Hlavní navigace

Co když dostanete vyšší výplatu, než máte? Musíte peníze vracet?

Autor: Depositphotos
Richard W. Fetter

Musí zaměstnanec vrátit peníze, když dostal na výplatě více, než měl? A odpovídá za škodu i ten, kdo výplatu špatně určil nebo spočítal? Odpověď dávají rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Doba čtení: 6 minut

I při stanovení výše mzdy nebo jejím výpočtu může dojít k chybě. Dostane-li zaměstnanec méně, asi se ozve, ale dostane-li více, třeba bude dělat mrtvého brouka. Poctivý zaměstnanec se přihlásí, ale zákoník práce mu takovou povinnost neukládá.

Když se na to přijde, že dostal více, než měl, musí peníze vracet? A je taková záležitost jen věcí obohaceného zaměstnance, anebo i toho, kdo za takovou chybu může? Kdo tedy musí nahradit škodu, která zaměstnavateli vznikla, když se zaměstnanec takto bezdůvodně obohatil?

Poznáte, že šlo o omyl?

Vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci podle § 331 zákoníku práce požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.

V pracovněprávních vztazích je povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována tehdy, je-li obohaceným zaměstnanec, který by měl vrátit zaměstnavateli neprávem vyplacené částky; v tomto případě musí bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli, jen jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, přijal-li však plnění v „dobré víře“ (protože nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), smí si je ponechat.

To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel.

Případy z praxe – kdy museli zaměstnanci vracet peníze

Na Měšec.cz jsme si přiblížili více takových případů, které řešily soudy, když se zaměstnancům peníze vracet nechtělo, připomeňme si čtyři takové případy.

  • Zaměstnanec dostal odškodnění za neplatné propuštění z práce – náhradu mzdy, protože byl úspěšný ve sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, tak pravomocně rozhodl odvolací soud. Jenomže případ nakonec skončil úspěchem zaměstnavatele, jehož dovolání vyhověl Nejvyšší soud, který rozhodnutí nižšího soudu zrušil. V obnoveném sporu nakonec bylo nižšími soudy rozhodnuto, že zaměstnanec byl propuštěn po právu, jenže vyplacené odškodnění odmítl vrátit, a tak ho zaměstnavatel žaloval znovu.
  • I další dva spory vyplývaly z odškodnění za neplatné rozvázání pracovního poměru. (O nárocích vyplývajících z toho, že soud určí, že rozvázání pracovního poměru bylo neplatné, jsme psali v textu Za chyby se platí, i při nesprávné výpovědi.) Zaměstnavatel omylem vyplatil zaměstnancům celou náhradu mzdy v plné hrubé výši, a tak požadoval vrátit částku odpovídající zákonným odvodům – sražené dani a zdravotnímu a sociálnímu pojištění.  
  • Zaměstnankyně dostala výpověď s nárokem na odstupné, ale napadla platnost rozvázání pracovního poměru a byla úspěšná, její pracovní poměr proto neskončil a trval dál, ale odmítla vrátit odstupné.

Všechny čtyři spory vyhráli zaměstnavatelé. 

První případ Nejvyšší soud posoudil tak, že přijal-li zaměstnanec vyplacenou náhradu mzdy poskytovanou jako odškodnění za neplatné rozvázání pracovního poměru, musel přitom vědět, proč je mu náhrada poskytována (protože byla rozhodnutím odvolacího soudu určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru), a musel si být vědom i toho, že náhrada mzdy je mu poskytována pouze pro případ, že neplatnost rozvázání pracovního poměru bude rozhodnutím soudu určena definitivně (tedy i po vyčerpání mimořádných opravných prostředků, popřípadě též ústavní stížnosti).

Za této situace si ovšem také musel být vědom, nebo alespoň z okolností musel předpokládat, že mu náhrada mzdy nenáleží a že ji bude muset vrátit, jestliže rozsudek odvolacího soudu, na jehož základě zaznamenal úspěch ve sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, které bylo uznáno za neplatné, bude zrušen a jestliže poté bude pravomocně (a definitivně) rozhodnuto, že rozvázání pracovního poměru je platným právním úkonem. 

Zaměstnanec si musel být vědom, nebo alespoň z okolností musel předpokládat, že náhradu bude muset vrátit, jestliže později (po vyplacení náhrady) bude jeho žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru pravomocně (a z pohledu mimořádných opravných prostředků a ústavní stížnosti definitivně) zamítnuta. Čtěte podrobnosti: Může se stát, že odškodnění za neplatný vyhazov z práce budete vracet?

V dalších dvou případech Nejvyšší soud vyšel z toho, že účetní musela vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem poznat rozdíl mezi čistou a hrubou výplatou (psali jsme o tom v textu Zaměstnavatel vám vyplatí více, než měl. Musíte peníze vrátit?), podobně musel přeplatek rozeznat i zkušený dlouholetý pracovník, i když byl jenom řidičem. 

A v posledním případě dospěl Nejvyšší sodu k tomu, že přijal-li zaměstnanec vyplacené odstupné, je nepochybné, že musel vědět, proč mu bylo poskytnuto (přinejmenším proto, že u zaměstnavatele končí pracovní poměr), a že musel vědět i to, že odstupné je mu poskytováno pouze pro případ, že pracovní poměr účastníků opravdu skončí.

Za této situace si také musel být vědom, nebo alespoň z okolností musel předpokládat, že mu odstupné nenáleží a že je tedy bude muset vrátit, jestliže se ukáže, že ve skutečnosti pracovní poměr mezi účastníky nebyl (platně) rozvázán a dále trvá a že zaměstnavatel je i nadále povinen mu přidělovat práci. Čtěte podrobnosti: Neprávem vyplacené odstupné si nemůžete ponechat

Nikdo ze zaměstnanců podle posouzení soudů nemohl být takzvaně v dobré víře. Všem bylo nařízeno peníze vrátit.

Kdy odpovídá ten, kdo přeplatek způsobil

Nejvyšší soud však aktuálně řešil případ ne špatného výpočtu mzdy, ale nesprávného určení její výše. Zaměstnavatel nežaloval zaměstnance, který dostával více, než měl, ale ani nežaloval účetní, jak by tomu asi bylo v případě chybného výpočtu, ale šéfovou, která zaměstnankyni ve státní správě přiznala vyšší plat, než měla.

Po dobu dvou let měla jedna zaměstnankyně v rozporu s pravidly pro odměňování ve veřejném sektoru a skutečně vykonávanými činnostmi, tedy neoprávněně, přiznánu vyšší platovou třídu, konkrétně 9. namísto 7. platové třídy. Došlo tedy k neoprávněnému navýšení platu o několik desítek tisíc. Zaměstnavatel požadoval náhradu peněz po vedoucí pracovnici, která nesprávně zařadila zaměstnankyni do platových tabulek. Při řešení tohoto případu vyložil Nejvyšší soud v rozsudku z letošního května (21 Cdo 346/2018) následující pravidla:

Představuje-li vyplacená část platu bezdůvodné obohacení, které musí zaměstnanec vydat, jde o škodu, která zaměstnavateli vznikla a za kterou odpovídá jeho zaměstnanec, jenž svým jednáním takové obohacení způsobil, jen tehdy, není-li ji obohacený zaměstnanec povinen vrátit z důvodu vyplývajícího z ust. § 331 zákoníku práce nebo není-li ji obohacený zaměstnanec schopen vrátit (zejména z důvodu své nepříznivé majetkové situace). V případě, že obohacený zaměstnanec je povinen a schopen vyplacenou část platu vrátit, je totiž třeba vzít v úvahu, že neprávem vyplacené částky má zaměstnavateli nahradit především ten, kdo se tímto způsobem bezdůvodně obohatil, a že ten, kdo mu takové obohacení pouze umožnil, může být zavázán k náhradě jen tehdy, není-li povinen nebo schopen odčinit újmu obohacený zaměstnanec; pouze za této situace lze hovořit o tom, že k újmě, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného zaměstnavatele, došlo v příčinné souvislosti se zaviněným porušením povinností při plněním pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ze strany zaměstnance, který za zaměstnavatele určil jinému zaměstnanci plat v rozporu se zákonem.

Z toho plyne, že primárně musí peníze vyplacené navíc vrátit ten, kdo je obdržel, pokud však nebyl schopen rozdíl-chybu rozeznat a byl v dobré víře, že mu peníze náleží, mají náležet, tak je vracet nemusí a nastupuje odpovědnost toho, kdo chybu zavinil.

diners2018

Ten musí vzniklou škodu uhradit i tehdy, pokud sice zaměstnanec, který peníze přijal, je povinen je vrátit, protože měl a mohl přeplatek rozeznat a nebyl v dobré víře při přijetí peněz, ale není schopen je vrátit, protože není schopen dlužnou částku uhradit – u průběžně vyplácených částek řekněme v řádu stovek nebo tisíců korun navíc, jako tomu bylo v případě projednávaném Nejvyšším soudem, protože je prostě utratil.

Něco podobného by se ale mohlo stát i v případě, kdyby zaměstnanec obdržel výplatu třeba v částce o řád nebo dva vyšší a okamžitě je utratil třeba na cestě kolem světa…

Našli jste v článku chybu?