Čím dál častěji se významnými stávají výkladová stanoviska vrcholných soudů České republiky (tzv. judikatura), tedy Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která vznikají při řešení jednotlivých sporných případů. Ta se dají zobecnit, protože mají všeobecnou platnost.
I dříve, dokonce i v době minulého režimu, měla judikatura své nezanedbatelné místo. Dodnes jsou v pracovních věcech, v odborných publikacích nebo v současných rozhodnutích soudů citovány rozhodnutí tehdejších Nejvyšších soudů Československé socialistické republiky a někdy i u nás Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky, i když zdaleka ne tak významné. Legislativa je mnohdy nekoncepční, a tak právo musejí dotvářet soudy. Nicméně není to jen důsledkem chyb, nedostatků a mezer v právním řádu.
Stále větší význam soudních rozhodnutí pro obecný výklad práva
Nový trend, řekněme tak posledních zhruba 20 let, potvrdil i nový občanský zákoník, který uznal význam judikatury a soudních rozhodnutí v ustanovení svého § 13:
Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
Ano, české právo, které je tradičně tzv. kontinentálního typu, tedy právo tzv. psané, vycházející především ze zákonů, stejně jako právo především rakouské a německé, je stále více pod vlivem trendů práva precedentního, anglo-amerického vycházejícího primárně ze soudních rozhodnutí. Značně to podporují i evropské instituce a význam Soudního dvora Evropské unie.
Některé soudní případy byly v roce 2022 významnější než nové zákony
Právě proto často přinášíme informace o významných soudních rozhodnutích. V některých letech toho judikatura, tedy justice svým soudním výkladem přinese více nového do určitého oboru práva než legislativa, tedy parlament svými zákony a státní správa svými prováděcími právními předpisy.
Troufáme si za takový rok v oboru pracovního práva, tedy vztahů mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, označit právě uplynulý rok 2022. Novelizací zákoníku práce bylo málo, zato padlo hodně významných soudních verdiktů.
Někdy nejde jen o právní poučení, ale i opravdu zajímavý příběh
O nejzajímavějších soudních rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsme informovali v samostatných článcích a jistě o nich budeme psát i nadále. Vybíráme pro vás především ta rozhodnutí, která jsou zajímavá všeobecně, právě pro soudní výklad, ale současně i svým příběhem, samotným případem, prostě tím, oč v daném soudním sporu šlo.
Občas však přinášíme přehledy, kdy soudní rozhodnutí nerozebíráme dopodrobna, nevystavíme na jednom soudním sporu celý článek. Nabízíme jen přehled, z něhož si každý může vybrat, co ho zajímá. Takový přehled přinášíme i nyní.
Volba práva určitého státu a ochrana zaměstnance
Vaše pracovní smlouva a ani výpověď se nemusí řídit jen českým právem. Nejvyšší soud ČR vyložil, že při rozvázání pracovního poměru, který byl založen pracovní smlouvou, jež má vztah k právu různých zemí a v níž bylo sjednáno místo výkonu práce v České republice, nesmí být zaměstnanec v důsledku volby rozhodného práva zbaven ochrany, kterou poskytují ustanovení zákoníku práce o obsahových náležitostech výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele a o stanovených výpovědních důvodech. (Hovoří o tom čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, uveřejněné sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 64/2006 Sb. m. s. Podrobnosti a další vysvětlení naleznete v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. června 2022, spis. zn. 31 Cdo 833/2022.)
Pracujete pro obec? Kdo vám vlastně šéfuje?
Starosta plní úkoly zaměstnavatele podle zvláštních předpisů, uzavírá a ukončuje pracovní poměr se zaměstnanci obce a stanoví jim plat podle zvláštních předpisů, pokud není v obci tajemník obecního úřadu. Uvádí to ust. § 103 odst. 4 písm. b) zákona o obcích. Pravomoci tajemníka obecního úřadu upravuje a svěřuje mu „plnění úkolů statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů vůči zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu“ zase jiné ustanovení, a to § 110 odst. 4 písm. d) stejného zákona.
Tímto ustanovením zákon o obcích zužuje působnost starosty a zároveň určuje další osobu s personálními pravomocemi v rámci příslušné obce – tajemníka. Sám tajemník je jmenován starostou. K jeho jmenování potřebuje starosta souhlas ředitele příslušného krajského úřadu.
Starosta vykonává pracovněprávní pravomoci vůči všem zaměstnancům obce, kteří nejsou zařazeni do obecního úřadu. Jedná se např. o obecní policii, obecního lékaře nebo zaměstnance úklidových služeb města.
Zaměstnanci působící v organizační struktuře obecního úřadu pak podléhají jeho tajemníkovi. Obecní úřad jako nepolitický, ale administrativně organizační orgán je tvořen starostou, místostarostou nebo místostarosty, tajemníkem obecního úřadu a zaměstnanci zařazenými do obecního úřadu. Vedle úředníků obce (jako úředníků územního samosprávného celku) je tajemník nadřízen i zaměstnancům vykonávajícím pomocné, servisní a manuální práce.
Zaměstnanci obecního úřadu podléhají přímo starostovi, pokud v obci nepůsobí tajemník. Obdobná úprava platí i pro vedoucí odborů obce (např. vedoucího odboru správy majetku apod.). Starosta jmenuje, odvolává a stanovuje plat vedoucích odborů obce pouze v případě, že v obci nepůsobí obecní rada (nikoliv tedy tajemník). V tomto ohledu se vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku spis. zn. 21 Cdo 424/2021, ze dne 20. května 2022, k postavení místostarosty obce v pracovněprávních vztazích a jeho kompetencím.
Kdo ze zaměstnanců nemá nárok na peněžitou pomoc při platební neschopnosti zaměstnavatele?
Úřad práce nemůže vyloučit žadatele o uspokojení mzdových nároků z pojmu „zaměstnanec“ jen proto, že žadatel byl v rozhodném období jak ředitelem obchodní společnosti, tak členem jejího statutárního orgánu (§ 3 písm. a) zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele).
Tzv. souběh funkcí, jak jej definuje judikatura Nejvyššího soudu, proto nemůže sám o sobě sloužit k vyloučení žadatele ze systému zavedeného citovaným zákonem a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. července 2022, spis. zn. 10 Ads 262/2020.
Je však nutné dodat, že v současné době parlament schvaluje novelu výše uvedeného zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a mění se právě úprava okruhu osob, které nemají nárok na pomoc při platební neschopnosti zaměstnavatele.
Výjimky pro omezení pracovního poměru na dobu určitou
Opakované sjednávání pracovního poměru na dobu určitou je omezeno ust. § 39 zákoníku práce. Nicméně existují určité výjimky, kdy je přípustné. Výjimku zakládá i písemná dohoda zaměstnavatele s odborovou organizací.
Jsou-li u zaměstnavatele dány vážné provozní důvody nebo důvody spočívající ve zvláštní povaze práce, na jejichž základě nelze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnanci, který má tuto práci vykonávat, navrhl založení pracovního poměru na dobu neurčitou, neuplatní se omezení pro sjednávání pracovního poměru na dobu určitou za podmínky, že jiný postup bude těmto důvodům přiměřený a písemná dohoda zaměstnavatele s odborovou organizací upraví:
- bližší vymezení těchto důvodů,
- pravidla jiného postupu zaměstnavatele při sjednávání a opakování pracovního poměru na dobu určitou,
- okruh zaměstnanců zaměstnavatele, kterých se bude jiný postup týkat,
- dobu, na kterou se tato dohoda uzavírá. (Písemnou dohodu s odborovou organizací je možné nahradit vnitřním předpisem jen v případě, že u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace.)
Dohoda zaměstnavatele s odborovou organizací se stává součástí tzv. skutkové podstaty právní úpravy podmínek, za nichž lze pracovní poměr sjednávat (prodlužovat) na dobu delší tří let, popřípadě opakovaně více než dvakrát, jen tehdy, splňuje-li obsahové náležitosti tímto zákonným ustanovením stanovené. Dohoda, která tyto náležitosti neobsahuje, je neplatná. Podrobnosti se dozvíte z rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 1207/2021, ze dne 21. října 2022.
Soudíte se se zaměstnavatelem a kolegové a šéfové vypovídají proti vám? Jak je to s věrohodností jejich svědectví před soudem?
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že osoba, která vystupuje v občanském soudním řízení jako svědek, je jinak k některému z účastníků řízení v pracovněprávním vztahu zaměstnance, sama o sobě neodůvodňuje závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi této osoby.
Obdobný závěr je pak nutné přijmout i pro situaci, kdy jako svědek vypovídá zaměstnanec jako zástupce účastníka řízení, neboť ani zde není důvod, aby (pouze) na základě kritéria pracovněprávního vztahu mezi svědkem a zástupcem účastníka řízení byla pravdivost (věrohodnost) výpovědi svědka zpochybňována.
Stanoví-li zákon, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, není možné důkaz výpovědí svědka, který je z hlediska závažnosti pro posouzení věci významný a který byl získán zákonným postupem, označit za nezpůsobilý důkazní prostředek a ani snižovat jeho váhu jen proto, že svědek je zaměstnancem zástupce jednoho z účastníků řízení.
Hodnotící závěr o nevěrohodnosti údajů, o nichž svědecká výpověď podává zprávu, lze ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. učinit jen na základě těch konkrétních skutečností, které byly v řízení zjištěny. Jistěže však s přihlédnutím ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. (Zpracováno podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 1215/2021, ze dne 22. 11. 2022, kde najdete další podrobnosti.)
Jak je to s odpovědností pomocníka v pozici zaměstnavatele a jednatele firmy?
Kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody (to říká ust. § 2914 občanského zákoníku).
Při výkladu ust. § 2914 věty první o. z. Nejvyšší soud vychází z toho, že míra autonomie, či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby, resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k založení jeho vlastní povinnosti k náhradě spolu s osobou hlavní.
Značně specifickou situaci v rámci široké množiny případů představuje zaměstnanec, který způsobil újmu z nedbalosti, připomíná Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 25 Cdo 1319/2022, ze dne 14. prosince 2022.
Odpovědnost zaměstnance (má-li vzniknout) se totiž odvíjí od události vyplývající z činnosti zaměstnavatele, neboť zaměstnanec se v situaci, ve které způsobil újmu, zpravidla ocitl v důsledku činnosti zaměstnavatele. Má-li nést riziko s tím spojené, nelze přehlédnout, že takové riziko podstupuje právě v důsledku činnosti pro zaměstnavatele. Přitom zde neobstojí námitka, že svou činnost vykonává za úplatu, neboť ta nemusí být ekvivalentní riziku, které přitom nese. Pak je ovšem nutné zabývat se tím, zda zvláštní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nemůže mít vliv na rozsah náhrady poskytované poškozenému přímo z jeho strany.
Nejvyšší soud již dovodil, že za újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele jsa vázán jeho pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. října 2021, spis. zn. 25 Cdo 1029/2021).
V posuzované věci (spis. zn. NS ČR: 25 Cdo 1319/2022, rozsudek ze dne 14. 12. 2022) ovšem žalovaný, který zavinil střet vozidel, nebyl v době škodní události pouze zaměstnancem společnosti s ručením omezeným, ale také jejím jednatelem a společníkem. Za těchto okolností nelze pracovní činnost žalovaného u uvedené společnosti považovat za závislou práci, která by byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, neboť byl osobou ovládající společnost, ve které byl také zaměstnán.
Sám tak řídil svoji pracovní činnost a rozhodl o tom, že vykoná pracovní cestu, při které došlo ke škodní události. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že žalovaného nelze označit za pomocníka, za kterého je povinen plnit poškozenému výlučně zaměstnavatel, neboť újmu sice způsobil z nedbalosti třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele, tuto činnost však nevykonával v pozici podřízeného zaměstnance, který je pokyny zaměstnavatele vázán.
ČLÁNKY DO MAILU