Uznání peněžitého nároku co do důvodu a výše je jednostranný právní úkon (právní jednání) učiněné písemnou formou a adresované oprávněnému účastníku (věřiteli), v němž povinný účastník (dlužník) výslovně a bezvýhradně uvedl výši nároku, který je povinen uspokojit, a jeho důvody.
Požadavek na uvedení důvodů nároku je splněn tehdy, označí-li jej tak, aby bylo jednoznačné, jakého nároku se týká, popřípadě v čem (v jakých skutkových okolnostech) nárok spočívá.
Pozor na delší promlčecí lhůtu
S písemným uznáním peněžitého nároku co do důvodů a výše tím, kdo je povinen nárok uspokojit, se (i) v pracovněprávních vztazích spojuje jiná (delší) promlčecí lhůta, než jaká je stanovena u nároků neuznaných (kdy platí obecná promlčecí lhůta tříletá). Lhůta k uplatnění peněžitých nároků písemně uznaných co do důvodu a výše tím, kdo je povinen nárok uspokojit, činí deset let.
To stanovil § 263 odst. 2 věty první zrušeného zákoníku práce (ZP), nyní je třeba vyjít z § 639 občanského zákoníku (OZ), který se podpůrně uplatní i v pracovněprávních vztazích v záležitostech speciálně zákoníkem práce neupravených: Uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby. I přes jisté odlišnosti je právní úprava principiálně stejná.
Současný zákoník práce říká…
O uznání závazku (dluhu) zaměstnance se výslovně zmiňuje zákoník práce pouze na dvou místech (v § 263 odst. 2 a v § 268 odst. 2 ZP). V § 263 odst. 2 v souvislosti s dohodou o způsobu náhrady škody, kterou zaměstnanec zaměstnavateli způsobil, její součástí je výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem, jestliže zaměstnanec svůj závazek nahradit škodu uznal.
Dikci zmiňovaného ustanovení zákoníku práce („Uzavřel-li zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodu o způsobu náhrady škody, je její součástí výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem, jestliže svoji povinnost nahradit škodu zaměstnanec uznal. Dohoda podle věty první musí být uzavřena písemně.“) ovšem nelze chápat tak, že jakési samostatně provedené uznání dluhu zaměstnancem je nutným předpokladem (podmínkou) k uzavření dohody o způsobu náhrady škody, takové úvahy by vedly k absurdním závěrům.
Podle (§ 328 odst. 2 ZP) pak peněžitá práva zaměstnavatele zanikají smrtí zaměstnance, s výjimkou práv, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo právě která byla zaměstnancem před jeho smrtí písemně uznána co do důvodů i výše, a práv na náhradu škody způsobené úmyslně.
Takže s uznáním dluhu se v zaměstnání nejspíš setkáte, pokud zaměstnavateli způsobíte nějakou vyšší škodu, kterou jste povinni uhradit, ale zjevně to nedokážete v krátké době. Zvláště pokud vám náhradu škody nemohou strhnout ze mzdy. A jestliže jednou takovou škodu a povinnost ji nahradit, tedy dluh, uznáte, nesmaže se ani vaší smrtí, úhradu bude moci požadovat zaměstnavatel i po vašich dědicích.
O náhradě škody zaměstnavateli jsme psali i v článcích:
- Za všechny škody a chyby platit nemusíte, přestože za ně zodpovídáte
- Ztratili jste pracovní pomůcku? Budete platit
- Škoda na svěřeném majetku: případy z praxe a jejich řešení
- Škoda způsobená někým jiným vás může stát tři platy
- Co je to hmotná odpovědnost?
Možnosti uznání dluhu
Dluh může být také uznán pouze zčásti, potom výše popsané účinky nastávají pouze ohledně uznané části. Přitom je věcí dlužníka, v jakém rozsahu svůj závazek uzná. Může například uznat jen část jistiny, jen část příslušenství, jen příslušenství nebo jen jistinu.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že ze samotného uznání jistiny (dluhu) nelze dovozovat, že byl učiněn i úkon uznání příslušenství, a to zejména za situace, kdy byl uznáván dluh promlčený. Byť byl uvedený závěr vysloven v řízení, jež se týkalo uznání promlčeného dluhu, uplatní se i v případě, že se jedná o dluh (jistinu a její příslušenství), který v době, kdy byl tento jednostranný právní úkon učiněn, ještě
promlčen nebyl (nemohl být).
Povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním svého závazku, tímto dnem počíná běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí jako celek
. Ze samotného uznání jistiny nelze dovozovat, že byl učiněn i úkon uznání příslušenství. Proto nebylo-li právo na úrok z prodlení písemně uznáno, promlčuje se v tříleté promlčecí době, která začne běžet ode dne, kterým mohlo být uplatněno poprvé, vyložil a doplnil dosavadní výklad Nejvyšší soud ČR v rozsudku (spis. zn. 21 Cdo 4616/2018, ze dne 19. 11. 2019).
Sporný případ uznání jistiny dluhu, nikoliv jeho příslušenství
Dne 25. 10. 2005 byl, v projednávaném případě, zjištěn schodek na zaměstnankyni svěřených hodnotách. Dne 26. 10. 2005 zaměstnankyně písemně uznala svůj dluh co do důvodu a výše a současně se zavázala jej uhradit formou měsíčních splátek po dobu jednoho roku, splatných do každého 15. dne v měsíci. (Od této doby začala plynout desetiletá promlčecí doba.)
Zaměstnavatel se domáhal (žaloba byla podána dne 4. 5. 2012), aby mu zaměstnankyně mimo (uznané) jistiny dluhu zaplatila také úroky z prodlení, které se váží k neuhrazené jistině. Ze samotného uznání jistiny nelze dovozovat, že byl učiněn i úkon uznání příslušenství, a nebylo-li právo na úrok z prodlení písemně uznáno, promlčuje se v tříleté promlčecí době, která začne běžet ode dne, kterým mohlo být uplatněno poprvé. Z listiny označené jako Uznání dluhu
ze dne 26. 10. 2005 nevyplývá, že by zaměstnankyně učinila také úkon uznání příslušenství (úroku z prodlení), s ohledem na to, že dluh měl být splacen až na základě měsíčních splátek po dobu jednoho roku
, k tomu ani nebyl důvod.
Dluh musela zaplatit i s úroky
Znamená to, že nárok (právo) na úrok z prodlení s placením (uznaného) dluhu písemně uznán nebyl. Došlo-li přesto při plnění tohoto (uznaného) dluhu k prodlení, mohl zaměstnavatel požadovat po zaměstnankyni úroky z prodlení, což také učinil. Nárok (právo) na tyto úroky z prodlení se promlčuje jako celek
, přičemž promlčecí lhůta počíná běžet dnem, kterým se zaměstnankyně ocitla v prodlení se splněním svého závazku (dnem 27. 10. 2006), a trvá tři roky, tedy do dne 27. 10. 2009.
Závěr odvolacího soudu, že listina ze dne 26. 10. 2005, jíž zaměstnankyně písemně uznala svůj dluh vůči zaměstnavateli, má za následek, že prodlužuje promlčecí dobu na 10 let, a proto je námitka promlčení vznesená žalovanou (zaměstnankyní) nedůvodná, neboť žalobce podal žalobu přibližně v polovině běhu této lhůty
, není ve vztahu k požadovaným úrokům z prodlení správný, zhodnotil Nejvyšší soud ČR v rozsudku (spis.
zn. 21 Cdo 4616/2018, ze dne 19. 11. 2019).
