Můžete se z výpovědi vykroutit s výmluvou na duševní poruchu?

Zaměstnanci hrozilo okamžité zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně (zneužívání služebního vozidla k soukromým účelům), místo toho uzavřel na návrh zaměstnavatele dohodu o skončení pracovního poměru. Posléze však napadl její platnost s tím, že ji uzavřel v duševní poruše – panické úzkosti. Jak se s tím vypořádaly soudy? 

Dohodou „o skočení pracovního poměru“ datovanou v Brně dne 14. 6. 2006 se žalobce (zaměstnanec) a žalovaný (zaměstnavatel) dohodli na rozvázání pracovního poměru k témuž dni. Důvody rozvázání pracovního poměru nebyly v dohodě uvedeny. Čtěte také: Výpověď 2012: vyznejte se v rozvázání pracovního poměru

Co tvrdil propuštěný zaměstnanec?

Žalobce se však domáhal, aby bylo určeno, že uvedená dohoda o rozvázání pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 14. 6. 2006 byl předvolán do sídla zaměstnavatele za účelem projednání „hrubého porušení pracovní kázně“, kterého se měl dopustit tím, že použil služební vozidlo pro soukromé účely. 

Na závěr tohoto jednání mu byla předložena dohoda o rozvázání pracovního poměru s tím, že, pokud tuto dohodu nepodepíše, bude mu doručeno okamžité zrušení pracovního poměru. Žalobce podepsal dohodu o rozvázání pracovního poměru pod vyčerpávajícím nátlakem, když mu bylo sděleno, že jednání nebude skončeno, dokud předloženou dohodu nepodepíše, a že jeho jméno bude u případných jiných zaměstnavatelů a úřadu práce poškozeno takovým způsobem, že to znemožní jeho další zaměstnání. 

Žalobce se vytýkaného porušení pracovní kázně nedopustil, služební vozidlo použil pro soukromé účely ve zcela výjimečné krajní situaci a později požádal o vystavení faktury, navíc mu bylo smluvně umožněno použití služebního vozidla pro soukromé účely. Domnívá se, že zaměstnavatel zneužil svého silnějšího postavení a že uzavřená dohoda ze dne 14. 6. 2006 je proto neplatná, neboť k jejímu uzavření byl veden obavami z výhrůžek, které byly k jeho osobě na jednání směřovány, a neuzavřel ji tedy svobodně. Čtěte více: Jak se bránit šikanóznímu vyhazovu, když je výpověď formálně dokonalá?

Co naopak tvrdil zaměstnavatel?

Zaměstnavatel před soudem namítl, že se žalobce dopustil hrubého porušení pracovní kázně opakovaným a soustavným používáním služebního vozidla pro soukromé účely (žalobci bylo vozidlo předáno k užívání pouze v tzv. referentském režimu a nebylo mu umožněno používat služebního vozidla pro soukromé účely). 

Kontrolou bylo zjištěno, že žalobce v období od ledna do dubna 2006 vykázal na ujetých pracovních cestách téměř 2700 km, které neodpovídaly skutečnosti, že žalobce nebyl schopen tyto rozpory vysvětlit a že jeho písemné vyjádření ze dne 5. 6. 2006 bylo nedostatečné a neobjasňovalo najeté kilometry „v řádech tisíců“. 

Dohodu o rozvázání pracovního poměru žalobce uzavřel svobodně, vážně a plně v souladu s požadavky zákoníku práce. Není pravda, že by se žalobce při podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru ocitl pod nátlakem, že by jednání nemělo být skončeno, dokud dohodu nepodepíše, nebo že by mělo být poškozeno jméno žalobce u jiných zaměstnavatelů, naopak, žalobci byl poskytnut dostatečný prostor pro objasnění nesrovnalostí ve výkazech a byl rovněž upozorněn na možné důsledky porušení pracovní kázně, včetně okamžitého zrušení pracovní smlouvy. Čtěte také: Porušování pracovní kázně: Jak vypadá a jak se postupuje?

Případ se postupně dostal až k Nejvyššímu soudu ČR, který svým rozsudkem spis. zn. 21 Cdo 4929/2010, ze dne 25. 10. 2012, zrušil rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo vyhověno žalobě, a to zejména pro nedostatky v dokazování a posouzení případu.

Kdy je právní úkon neplatný

Právní úkon je neplatný, jestliže vůle jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu, kterou projevil navenek, nebyla vážná a svobodná. Vůle není svobodná, jestliže je výsledkem přímého protiprávního násilí (vis absoluta), kdy se v právním úkonu neprojevuje vůle jednajícího účastníka, ale ve skutečnosti vůle jiné osoby, která svou vůli jednajícímu násilím vnutila. O svobodnou vůli nejde také tehdy, byla-li utvořena pod vlivem bezprávné výhrůžky (vis compulsiva) nebo jiného psychického nátlaku, neboť vůle ani v tomto případě není projevem přání jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu, ale jeho důvodného strachu. 

Každý psychický nátlak ovšem nelze považovat za nepřípustný. O bezprávnou výhrůžku jde jen tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit, nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, nesmí tak však učinit k vynucení konkrétního právního úkonu. 

Od psychického nátlaku je třeba odlišovat právní úkon učiněný v tísni. Tíseň je stav, v němž vůle jednajícího účastníka sice nebyla ovlivněna přímým protiprávním násilím nebo nepřípustným psychickým nátlakem, avšak utvořila se pod vlivem takového sociálního (hospodářského) nebo psychického působení, bez něhož by jednající takový pracovněprávní úkon neučinil. Čtěte také: Řešíte neplatnou výpověď u soudu? Musíte si pojistné platit sami

Přímé protiprávní násilí nebo psychický nátlak nastává vždy v důsledku působení jiné osoby na vůli jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu. Nemohou mít základ jen v představách jednajícího účastníka nebo v jiných okolnostech vnitřního života fyzické osoby a právní význam mají tehdy, jestliže byly rozhodující pro vytváření vůle jednajícího (jednající by bez násilí nebo nátlaku nejednal tak, jak se pod jejich vlivem zachoval). Tíseň (i kdyby byla spojena s nápadně nevýhodnými podmínkami) nemá v pracovněprávních vztazích právní následky.

Kdy způsobí duševní porucha neplatnost právního úkonu

Neplatný právní úkon zaměstnance znamená, jednal-li v duševní poruše, která ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, i když pravomocným rozhodnutím soudu nebyl zbaven způsobilosti k právním úkonům a ani nebyl ve způsobilosti k právním úkonům omezen. 

Důvodem neplatnosti právního úkonu je duševní porucha trvalá nebo jen přechodné povahy, a to za předpokladu, že jednající zaměstnanec nebyl v důsledku působení duševní poruchy schopen ovládnout své jednání nebo rozpoznat jeho následky. V případě spornosti prokazuje v občanském soudním řízení důvody neplatnosti právního úkonu zaměstnanec. 

Závěr o neplatnosti právního úkonu je opodstatněný jen tehdy, bude-li dokazováním prokázáno (postaveno na jisto), že zaměstnanec učinil právní úkon v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která vylučovala jeho schopnost rozpoznávací (schopnost posoudit následky svého jednání) a schopnost určovací (schopnost ovládnout své jednání), popřípadě alespoň jednu z nich.

Předpokladem pro závěr o neplatnosti právního úkonu je především prokázání (jistota v procesním slova smyslu) toho, že zaměstnanec jednal v duševní poruše alespoň přechodné povahy. Nepostačuje pouhá možnost duševní poruchy, jakkoliv by se mohla ukazovat jako pravděpodobná.

Závěr o tom, zda zaměstnanec uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru v duševní poruše (panické úzkosti) a zda šlo o takovou duševní poruchu, která ho činila ke sjednání dohody o rozvázání pracovního poměru neschopným, představuje skutkové zjištění soudů.

Co je to panická úzkost?

Panická úzkost je podle poznatků lékařské vědy duševní porucha, při níž pacient trpí pocitem úzkosti či hrůzy, který nastává náhle a bez zjevné příčiny již v obavě z určitého ohrožení. K tomu přitom vůbec nemusí dojít a také k němu zpravidla nedochází. Tento stav je doprovázen fyzickými příznaky (bušení srdce, nevolnost, zrychlené dýchání apod.), a dostavují se akutní záchvaty úzkosti (panické ataky), vyznačující se opakovanými a intenzivními záchvaty strachu a projevující se dalšími obavami, aniž by bylo možné racionálně odhadnout, kdy k nim zase dojde. Lidem se v těchto situacích obtížně dýchá, mají závratě, rozostřené vidění, třesou se, cítí slabost v nohách a jsou zmatení. 

Panické úzkosti často předcházejí problémy v životě, životní změny nebo stresující životní události, panická úzkost vede mimo jiné k vnitřnímu zmatku pacienta, pocitu napětí, nadměrným obavám a starostem nebo úzkostem z očekávání dalších událostí. Během panické ataky, která trvá zpravidla nejvýše 30 minut, často dochází k pocitu ztráty kontroly a pacient reaguje snahou co nejrychleji uniknout ze situace, která vyvolává jeho obavy.

Co vytkl Nejvyšší soud?

Skutkové zjištění o tom, že žalobce uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru dne 14. 6. 2006 v přechodné duševní poruše (v přechodné panické úzkosti), předpokládalo v první řadě objasnění toho, zda se v chování žalobce při jednání o rozvázání pracovního poměru projevily skutečnosti, které jsou (po stránce fyzické a psychické) pro panickou úzkost příznačné. 

Vnitřní psychický stav (a tedy ani psychická porucha) totiž nemůže být – jak je to dáno jeho vlastnostmi – sám o sobě předmětem dokazování a dokazovány mohou být jen skutečnosti (okolnosti vnějšího světa), jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický stav navenek projevuje. 

K tomu, aby mohly být takové skutečnosti pokládány za prokázané, nemohly postačovat pouze údaje žalobce a ani – protože mělo jít o duševní poruchu, která se u žalobce vyskytla jen přechodně (v době jeho jednání se zaměstnavatelem o rozvázání pracovního poměru) – vyšetření žalobce znalcem z oboru psychiatrie. Objasnění rozhodných skutečností pomocí dokazování před soudem bylo navíc potřebné i proto, že znalec z oboru klinické psychologie hodnotil žalobce „z hlediska dlouhodobého“ jako osobu „s nízkou mírou úzkostnosti“ a že jeho „rozumové a ostatní schopnosti“ nejsou „nijak sníženy“, jakož i z důvodu, že žalobce do té doby neměl – jak bylo uvedeno ve zprávě praktické lékařky žalobce „příznaky psychického onemocnění“. Soudy se však uvedeným směrem dokazování (zejména výslechy svědků) v potřebném rozsahu nezaměřily. 

Důkazů si nevšímali, a to bylo špatně

Stranou pozornosti při zjišťování skutkového stavu věci soudy neměly zůstat důkazy o tom, zda žalobce skutečně – jak mu vytýkal zaměstnavatel – nedovoleně použil služební automobil k „soukromým účelům“, neboť rovněž tyto okolnosti – kdyby bylo prokázáno tvrzení žalovaného o tom, že žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem – nepochybně měly (musely mít) vliv na průběh jednání dne 14. 6. 2006, popřípadě na psychický (vnitřní) stav žalobce před a při tomto jednání. Čtěte také: Kolik stojí život?