Lesk a bída večírků

Každý člověk vstupuje někam s určitou představou, která se mu v hlavě utváří na základě různých poznatků, ať již reálnou či nereálnou. Moje představa opulentnosti a určité dekadence byla utvářena obrazem hostin, „žranic“ a „pijatik“ na ruském carském dvoře a dvoře rakousko-uherského císaře.

Vždy jsem před sebou viděl elegantní dámy v překrásných róbách s účesy, na kterých jejich služebné strávily desítky hodin, a noblesní pány, ať již aristokratického nebo buržoazního původu, v jejich nablýskaných botách a perfektně na míru šitých fracích, nebo představitele generálních štábů ve svátečních uniformách a jako zrcadlo se lesknoucí holínkách, na kterých jejich pucfleci strávili nemálo času především vkleče. Tak takové byly imaginativní obrazy mého vědomí i podvědomí, jak by to asi mělo na večírcích vypadat.

Sám si říkám, že někdy je opravdu lepší zůstat u těch představ a tužeb než se dostat do víru opravdovosti událostí. Zajisté jste si mnohokrát všimli, že i ti nejkrutější vládci jsou po své smrti prezentováni jako nejmírumilovnější a nejlaskavější lidé, jako by ani nebyli z masa a kostí. A také vlastně nebyli…

Když se jeden dostane na nějakou společenskou akci pořádanou v Čechách, musí být nutně zděšen. Někdy si tam připadáte tak trochu jako v restauraci 2. cenové skupiny. Ale pojďme si rozebrat, proč je tomu tak.

Společenská výchova byla kdysi dávno jedním z nejstěžejnějších předmětů bohatých a vlivných lidí. Pochopitelně se ta výchova měnila s dobou a mravy, které v ní převládaly. Ale jedno měla vždy společné. Akce byly pořádány pro určitou skupinu pozvaných, kteří nemuseli nutně vytvářet homogenní strukturu, ale museli dbát na správnou etiketu, a pokud jí nebyli znalí, tak měli v zásadě dvě možnosti: vzít si učitele(ku) společenské výchovy a chování, nebo neměli na takovou akci přístup.

Vše začíná tím, koho pozvu a jakou formou ho pozvu. Podívejme se na to, jak to vypadá v reálu. Velká společnost se rozhodne uspořádat večírek pro své klienty. Pracovníkům převážně obchodních a marketingových oddělení se zadá úkol vytvořit seznamy, kdo by se měl na večírek (recepci) pozvat. Ti vytvoří patřičné seznamy a předají je svým nadřízeným a ti zase svým.

Když byste se podívali na ty prvotní vstupy a porovnali je s finálními, zjistíte zajímavou skutečnost, a to tu, že počet skutečných klientů je nižší v poměru k přátelům a známým nejvyšších šéfů, kteří kolikrát nemají vůbec co do činění z byznysem té které společnosti. Jsou jen prostě známí jich nebo jejich manželek, nebo prostě někoho.

Takže první zásadní rozpor.

Nyní se podíváme, jako formou toho, o koho mám zájem, pozvu. Opět pohled do reálu. Večírek (recepce) pro mé renomované klienty, kteří mě živí. Společnost má určitý rozpočet, ale aby se na něm ušetřilo, tak například skoro nikdo nepoužívá ručně vyrobený papír. Když je křídový, tak to je již něco.

Správně by pozvaní měli obdržet pozvánku doporučeným dopisem nebo messangerem alespoň 14 dní před plánovanou akcí. Nesmíme zapomínat, že zvláště v předvánočním čase jeden večírek stíhá druhý. Ve skutečnosti je tomu většinou úplně jinak. Pozvánka se většinou posílá obyčejně (to aby se ušetřilo). A pak se všichni diví, jak je možné, že ten či onen se nedostavil. Přeci známe, jak funguje naše pošta.

V pozvánce je většinou uvedeno RSVP, což znamená pro druhou stranu „Odpovězte, prosím“, jinými slovy, potvrďte svou účast, což bohužel druhá strana většinou neudělá. Asi proto, že to neví. Společnost, která pořádá akci, začne panikařit, že tam bude malá účast, zvláště když se očekává návštěva z jejich ústředí, a začne „nutit“ své zaměstnance, aby v ten den obvolali kde koho, hlavně aby tam bylo dost „hlav“.

Postoupili jsme o kus dál, začíná samotná akce.

Ten, kdo má večírek na starosti, trne hrůzou, aby tam byla řádná účast. Snad bude. Ale nepředbíhejme. Host s řádnou pozvánkou přichází ke vchodu. Přivátá ho nějaká „ošuntělá“ ochranka (většinou dva hoši v černém… i když černá skryje hodně, zašlost a fleky tedy ne) a většinou dvě prokřehlé modrající dívky v modrých či červených „mini“šatech (bohužel pořadatel zapomněl, že akce se koná v zimě a teplota většinou nepřesahuje 5 stupňů Celsia).

Přicházíme ke vchodu do sálu, kde nám podává ruku většinou nejvyšší šéf pořádající společnosti. Usmívá se na nás a my zase na něj. Kolikrát vůbec netuší, že ten, komu podává ruku, nebyl vůbec pozván.

Panoptikum začíná.

Na pozvánce je uvedeno „Vstup ve společenském obleku.“ Škoda, že to není jasněji definováno. Pro spoustu pozvaných je společenský oblek něco, co je hodně drahé. Třeba jeans od Versaceho. Nikomu také příliš neradím se dívat dolů na boty. Je pravda, že pořadatelé by měli opět myslet na to, že se společenské akce konají v třeba v zimě nebo začalo pršet atd., kdy chodníky a silnice nejsou nejčistší, a měli by tam být alespoň automaty na čištění bot.

Hurá, jsme uvnitř a rozhlížíme se po našich známých a známých klientech. Je bohužel vidět, že spousta pozvaných to skutečně bere jako pracovní záležitost, což je znát i na jejich vzhledu. Krásná košile od Valentina, je sice stále od Valentina, jen je na ní poznat, že ten dotyčný si ji oblékl ráno a teď je již večer. Že by se pozvaní chodili před takovouto akcí převléci, nebývá častým zvykem. Navíc někteří, aby na sebe ještě více upozornili, pokřikují, že je to již jejich nejméně druhý večírek ten večer a ještě je další čekají. Asi si tím potřebují zvýšit svoji důležitost.

Společenská akce, jak již název vypovídá, je akcí společenskou. Bohužel pro velkou většinu pozvaných „společenská“ znamená jídelní či „žrací“. Nějak je výrazně nezajímají úvodní proslovy a ani nějaká hudební vystoupení. Hlavní je se najíst a napít. Jak úvod skončí, stoly jsou obklopeny hladovými. A hlavně na jeden talíř dostat úplně všechno – studené, teplé i třeba moučník. Důležité je, že je toho hodně.

Možná se vám zdá, že mé zamyšlení je až příliš kritické. Musím ovšem konstatovat, že jsou některé akce, na které člověk rád vzpomíná a kde se příjemně bavil. Těším se, a vám všem přeji, aby jich bylo čím dál víc.