvou pro ministryni školství. Ta je postavena před úkol zlomit trend rigidity a postupného úpadku vzdělávacího systému. Z ní nikdo nesejme zodpovědnost za to, zda se v nejbližších letech podaří nastartovat systém, který nebude vyrábět nezaměstnané a nezaměstnatelné absolventy.
O peníze jde až v první řadě. Stěží lze tedy hledat řešení jinde a jiné, než ve finanční zainteresovanosti koncových stupňů vzdělávacího systému, zejména pak vysokých škol, na uplatnění jejich absolventů. Uplatnění absolventů na profesních trzích musí být pro vysoké školy významným a motivujícím zdrojem jejich příjmu. K tomu dodejme – kvalitní vysoké školství (kvalitní z hlediska perspektivy profesního uplatnění) musí být dostupné nejen pro majetné, ale pro co největší část populace. Včetně těch, co jsou zaměstnáni a potřebují si zvýšit kvalifikaci, aby nepřišli o práci, či těch, co již o ni přišli.
Není divu, že se v souvislosti se Škromachovým návrhem znovu objevily úvahy o zavedení školného na vysokých školách (Školné se plíží, regulace číhá, Lidové noviny 25.10.2002). Nejde o to, zda zavést či nezavést školné na vysokých školách, ale jak.
Vzpomínka na budoucnost
Řešení „Škromachova problému“ nabízel již návrh zákona o změně ve financování studia na vysoké škole, který byl v únoru tohoto roku projednáván v Poslanecké sněmovně. Ten byl koncipován tak, aby:
- přístup ke vzdělání nebyl navrhovaným systémem omezen příjmovou situací domácnosti studenta a aby se situace studenta z domácnosti s nižšími příjmy oproti současnému stavu zlepšila;
- systém nevytvářel sociální rizika pro absolventy vysokých škol a umožnil jim dostatečné materiální podmínky pro společenský vzestup;
- vysoká škola byla zainteresována na uplatnění svých absolventů, na růstu jejich příjmu a společenském vzestupu, tudíž i na zvyšování efektivnosti vzdělávacího procesu;
- systém byl dostatečně motivující již v období startu a současně umožnil realizovat dlouhodobou strategii přesunu těžiště zdrojů financování do oblasti podílu na budoucích příjmech absolventů;
- respektoval specifika jednotlivých oborů a vliv jejich absolvování na vývoj budoucího příjmu.
Ať se to komu líbí či nikoli, jsou takto vymezené cíle právě tím, oč tu běží.
Stačí jen chtít
Existuje několik způsobů „zpětné platby“, tj. odvodu z budoucího příjmu absolventů ve prospěch „mateřské“ vysoké školy:
- Povinnost po určitou dobu (např. 10 let) po překročení určité hranice příjmu (např. průměrné mzdy) odvádět ve prospěch „mateřské“ vysoké školy určité procento z příjmu (např. 3 %).
- Úročený závazek splácený definovanou částí budoucího příjmu.
- Neúročený závazek se zvýhodněnou platbou předem (nepřímý úrok).
Výše zmíněný návrh zákona o změně ve financování studia na vysoké škole zvolil formu úročeného závazku spláceného podílem vysoké školy na příjmu absolventa. S odstupem času se jako perspektivní jeví uplatnit čistý podílový způsob splácení, tj. závazek splácet se svého budoucího příjmu po dosažení určité hranice tohoto příjmu určitou procentuálně stanovenou částkou z příjmu po určitou dobu. Čistý podílový způsob splácení totiž plní několik funkcí současně:
- Je to funkce investiční (úvěrová): Každý má přístup ke vzdělání nezávisle na tom, zda má či nemá prostředky na úhradu studia.
- Je to funkce solidární-pojišťovací: Úspěšnější absolventi zaplatí více než méně úspěšní (neúspěšní neplatí nic). Jedná se o určitou solidaritu méně a více úspěšných (neúspěšných) absolventů, o způsob jejich ochrany před rizikem i o rozptýlení rizika, které nese poskytovatel vzdělávacího servisu.
- Je to funkce ceny (resp. přenesené ceny): Vzdělávací zařízení je motivováno k co nejlepší kvalitě vzdělávacího servisu z hlediska uplatnění absolventa na profesních trzích a získává finanční prostředky podle toho, jak se jeho absolventi uplatňují na profesních trzích. Tj. tato „přenesená cena“ plní funkci ceny v oblasti zabezpečení alokační efektivnosti prostředků (a plní ji podstatně lépe, než by byla „skutečná cena“ v podobě předem předepsaného školného). Kromě motivační a alokační funkce plní ještě informační funkci. Splácení závazků může probíhat prostřednictvím centrálního evidenčního systému, který pro všechny účastníky systému (vysoké školy, uchazeče o studiu, firmy i finanční instituce) poskytuje v anonymní a vhodně agregované podobě informace o tom, jakou příjmovou perspektivu má vzdělání na té či oné vysoké škole v tom či onom oboru.
K tomu lze dodat, že návrh zákona, který by vysokým školám umožnil zavést zpětný odvod z budoucího příjmu absolventů, kde by primární závazek vůči „mateřské“ měl podobu čistého podílového způsobu splácení, by měl velmi jednoduchou strukturu.
Řešení lze ušít na míru
Nejde o to předepisovat té či oné vysoké škole a tomu či onomu studijnímu oboru, jaký způsob zpětné platby zvolit a jakou výší odvodu stanovit. Každá vysoká škola nejlépe ví nebo by alespoň měla vědět (od toho je vysokou školou), jaká je a jak se bude vyvíjet poptávka po schopnostech absolventů na profesních trzích. Stačí dát obecná pravidla a dobré vysoké školy už budou vědět, jak na to – jak získat dobré studenty a jak je dobře připravit. Vzájemná konkurence je přiměje k tomu, aby ušily zpětné splácení na míru a aby vhodně kombinovaly různé způsoby. Vysoká škola může dát zájemcům v různých oborech na výběr – přímá platba školného, splácení úročeného závazku, odvod určité části příjmu po stanovený počet let. Tím se otevře cesta i k tomu, aby do financování vysokých škol vstoupily finanční instituce, které mohou vysoké škole uhradit školné za studenta přímo a nabídnout mu výhodnější podmínky odvodu z budoucího příjmu, než je nastavila škola.
Na práci týmu, který připravil návrh zákona o změně ve financování studia na vysoké škole, navázal Institut pro sociální a ekonomické analýzy. Na jeho webových stránkách (www.isea-cz.org) lze najít další podrobnosti o navrhované cestě řešení problému.
