Hlavní navigace

Zaměstnavatel vám vyplatí více, než měl. Musíte peníze vrátit?

Autor: Shutterstock
Richard W. Fetter

Zaměstnavatel omylem vyplatil hrubou místo čisté náhrady mzdy. Účetní musela část peněz vrátit. Museli byste to ale udělat také?

Dnes si rozebereme spor zaměstnavatele a jeho pracovnice, které vyplatil náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, vypočtenou z hrubé mzdy. Předmětem sporu se stala část této náhrady, které měla být odvedena příslušné okresní správě sociálního zabezpečení a finančnímu úřadu. Nestalo se tak a zaměstnavatel musel tuto částku ještě po výplatě náhrady mzdy uhradit úřadům ze svého.

V komplikovanějším sporu se omezíme jen na to, jak bylo rozhodnuto právě o požadavku, aby mu zaměstnankyně uhradila nedoplatek pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti 18 620 Kč, který musel zaplatit na základě kontroly příslušné okresní správě sociálního zabezpečení, a neprovedenou srážku na daň z příjmu 57 585 Kč, kterou uhradil za žalovanou finančnímu úřadu (celkem 76 205 Kč).

Obojí proto, že mezi účastníky probíhal zmíněný spor o zaplacení mzdových nároků žalované, jehož výsledkem byla povinnost žalobce zaplatit jí 342 861 Kč. Přečtěte si také: Za chyby se platí, i při nesprávné výpovědi

Zaměstnavatel uvedenou povinnost splnil, provedenými kontrolami bylo však stanoveno, že za žalovanou neprovedl, ač měl, odvod pojistného a zálohy na daň z příjmů v celkové výši 76 205 Kč.

Kvůli vlastní chybě u předchozího soudu ten další vyhrála

Soud prvního stupně žalobu zamítl. Neshledal nárok zaměstnavatele důvodným. Dovodil, že „žalovaná nevěděla a z okolností ani nemohla předpokládat, že jí žalobcem vyplacená částka nenáleží“, a že ve prospěch žalované, která tvrdí, že „nárok uplatňovala jako nárok na čistou mzdu po provedení všech ostatních srážek na pojistné na sociální zabezpečení a zálohy na daň z příjmů“, svědčí to, že po žalobci požadovala zaplacení jen částky 322 751 Kč, ačkoliv měla právo na náhradu mzdy ve výši 460 358 Kč.

Soud: účetní musí vědět, že z náhrady mzdy se platí pojistné a daň

Odvolací soud však žalované uložil, aby zaplatila požadovaných 76 205 Kč. Ohledně nároku na zaplacení částky 18 620 Kč a 57 585 Kč odvolací soud dovodil, že nemá oporu v provedeném dokazování závěr soudu prvního stupně. Podle něj by žalobkyně 342 861 Kč s příslušenstvím představující náhradu mzdy, která jí ušla v důsledku neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru, přijala, aniž by věděla o tom, že z této částky je potřebné odvést pojistné na sociální zabezpečení a zálohu na daň z příjmů. Z odůvodnění rozhodnutí v této věci totiž jednoznačně vyplývá, že náhrada mzdy byla ve prospěch žalované vypočtena „v souladu s předpisy z tzv. hrubé mzdy, která ještě podléhá zákonným odvodům“, což žalované muselo být zřejmé i proto, že po dlouhou dobu pracovala jako účetní.

Žalobce jí omylem vyplatil celou hrubou mzdu, aniž by z ní provedl „povinné zákonné odvody“, když se nesprávně domníval, že tyto odvody provede sama žalovaná. Uhradil-li tyto odvody později, je důvodný jeho požadavek na vrácení části plnění, kterou jí vyplatil na náhradě mzdy nad rámec nároku přiznaného soudním rozhodnutím.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná zaměstnankyně dovolání.

Zaměstnankyně tvrdila, že nemá právnické vzdělání, tak jí nelze nic vyčítat

Zaměstnankyně uvedla, že z odůvodnění původního, předcházejícího rozsudku, kterým jí byla přiznána náhrada mzdy (z neplatného rozvázání pracovního poměru), nebylo a ani nemohlo být zřejmé, že náhrada mzdy byla vypočtena z tzv. hrubé mzdy, když požadovala na žalobci zaplacení náhrady mzdy vypočtené pouze z tzv. čisté mzdy. Že soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že zákonný nárok žalované na náhradu mzdy sice činí více než požadovala (460 358 Kč), nicméně s ohledem na vázanost žalobním návrhem jí přiznal jen částku nižší (342 861 Kč).

Protože soud přiznal nižší náhradu mzdy než jakou sám vypočetl z tzv. hrubé mzdy, žalovaná, která nedosáhla právnického vzdělání, měla důvod se domnívat, že jí byla přiznána náhrada mzdy vypočtená z tzv. čisté mzdy a že proto nepodléhá „zákonným odvodům“. Byla tedy v dobré víře, že jí náleží celá soudem přiznaná a žalobcem vyplacená náhrada mzdy ve výši 342 861 Kč.

Přiznává se hrubý výdělek místo čistého a zaměstnavatel platí povinné odvody

Při výpočtu náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru (a samozřejmě také dalších nároků na mzdu, na plat, náhrady mzdy a platu a jiných plnění, z nichž se podle zvláštních předpisů „odvádí“ daň z příjmů fyzických a právnických osob, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na veřejné zdravotní pojištění) se v době od 1. 1. 1993 vychází (nestanoví-li zákon jinak) – jak dovodila též již ustálená judikatura soudů – z tzv. průměrného hrubého výdělku zaměstnance.

Provede-li plátce daně, pojistného nebo příspěvku z takového plnění (přiznaného zaměstnanci vykonatelným rozhodnutím v tzv. hrubé výši) srážku stanovenou zvláštními právními předpisy, kterou odvede příslušnému orgánu, může se takový plátce – kdyby byly na návrh zaměstnance nařízeny výkon rozhodnutí nebo exekuce pro vymožení celého přisouzeného plnění v tzv. hrubé výši – domáhat zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozsahu, v jakém byl povinen tuto srážku provést.

Zaměstnanec vrací peníze, jen když mohl vědět, že dostal více než měl

Bezdůvodné obohacení v pracovněprávních vztazích se řídí občanským zákoníkem. Obohatil-li se bezdůvodně zaměstnanec v důsledku toho, že mu zaměstnavatel neprávem vyplatil určité peněžité plnění, může ten po něm požadovat jeho vrácení, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění („částky“) nesprávně určené nebo omylem vyplacené (srov. § 331 zákoníku práce).

Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanec, který se bezdůvodně obohatil na úkor zaměstnavatele tím, že od něj přijal peněžité plnění neprávem, je povinen bezdůvodné obohacení vydat zpět jen tehdy, jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. V případě, že nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění nesprávně určené nebo omylem vyplacené, může si zaměstnanec bezdůvodné obohacení ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu. Rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel.

Účetní musí umět poznat omyl zaměstnavatele při výpočtu mzdy

V projednávané věci bylo – jak správně uvedl odvolací soud – z rozhodnutí soudů, jimiž bylo žalobci uloženo zaplatit náhradu mzdy ve výši 342 861 Kč s příslušenstvím, jednoznačně patrno, že při výpočtu náhrady mzdy, která žalované náležela z neplatného rozvázání pracovního poměru, soudy stanovily náhradu mzdy v tzv. hrubé výši. Náhrada mzdy byla vypočtena z tzv. hrubé mzdy žalované [v odůvodnění rozhodnutí bylo vysvětleno, že „průměrný hrubý měsíční příjem“ žalované činí 42 697 Kč, že by tedy náhrada mzdy, která náleží žalované za období od prosince 2005 až září 2006 (10 měsíců), představovala částku 426 970 Kč a spolu s náhradou za listopad 2005 celkem 460 358 Kč, ale že žalovaná požadovala v žalobě pouze 322 751 Kč, že „soud je vázán žalobním návrhem, který nemůže překročit, a že proto žalované přiznal pouze požadovanou výši“].

Z obsahu uvedených soudních rozhodnutí žalovaná musela poznat, že náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru (i když na ni měla právo ve větším rozsahu, než v jakém je uplatnila u soudu) jí byla přiznána v tzv. hrubé výši, a ze svých osobních zkušeností a jako „dlouholetá účetní“ musela vědět, že z této náhrady mzdy je žalobce povinen uskutečnit „povinné odvody“.

Jestliže jí žalobce v lednu 2010 vyplatil celou přisouzenou částku, musela za výše popsaných okolností předpokládat, že v rozsahu, v jakém byl žalobce povinen provést z přisouzeného plnění srážky na odvody, vyplatil žalované peněžité plnění omylem. Odvolací soud tedy správně uzavřel, že žalovaná je povinna tímto způsobem získané bezdůvodné obohacení vydat. Dovolání tedy bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 1775/2013, ze dne 20. 11. 2013.

Do tří let

Vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel podle ust. § 331 zákoníku práce požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 1775/2013, ze dne 20. 11. 2013)

Našli jste v článku chybu?