Hlavní navigace

Školné na státních vysokých školách?

10. 4. 2001
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Co vede naše milé zákonodárce k úvahám o školném? Byli byste ochotni za vzdělání platit nebo si na něj dokonce půjčit? Jaký systém půjček na školné funguje v Austrálii, která se v tomto ohledu možná stane naším vzorem?

V posledních dnech stále častěji plní stránky našich novin polemiky, zda školné na státních vysokých školách ano, či ne! Jedni rudnou vzteky při pomyšlení, že budou muset své dcerušce nebo synáčkovi dávat peníze nejen na stravu, ubytování, dopravu a kulturní vyžití, ale navíc ještě přihodit měsíčně zhruba tisícovku do chřtánu nenasytnému školskému systému. Druzí chladně vypočítávají všechna pozitiva, která vzdělání šťastnému jedinci přináší a tasí univerzálně platnou poučku, že za všechno se má platit.

Klíčovou otázkou v tomto sporu je, jak chceme k vysokoškolskému vzdělání přistupovat. Je totiž věcí společenské dohody, zda větší váhu budeme přisuzovat jeho interním nebo naopak externím efektům. Jinými slovy, zda za důležitější budeme považovat studentovy osobní výhody plynoucí z absolvování vysoké školy nebo přínosy pro stát. A pokud se shodneme, že z vyšší vzdělanosti stát něco skutečně má, vkrádá se otázka, do jaké míry je ochoten se na financování pomaturitního vzdělávání podílet.

Myslím, že neškodí uvést pár argumentů z obou stran.
Příznivci zavedení školného hájí svůj názor tím, že vysokoškolsky vzdělaný člověk si najde snáze zaměstnání, ve kterém dostává vyšší plat, a to jej vymrští do vyšších pater společenského žebříčku. Bydlí pak v lepších čtvrtích a užívá všech s tím souvisejících výhod (nižší kriminalita, čistota, větší výběr kulturních zařízení,…). Vzdělaní lidé se prý také rychleji přizpůsobují měnícím se podmínkám na trhu práce a z produktivního procesu odchází později. Je dokonce statisticky prokázáno, že se dožívají vyššího věku, atd.

Naproti tomu odpůrci školného na státních vysokých školách tvrdí, že obecně vyšší vzdělanost je přínosná pro celou společnost a tedy i pro stát. S její rostoucí úrovní roste produktivita práce, technická a technologická úroveň produkce, kulturní a politická úroveň, v dobrém slova smyslu se mění způsob trávení volného času, atd.

Jak vidno, tyto spory asi k žádnému uspokojivému a všeobecně přijatelnému výsledku nevedou. Pravdou však je, že situace na vysokých školách není již dlouho udržitelná při stávajících podmínkách. Jako skličující se jeví především skutečnost, že jsou každoročně odmítnuty tisíce zájemců o studium, protože neprošly bizarním kolem štěstí nazývaným přijímací zkoušky, byť by je jejich schopnosti a dovednosti ke studiu na vysoké škole opravňovaly. Málo propustné síto v podobě přijímacích zkoušek má za úkol zredukovat počet uchazečů natolik, aby se vyhovělo kapacitnímu omezení škol, plynoucímu z nedostatku prostředků. Zavedení školného by asi totální ozdravení nepřineslo, ale představuje jednu z možností, jak situaci zlepšit.

Je zajímavé, že kdykoli se v nějakém více či méně bulvárním plátku objeví palcové titulky typu: „Za vysokou školu se bude platit“, autor obvykle láteří, jaká je to nehoráznost, ale zpravidla už si neláme hlavu otázkou, jak by takové „placení“ vlastně mohlo vypadat. Existuje (a světe div se, ve vyspělých zemích i funguje) mnoho systémů placení školného, které se na první pohled nezdají tolik macešské. Jedním z nejobdivova­nějších je pravděpodobně systém australský. Do našeho tisku prosákly informace, že právě ten se stal zdrojem inspirace pro připravovaný návrh Unie Svobody.

Dle mého názoru se v Austrálii se způsobem placení pomaturitního studia vypořádali velice dobře. Nakonec posuďte sami.

skoleni_15_4

Nejdůležitější princip spočívá v půjčce na financování školného, která je splatná až po ukončení studia. Navíc, aby neměli mladí Australané „vstup do života“ ještě ztížen o povinnost okamžitě vracet dluh škole, vzniká nárok školy na splácení až 2 roky po absolutoriu. To ale ještě není všechno. Student, teď už vlastně pracující člověk, nemusí začít splácet dřív než v okamžiku, kdy jeho plat překročí o 10% průměrnou mzdu v zemi. Výhodou je nesporně také fakt, že půjčka není úročena, nýbrž jen valorizována (upravována o vliv inflace), takže má po celou dobu svého trvání stále stejnou reálnou hodnotu. Když se najde nějaký zámožnější studentík, který chce platit hned, není mu v dřívějším placení bráněno. Tento chvályhodný záměr je navíc odměněn 25%-ní slevou! Aby splátky neznamenaly pro dlužníka žádné neúnosné břemeno, je jejich výše odvozena od úrovně platu.

Myslím, že tento systém by se strpět dal, pokud by jeho zavedení umožnilo přístup ke studiu širšímu počtu zájemců než doposud. Navíc se (možná naivně) domnívám, že existence větších finančních prostředků ve vysokoškolském sektoru, by vedla ke zkvalitnění výuky a především ke zlepšení technické vybavenosti škol. Nic to ale nemění na tom, že splátky by tak jako tak osobní rozpočet několik let zatěžovaly. Přidejme k tomu ještě hypotéku, splácení spotřebitelského úvěru (například na vybavení domácnosti), úvěru ze stavebního spoření a mladý Čecháček se bude mít už od začátku své dospělácké životní cesty co ohánět.

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).