Vlastníte nebo řídíte firmu a chcete, aby na smlouvy a další agendu dohlédl právník? Pak jste se asi rozhodovali nebo rozhodujete, zda nějakého zaměstnat nebo navázat spolupráci s advokátní kanceláří.
Jako podnikový právník vám doporučím spíše právníka v pracovním poměru nebo, má-li jít o kratší pracovní úvazek, na dohodu o práci konanou mimo pracovní poměr (popř. velké firmě kombinaci obou typů zajištění právní podpory), pokud jde o smluvní a jinou mimosoudní agendu, tak rozhodně.
Podnikáte-li však jako osoba samostatně výdělečně činná (tzv. soukromý podnikatel) a nikoliv pod hlavičkou právnické osoby (např. společnosti s ručením omezeným) a vztahy s vašimi partnery dospěly až do stadia soudního sporu, pak byste mohli mít u soudu s podnikovým právníkem problém. Zaměstnanec fyzické osoby totiž bude nucen vystupovat u soudu se všemi výhodami i nevýhodami s tím spojenými jako obecný zmocněnec, na rozdíl od právníka právnické osoby, který bude u soudu vystupovat jako pověřená osoba. Čtěte také: Nemusíte utrácet za advokáta, zkuste „obecného zmocněnce“
Zaměstnavatel může být jako kterýkoliv jiný subjekt účastníkem občanského soudního řízení, ať jde o spor obchodní (kupř. se svým obchodním partnerem), občanskoprávní (např. se svým zákazníkem či třeba pronajímatelem, jakožto vlastníkem nebytových prostor, v nichž zaměstnavatel podniká, nebo naopak nájemcem – kupř. služebního bytu v majetku zaměstnavatele) nebo třeba pracovněprávní (se svým zaměstnancem). Čtěte také: Za chyby se platí, i při nesprávné výpovědi Jak se může brigádník bránit proti neplatné výpovědi?
Občanský soudní řád umožňuje, aby za právnickou osobu (kupř. obchodní společnost) jednal v občanském soudním řízení její zaměstnanec (často půjde o tzv. podnikového právníka), který k tomu byl pověřen statutárním orgánem zaměstnavatele. (Kdo je a kdo není právníkem, si vysvětlíme až posléze. Ne každý, kdo někdy prolistoval učebnici práva nebo o sobě tvrdí, že práva studoval, je právníkem. Předeslat můžeme, že advokátem je právník, který je zapsán v seznamu České advokátní komory.)
Může jít pověření ad hoc – pro konkrétní případ, pro určitý soudní spor. Pověření zaměstnance jednat za svého zaměstnavatele – právnickou osobu před soudem – může být také obecně zakotveno např. ve vnitřním předpisu nebo ve zřizovací listině či stanovách zaměstnavatele atp. Pověřenou osobou však nutně nemusí být vždy osoba s právnickým vzděláním, takové kvalifikované právní zastoupení je povinné, jde-li o dovolací řízení, jak si přiblížíme dále, ovšem poslat k soudu za sebe někoho bez právnického vzdělání, nemohu doporučit, i mezi právníky je třeba pečlivě vybírat podle jejich specializace. Čtěte také: Sporné otázky nového zákoníku práce optikou Nejvyššího soudu ČR (příklady)
Podnikoví právníci, tedy zaměstnanci s vysokoškolským právnickým vzděláním, zpravidla detailně seznámení se spory svých zaměstnavatelů s třetími osobami, se znalostí jejich geneze z důvodu profesní (pracovní) účasti na příslušných právních vztazích ještě předtím, než dospěly do stadia soudního sporu, jsou obvykle schopni lépe (efektivněji, rychleji, a hlavně laciněji) hájit zájmy zaměstnavatelů než advokáti.
Velkou předností podnikových právníků je také bezprostřednost osobního kontaktu s vedením zaměstnavatele, a z toho vyplývající operativnost konání; zatímco obrátí-li se zaměstnavatel na větší advokátní kancelář, zpravidla neví, kterému z advokátů bude případ přidělen, ani nemá jistotu, že jej po celou dobu konání řízení bude vyřizovat stejný člověk (advokát je oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem a v zákonem povolených případech též advokátním koncipientem). Nadto podnikový právník si sám vyhledá a zajistí u zaměstnavatele vše potřebné, co je nutné k vedení sporu, kdežto advokát většinou požaduje shromáždění podkladů klientem.
Sám nejen jako autor tohoto příspěvku, ale jako podnikový právník mohu dodat, že můj zaměstnavatel postupně (a z části současně) vyzkoušel služeb tří advokátních kanceláří, nakonec s nimi ukončil spolupráci, vypověděl jim mandátní smlouvu, neboť nebyl spokojen s kvalitou jimi poskytovaných služeb a výsledky soudních sporů, a přijal mne do pracovního poměru.
Převzal jsem veškerou právní agendu, přičemž od té doby můj zaměstnavatel dosahuje mnohem větších úspěchů v soudních sporech, zejména pak při vymáhání pohledávek, přičemž postupně celkový nápad sporných případů také výrazně poklesl, jednak z důvodu kvalitněji sestavených smluv, výraznějšího využití zajišťovacích instrumentů a v neposlední řadě i častějším užitím mimosoudního narovnání k řešení sporných případů, neboť jako právník odměňovaný fixním příjmem nejsem motivován k řešení věcí za pomocí co největšího počtu úkonů právní služby, ba právě naopak.
(Nedohodnou-li se advokát s klientem jinak, hradí klient poskytnutou právní pomoc ve výši mimosmluvní odměny stanovené vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, která se určuje podle advokátním tarifem stanovené sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby a podle počtu takových úkonů, které advokát ve věci vykonal.)
Při řešení sporů také využívám znalostí a zkušeností z prostředí, v němž je hospodářsky činný můj zaměstnavatel, a bezprostřednějšího – zpravidla osobního – kontaktu s problémovými partnery (dodavateli a odběrateli), toho zpravidla ani ten nejerudovanější advokát využít nemůže. Případný spor mohu zahájit (podat žalobní návrh) nebo na zahájení sporu druhou stranou mohu reagovat velmi rychle, v podstatě nemusím studovat spis, a na nově nastalé skutečnosti mohu reagovat rovněž operativně.
Na fatální nevýhodu podnikových právníků oproti advokátům bude upozorněno závěrem tohoto příspěvku.
Mělo by jít, pokud běží o pověření zaměstnance k jednání za (jménem) zaměstnavatele, o velmi jednoduchou záležitost, v praxi tomu tak však vždy být nemusí. Problémy mohou nastat např. v situaci, kdy za zaměstnavatele – právnickou osobu – nemá jednat „kmenový zaměstnanec pracující na plný úvazek“ činný v pracovním poměru, nýbrž kupř. ad hoc přijatý (nasmlouvaný) zaměstnanec činný na dohodu o práci konané mimo pracovní poměr – dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti.
Která smlouva vám umožní pracovat a pobírat podporu?
Co dělat, když je dohoda o provedení práce málo a pracovní poměr je moc
Ve smyslu ust. § 21 odst. 1 písm. b)občanského soudního řádu před soudem za právnickou osobu může jednat její zaměstnanec (člen), který tím byl statutárním orgánem pověřen. Ovšem z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že by právnickou osobu v řízení před civilními soudy měl zastupovat pouze zaměstnanec, který je u této osoby v pracovním poměru.
Nejvyšší soud ČR v několika svých rozhodnutích dovodil, že za právnickou osobu nemůže v těchto řízeních vystupovat osoba, která vykonává pro právnickou osobu práci na základě dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti, tedy dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Jde např. o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, spis. zn. 20 Cdo 2410/2004, rozhodnutí ze dne 11. 1. 2007, spis. zn. 20 Cdo 2258/2006.
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, spis. zn. 20 Cdo 2410/2004:
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 1. 2007, spis. zn. 20 Cdo 2258/2006:
„Vztah z dohody o pracovní činnosti (jíž dovolatelka vysvětluje pracovněprávní vztah JUDr. L. K. k sobě) však k naplnění pojmu zaměstnance podle uvedeného ustanovení nepostačuje; ve smyslu části čtvrté zákoníku práce jde o typ dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr a takový vztah procesním účelům jednání zaměstnanců za právnickou osobu neodpovídá.“
„Podmínka povinného zastoupení právnické osoby v dovolacím řízení není splněna, je-li k podání dovolání pověřen zaměstnanec, jehož poměr k dovolateli je založen dohodou o provedení práce.“
Taková rozhodnutí shledávám v příkrém a zjevném rozporu se zákonem, neboť jak někdejší (k 1. lednu 2007 zrušený) – zákoník práce, tak i nový – aktuální zákoník práce (účinný od 1. ledna 2007) pod pracovněprávní vztahy zařazují i právní vztahy vzniklé na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, za zaměstnance považují jak fyzické osoby činné v pracovním poměru, tak i na dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti. Čtěte také:Využíváte švarc systém? Hrozí vám pokuta až 300 000 Kč
Z tohoto, že občanský soudní řád stanoví, že za právnickou osobu je oprávněn jednat její zaměstnanec, nelze dovozovat, že by se muselo jednat jen o zaměstnance, který je k právnické osobě v pracovním poměru. Ze zákoníku práce jednoznačně vyplývá, že pod pojmem „zaměstnanec“ je třeba rozumět i zaměstnance pracující na základě dohod konaných mimo pracovní poměr. Ve smyslu ust. § 3 věty druhé platného zákoníku práce základními pracovněprávními vztahy, v nichž je vykonávána závislá práce, jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Čtěte také: Zaměstnance propustili a nabídli mu místo na „živnosťák“. Firma chtěla ušetřit, prodělala
Tento opačný názor, který prezentuji, potvrzují i závěry Ústavního soudu ČR, který na rozdíl od Nejvyššího soudu ČR v jednom ze svých rozhodnutí (Nález Ústavního soudu ČR z 9. 12. 2003, spis. zn. I. ÚS 554/02) uzavřel, že předložením dohody o provedení práce a odpovídajícího pověření bylo dostatečně prokázáno oprávnění příslušné osoby jednat za právnickou osobu před soudem.
„Stěžovatelka pak k výzvě soudu řádně doložila, že je J. J. i nadále na základě dohod o provedení práce jejím zaměstnancem a že byla zachována kontinuita zaměstnaneckého poměru, přičemž tuto skutečnost obecný soud nerozporuje. Za této situace má Ústavní soud za to, že stěžovatelka přes nevhodné označení právního úkonu, kterým pověřila J. J. k jednání v uvedeném sporu, splnila požadavky zákona na prokázání oprávnění jmenovaného zaměstnance za ni v předmětném sporu jednat.“
Chce-li zaměstnavatel předejít zbytečným komplikacím, lze z opatrnosti doporučit, aby pověřil k zastupování jen zaměstnance, s nímž má uzavřený pracovní poměr; popř. shledává-li vhodné a účelné takového zaměstnance zaměstnávat jen na dohodu o práci konané mimo pracovní poměr (zvláště, pokud uzavírá pracovněprávní vztah toliko za účelem řešení určitého soudního sporu a jinak se bez právní pomoci svého zaměstnance obejde, a v takovém případě je proto sjednání pracovního poměru pro něj nevhodné a nevýhodné), aby se uchýlil k řešení, jehož v případě, že výjimečně nikoliv jako zaměstnanec činný v pracovním poměru, nýbrž jako zaměstnanec činný na dohodu o provedení práce, užívám.
Zaměstnavatel sice za účelem vyřízení určitého sporu sjedná se svým zaměstnancem dohodu o práci konané mimo pracovní poměr (vhodnější bude zajisté dohoda o provedení práce) a současně toliko za účelem výkonu práce spočívající v účasti na jednání před soudem uzavře se zaměstnancem pracovní poměr na dobu určitou, a to třeba jen na jeden jediný den nebo jen na jeho určitý časový úsek (určitý počet hodin), a to na dobu soudem nařízeného jednání ve věci.
Zaměstnavatel tak související pracovní činnost rozdělí do dvou samostatných druhů práce (příprava zastoupení spojená s tvorbou příslušných úkonů, nejde-li o sepsání dovolání, činěných nikoliv přímo na (při) jednání soudu (např. sestavení žalobního návrhu, je-li zaměstnavatel žalobcem, nebo sepsání vyjádření k žalobě, je-li zaměstnavatel žalovaným, sestavení opravného prostředku aj.) a samotné jednání za zaměstnavatele před soudem včetně činění příslušných úkonů na (při) nařízeném soudním jednání), přičemž každý bude vykonáván v jiném pracovněprávním vztahu.
Mám za to, že takový postup, i když je na samé hranici toho, co umožňuje zákoník práce, není v rozporu s ust. § 13 odst. 4 zákoníku práce, které upravuje jednu ze základních zásad pracovněprávních vztahů: Zaměstnanec v dalším pracovním poměru nebo na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr u téhož zaměstnavatele nemůže vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny.
Pověřit zaměstnance k jednání za právnickou osobu může pouze statutární orgán, respektive osoba, na kterou z nějakého důvodu jednatelské oprávnění přešlo (typicky se může jednat o likvidátora či nuceného správce právnické osoby).
V praxi bývá relativně často řešena otázka, jak správně pověřit zaměstnance k jednání za společnost s ručením omezeným. V případě, že má společnost jediného jednatele, nebo má sice jednatelů více, ale každý z nich je oprávněn jednat samostatně, problém s tím, kdo může udělit pověření, nenastane. Horší je situace tehdy, pokud má společnost více jednatelů, kteří jsou oprávněni (povinni) jednat společně. I v takovém případě se lze domnívat, že pověření může udělit kterýkoliv z jednatelů samostatně. (Tento závěr je podpořen rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 5 2005, spis. zn. 20 Cdo 2921/2004.)
„Z autonomního výkladu § 21 odst. 1 o. s. ř. především plyne, že za právnickou osobu jedná její statutární orgán – tím jsou dle hmotněprávní úpravy (§ 133 odst. 1 obchodního zákoníku) společnosti s ručením omezeným jednatelé (jednatel) – nejde zde o případ, kdy tvoří statutární orgán více osob. Již proto lze dovodit, že v procesním právu jedná za společnost každý jednatel.“
Pověření, které statutární orgán zaměstnanci udělí, bývá často zaměňováno s plnou mocí. O plnou moc se však v tomto případě nejedná. Pověřený zaměstnanec nevystupuje jako obecný zmocněnec účastníka řízení ve smyslu ust. § 27 odst. 1 občanského soudního řádu. (Je třeba si uvědomit, že jedná-li za právnickou osobu jí pověřený zaměstnanec, považuje se takové jednání za jednání samotné právnické osoby. Oproti tomu jedná-li za právnickou osobu někdo na základě plné moci, nejde o jednání právnické osoby, ale odlišného subjektu – zástupce, zpravidla tedy obecného zmocněnce.)
Z případného chybného pojmenování a formulace pověření však žádné riziko v praxi nevyplývá, neboť soudy jsou povinny posuzovat písemnosti dle jejich obsahu a nikoliv podle názvu. Bude-li tedy pověření formálně označeno jako plná moc, což se také v praxi stává poměrně často, nebude to mít na oprávnění zaměstnance jednat před soudem žádný vliv.
V občanském soudním řádu není upraveno jednání zaměstnance v případě, že jde o zaměstnance fyzické osoby – podnikatele.
Zaměstnavatel, který je fyzickou osobou – osoba samostatně výdělečně činná, pak svému zaměstnanci k zastoupení před soudem udělí plnou moc ve smyslu ust. § 27 odst. 1 ve spojení s ust. § 28 občanského soudního řádu, stejně jako tak může učinit kterýkoliv jiný účastník občanského soudního řízení (tedy kupř. i právnická osoba, jíž bude zastupovat fyzická osoba, která není jejím zaměstnancem, jako obecný zmocněnec).
„Zaměstnanec fyzické osoby může svého zaměstnavatele zastupovat v občanském soudním řízení jen na základě plné moci (§ 27 o. s. ř.).“
Zaměstnavatel a jeho zaměstnanec vystupující před soudem jako jeho obecný zmocněnec (nebo jiný účastník řízení zastoupený obecným zmocněncem) však mohou mít problém, jestliže soud ve smyslu ust. § 27 odst. 2 rozhodne, že zastoupení dle ust. § 27 odst. 1 nepřipouští, protože zaměstnanec jako zástupce v různých věcech vystupuje opětovně (a rozhodnutí soudu I. instance potvrdí po případném odvolání i soud II. instance, tedy soud odvolací), pak bude zaměstnavatel zřejmě nucen využít služeb advokáta, a to i v řízení, v němž zastoupení advokátem není povinné (neplatí pro něj tedy tzv. advokátní přímus).
Zastoupení advokátem (nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy) je v civilním soudním procesu povinné v řízení o dovolání, a to pro fyzické osoby bez právnického vzdělání a pro právnické osoby, za něž nejedná osoba s právnickým vzděláním, podávají-li dovolání.
Soudy si vykládají a užívají příslušných ustanovení o oprávnění obecného zmocněnce zastupovat účastníka řízení v praxi různě, někdy se dopouštějí restriktivního výkladu, tedy v neprospěch možnosti (připuštění) zastoupení obecným zmocněncem, jindy naopak otázku, zda obecný zmocněnec případně vystupuje v různých věcech opětovně, nezkoumají. Mám za to, že by soudy měly být benevolentní k případům, kdy jeden obecný zmocněnec zastupuje v různých věcech téhož účastníka řízení (a to tím spíše, jde-li o jeho zaměstnavatele).
Vždy by tedy mělo být přihlíženo k tomu, zda mezi účastníkem řízení a obecným zmocněncem existuje pracovněprávní vztah, neboť pak nemůže jít o neoprávněné poskytování právních služeb. Existence pracovněprávního vztahu by měla být podstatnou okolností, na jejímž základě by soud měl vždy připustit zastoupení obecným zmocněncem, ale v soudní praxi tomu tak vždy není.
„Ani když obecný zástupce vystupoval předtím jako zástupce v různých věcech opětně (§ 27 odst. 2 občanského soudního řádu), není to důvodem k rozhodnutí, že jeho zastupování v projednávané věci je nepřípustné, jestliže v ní zástupce zastupuje svého zaměstnavatele a věc souvisí se zástupcovou (zaměstnancovou) pracovní náplní.“
Občanský soudní řád nezná institut pověření zaměstnance zaměstnavatelem – fyzickou osobou k jednání za zaměstnavatele, ani institut obdobný. Právní úprava je tak vůči zaměstnavatelům – fyzickým osobám diskriminační.
Soud zásadně nemůže nepřipustit (odmítnout) jednání pověřeného zaměstnance za právnickou osobu (zanedbatelné výjimky,kdy může soud vyloučit určitou osobu z výkonu této činnosti, vyplývají z ust. § 21 odst. 4 a 5 občanského soudního řádu pro případy, kdy by měl za právnickou osobu jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy této právnické osoby – tomu by však měl předejít spíše než soud sám zaměstnavatel, případně ten, který své oprávnění jednat za právnickou osobu není schopen prokázat). Naproti tomu může soud nepřipustit zastoupení zaměstnavatele – fyzické osoby zaměstnancem – obecným zmocněncem.
Účastník soudního sporu řízení si vždy může zvolit svým zástupcem, kterému udělí plnou moc pro celé řízení, advokáta. Advokáti (osoby zapsané na seznamu advokátů České advokátní komory) poskytují právní služby ve všech věcech, a to za úplatu, zejména pak zastupují v řízení před soudy. (Poskytování právních služeb advokáty je upraveno zákonem o advokacii a prováděcími předpisy.)
Účastník si může zvolit zástupcem též notáře; notář může účastníka zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy. (Občanský soudní řád odkazuje na notářský řád. V praxi bude ve sporném občanském soudním řízení zastoupení zaměstnavatele notářem z povahy spíše výjimečné.)
S výjimkou dovolání si účastník může zvolit zástupcem též patentového zástupce; patentový zástupce může účastníka zastupovat jen v rozsahu oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem (zákonem o patentových zástupcích). V téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba.
Dovolatel, tedy ten, kdo podává mimořádný opravný prostředek – dovolání, jímž se napadá pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští – musí být zastoupen advokátem nebo notářem (v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy) a toto dovolání jím musí být sepsáno, to však neplatí zejména, má-li dovolatel (fyzická osoba) sám právnické vzdělání nebo jde-li o případy, kdy jedná za právnickou osobu – zaměstnavatele dovolání sepisuje osoba s právním (právnickým) vzděláním ve smyslu ust. § 21 občanského soudního řádu.
(Požadavek povinného kvalifikovaného právního zastoupení platí jen pro podání dovolání, týká se tedy pouze dovolatele; ostatní účastníci dovolacího řízení takto zastoupeni být nemusí, za zaměstnavatele – právnickou osobu tak může jednat i pověřený zaměstnanec bez právnického vzdělání, zaměstnavatele – fyzickou osobu může, pokud to soud připustí, zastupovat i obecný zmocněnec, ať má nebo nemá právnické vzdělání, nejsou-li navrhovatelem dovolání, ale jeho odpůrcem.)
„… musí být dovolatel zastoupen advokátem, jestliže nemá právnické vzdělání buď sám nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná. Těmito osobami musí být též dovolání sepsáno. Za právnickou osobu jedná dle § 21 odst. 1 o.s.ř. statutární orgán nebo právník (člen), který prokáže, že je oprávněn za ni jednat. V občanském soudním řádu není upraveno jednání pracovníka v případě, že jde o zaměstnance fyzické osoby – podnikatele. Z uvedeného tedy vyplývá, že je-li dovolatel fyzickou osobou – podnikatelem, nemůže být v dovolacím řízení zastoupen svým zaměstnancem, byť by tento zaměstnanec měl právnické vzdělání, neboť tím není splněna podmínka povinného zastoupení, popř. výjimka z povinného zastoupení advokátem. Při nesplnění této zvláštní podmínky dovolacího řízení, a to ani po výzvě soudu, nelze pro tento nedostatek v dovolacím řízení pokračovat a dovolací soud proto řízení zastaví.“
„… dovolatel (fyzická osoba) musí být zastoupen advokátem (příp. notářem), jestliže nemá právnické vzdělání, a jím musí být dovolání i sepsáno. Zvolí-li si advokáta až poté, co sám podal dovolání, je ke splnění podmínky dovolatelova zastoupení nezbytné, aby zmocněnec (advokát) jím dříve učiněné podání nahradil nebo doplnil vlastním, popř. sdělil soudu, že se s již učiněným podáním ztotožňuje.“
Právnickým vzděláním se přitom (podle judikatury – rozhodovací praxe soudů) rozumí vysokoškolské vzdělání získané na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v České republice nebo vysokoškolské vzdělání získané na právnické fakultě vysoké školy se sídlem na území bývalé ČSFR nebo jejích právních předchůdců nebo nostrifikované zahraniční vysokoškolské právnické vzdělání. (K tomu srovnej: Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, C. H. BECK, str. 998.)
Podle zákona o advokacii má právnické vzdělání ten,kdo získal vysokoškolské vzdělání v rámci magisterského studijního programu v oblasti práva studiem na vysoké škole v České republice, nebo získal vzdělání v oblasti práva na vysoké škole v zahraničí, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, anebo je toto vzdělání uznáno podle zvláštních právních předpisů; za takové vysokoškolské vzdělání se považuje též vysokoškolské vzdělání získané na právnické fakultě vysoké školy se sídlem na území České a Slovenské Federativní Republiky nebo jejích právních předchůdců.
Úspěšní absolventi magisterského vysokoškolského studia práva získávají akademický titul Mgr., popř. po vykonání následné nepovinné státní rigorózní zkoušky akademický titul JUDr. (Vzdělání odpovídající titulu Bc. nelze považovat za vysokoškolské právnické vzdělání.)
Zaměstnanec k tomu pověřený statutárním orgánem, který má právnické vzdělání, tedy může za svého zaměstnavatele – právnickou osobu jednat i v dovolacím řízení, naproti tomu zaměstnavatel – fyzická osoba musí být v dovolacím řízení zastoupen advokátem.
Podmínka povinného kvalifikovaného právního zastoupení je tedy splněna i tehdy, pokud za dovolatele – právnickou osobu jedná a dovolání sepisuje pověřený zaměstnanec, který má právnické vzdělání.
Pro zastoupení v řízení před soudem prvního stupně, ani před soudem druhého stupně, tedy v odvolacím řízení, není právnické vzdělání pro pověřeného zaměstnance nebo obecného zmocněnce předepsáno. Účastník řízení tedy může být zastoupen i osobou bez právnického vzdělání; soud by však ve smyslu ust. § 27 odst. 2 občanského soudního řádu nepřipustil zastoupení obecným zmocněncem, jestliže by tento zástupce zřejmě nebyl způsobilý k řádnému zastupování. Zastoupení osobou práva znalou však musíme soudním řízení rozhodně doporučit!
Zvýhodnění advokátů
Za zaměstnavatele jednající podnikový právník má v řízení před soudem rovné postavení s advokátem, který zastupuje zaměstnavatele. Jen v jednom si nejsou rovni, a to otázce přiznání náhrady soudních výloh spočívajících v palmární odměně. Tento problém podle mého názoru představuje jedinou (i když významnou) nevýhodu podnikových právníků při vyřizování soudních sporů ve srovnání s advokáty.
Účastníku sporného řízení, který měl ve věci plný úspěch, přiznává soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Čtěte také: Kolik zaplatíte protistraně, když prohrajete soudní spor?
Účastník, jenž spor prohrál, tak nakonec nese bez náhrady své náklady, které v průběhu řízení měl, ale hradí nadto úspěšnému účastníkovi jím vynaložené náklady. Odměna za zastupování patří k nákladům řízení, jen je-li zástupcem advokát popř. za stanovených podmínek notář nebo patentový zástupce v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy.Jestliže tedy ve sporu zaměstnavatel, za nějž jedná nebo jej zastupuje jeho zaměstnanec (nebo jakýkoliv jiný účastník řízení zastoupený obecným zmocněncem), zvítězí, nebude mu přiznána náhrada odměny, kterou svému zaměstnanci – právníkovi vyplatí, ať již půjde o mzdu nebo plat vyplývající z pracovního poměru nebo odměnu z dohody o práci konané pracovní poměr či jejich součást.
Bude tomu tak, povýtce aktuální právní úpravě a zavedené judikatuře (rozhodovací praxi soudů), např. i v případech, kdy zaměstnavatel sjedná se zaměstnancem dohodu o provedení práce, jejímž předmětem bude výhradně činnost spočívající v zastoupení v určitém sporu (tedy v situaci, kdy zaměstnavatel vynaložil náklady na právníkovu odměnu jen za účelem řešení tohoto sporu a jinou jeho práci neodměňoval), jakož i v případech, kdy je podnikový právník hmotně zainteresován na výsledku řízení tak, že je s ním předem ujednána paušální částka, kterou za vymáhání peněžitého dluhu či vedení jiného sporu obdrží s tím, že nárok na ni vzniká úspěšným ukončením sporu (přičemž tento stimulační systém někteří zaměstnavatelé v praxi využívají). Náklady na mzdu, plat, odměnu nebo jejich část nelze uznat ani za ostatní náklady řízení (jako hotové výdaje účastníka řízení), a to i když jde o náklady účelně vynaložené, a to výhradně v souvislosti s určitým soudním sporem, tedy náklady, které by zaměstnavatel nemusel býval vynaložit, kdyby určitého soudního řízení nebylo.Čtěte také: Finta firem, jak ušetřit: na odměny a prémie není nárok, stačí základní plat
Náhrada ostatních nákladů řízení, jimiž jsou zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, např. jízdné, poštovné; soudní poplatek; ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců; náklady na zjištění, zajištění a provedení důkazů, včetně tzv. svědečného; úplaty za znalecké posudky aj. je přiznávána zaměstnavateli zastoupenému svým zaměstnancem za standardních podmínek.
Účastníku sporného řízení, který měl ve věci plný úspěch, přiznává soud, jak už bylo uvedeno, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
O plný úspěch ve věci se jedná tehdy, jestliže soud svým rozhodnutím zcela vyhověl návrhu účastníka. Žalobce dosáhl plného úspěchu, jestliže výrok rozsudku odpovídá žalobnímu petitu(požadovanému znění navrhovaného výroku soudu). Žalovaný má plný úspěch, je-li žaloba v celém rozsahu zamítnuta. Nemá-li žádný účastník plný úspěch, ale každý z účastníků částečně uspěl a částečně neuspěl, může přesto soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení tomu z nich, který převážně zvítězil (má úspěch převažující). Soud tak rozhodne zejména tehdy, jestliže neúspěch zvítězivšího účastníka byl v poměru k jeho úspěchu jen nepatrný.
Je-li úspěch a neúspěch obou účastníků jen částečný a nejsou zde podmínky pro přiznání plné náhrady nákladů převážně zvítězivšímu účastníkovi, má soud dvě možnosti.
Příklad: Jestliže se např. žalobce domáhá po žalovaném zaplacení – kupř. na náhradě škody – částky 100 000 Kč a je mu přiznána částka 60 000 Kč, potom je jeho úspěch 60%, úspěch žalovaného je 40%ní, a tak bude žalobci přiznána 20% náhrada nákladů řízení: kupř. 20 % ze zaplaceného soudního poplatku.
Soudní poplatek dosud (pokud jde o řízení zahájená před 1. 9. 2011) činil 4 % z předmětu řízení – peněžitého plnění. V daném případě, kdy jde o 100 000 Kč, tedy činí 4000 Kč, jeho náhradu by tak soud určil ve výši 800 Kč. Od 1. 9. 2011 činí soudní poplatek, jde-li o částku vyšší než 20 000 Kč a nižší než 40 milionů Kč, 5 % z této částky, a proto v daném případě činí 5000 Kč, jeho náhradu by tak soud určil ve výši 1000 Kč. (Ke zdražení soudních poplatků viz:Soudní spor opět zdražil, ale za poplatek dáte maximálně „jen“ 2 miliony)
Bude-li žalobci přiznávána paušální náhrada palmáre za zastoupení advokátem ve smyslu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, bude činit 20 % z částky 24 300 Kč, tedy 4860 Kč.
Za právnickou osobu jedná před soudem, není-li zastoupena na základě plné moci advokátem, její statutární orgán (popř. prokurista, může-li podle udělené prokury jednat samostatně) nebo zaměstnanec, který tím byl statutárním orgánem pověřen – zpravidla je jím podnikový právník; lze doporučit, aby zaměstnanec byl pro zaměstnavatele činný v pracovním poměru; i za právnickou osobu může jednat jakákoliv fyzická osoba na základě plné moci jako její obecný zmocněnec. Fyzická osoba může před soudem vystupovat samostatně nebo být zastoupena advokátem či obecným zmocněncem.
Zastoupení advokátem je v civilním soudním procesu povinné v řízení o dovolání (mimořádném opravném prostředku proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu), a to pro fyzické osoby bez právnického vzdělání a pro právnické osoby, za něž nejedná osoba s právnickým vzděláním – podnikový právník. Pro řízení v prvním stupni a před odvolacím soudem není povinnost kvalifikovaného právního zastoupení předepsána.
Výhodou podnikových právníků – zaměstnanců oproti advokátům je především bezprostřední kontakt s vedením zaměstnavatele, popř. i s druhou stranou sporu, znalost prostředí a geneze sporu, nevýhodou je pak skutečnost, že náhrada soudních výloh spočívajících v právníkovi zaplacené palmární odměně se přiznává jen, jde-li o zastoupení advokátem, nikoliv podnikovým právníkem.
Použitá a doporučená literatura:
Tučková, Z., Řihošková, T., Čech, O.: Zaměstnanec jednající v občanském soudním řízení, Právní rádce č. 9/2008, Economia a.s.; Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, C. H. BECK, str. 107, 998; Štraus, J.: Ještě k nákladům řízení, Právní rozhledy č. 10/1997, C. H. Beck org. složka, str. 527, Štraus, J.: Nad jedním rozhodnutím, Právní rozhledy č. 10/1996, C. H. Beck, org. složka, str. 461 – 462.
