Chcete vidět zpátky půjčené peníze? Buďte přesní ve formulacích

Věnujte pozornost tomu, co napíšete do smlouvy, když půjčujete peníze, chcete-li je včas nebo vlastně vůbec ještě někdy vidět vrácené zpátky. Varovat vás může příběh věřitelky, která se 3 roky marně soudila o své peníze a nic nezískala. Když spor prohrála, jen musela platit soudní výlohy. Musí začít s vymáháním znovu a jinak, ale je otázkou, kdy a zda se svých peněz domůže. 

Varováním před použitím nesrozumitelných a neurčitých formulací ve smlouvě budiž následující závěr soudu: Jestliže se účastníci smlouvy o půjčce ohledně vrácení půjčených finančních prostředků dohodli jen tak, že „peněžní půjčka bude splácena průběžně“, aniž sjednali konkrétní výši a termíny jednotlivých splátek, nelze posoudit jejich ujednání o splatnosti dluhů z půjček jinak než jako neurčité. 

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Cdo 2782/2010, ze dne 25. 4. 2012)

Kolik a za jakých podmínek bylo půjčeno

Žalobkyně (věřitelka) se domáhala určení splatnosti pohledávek ve výši 580 000 Kč, 385 000 Kč a 300 000 Kč s úroky z prodlení ze smluv o půjčce. Uváděla, že vrácení částek půjčených žalované (dlužnici) na základě těchto smluv bylo ponecháno na vůli dlužníka. Poté, co žalovaná přestala půjčky splácet, reagovala na výzvu k úhradě dluhů sdělením, že je doplatí, až na to bude mít.  Čtěte více: Jak nepřijít na buben při půjčkách mezi kamarády

Jak rozhodovaly soudy?

Soud prvního stupně určil, že pohledávky žalobkyně vůči žalované z titulu půjček spolu s příslušnými úroky jsou splatné do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Naproti tomu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení doby plnění půjček zamítl.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o půjčce uzavřené ústně částku 700 000 Kč a na základě písemně uzavřených smluv o půjčce pak 500 000 Kč a 400 000 Kč. Žalovaná půjčené finanční obnosy žalobkyni řádně nevrátila a dluží jí na jistinách zmíněných 580 000 Kč, 385 000 Kč a 300 000 Kč. 

Ujednání účastnic obsažené v každé z uzavřených smluv, že půjčka bude placena průběžně, oba soudy vyložily tak, že lhůta plnění nebyla dohodnuta. Oproti soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že doba plnění byla ponechána na vůli žalované a že se věřitelka v souladu s ust. § 564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů domáhá určení doby plnění soudem, odvolací soud takto formulované ujednání splatnosti pohledávek posoudil jako neurčité. Nelze z něho totiž usoudit ani to, že splnění závazku bylo výslovně ponecháno na vůli dlužníka. 

Takovému ujednání by odpovídala formulace, že dlužník zaplatí, až bude chtít, až bude ochoten nebo až bude moci. Protože mezi účastnicemi nebylo nic takového ujednáno, odvolací soud dospěl k závěru, že je-li dohoda o splatnosti dluhu neplatná pro neurčitost podle ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku, nastává v otázce splatnosti stejná situace, jako kdyby dohoda o splatnosti dluhu nebyla uzavřena (ust. § 563 občanského zákoníku). 

Žalobkyně si podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ten rozebral právní úpravu, rovněž obecná ustanovení občanského zákoníku. 

Určitý a neurčitý projev vůle

Podle ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle. Projev vůle se pak považuje za neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak jeho obsah zůstává nejednoznačný a jednajícím se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. 

Vůle vtělená do smlouvy je svým projevem naopak určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit. 

Pokus o výklad vůle účastníků smlouvy

Podle ust. § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. 

Citované ustanovení vychází z toho, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil svým výkladem.

 Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). 

Kromě toho soud na základě provedeného dokazování zváží, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. 

Na vůli toho, kdo úkon učinil, lze usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran. Jazykové vyjádření právního úkonu je sice možné vykládat shora uvedenými prostředky, ale interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ust. § 35 odst. 2 občanského zákoníku nemůže nahrazovat nebo měnit projevy vůle, které byly učiněny v minulosti. 

Použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždycky k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, (který učinili účastníci ve vzájemné shodě), byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. 

Nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.

Konečný verdikt

V posuzovaném případě se účastnice ve smlouvách o půjčce dohodly ohledně vrácení půjčených finančních prostředků jen tak, že peněžní půjčka bude splácena průběžně. 

Žalobkyni nelze přisvědčit, že smluvní strany tímto ujednáním ponechaly dobu plnění na vůli dlužníka, neboť tomu nenasvědčuje jeho jazykový výklad. 

Z hlediska významu použitých slov „splácena“ a „průběžně“ lze ujednání vyložit jen tak, že účastnice jimi vyjádřily srozumitelně a určitě vůli, že půjčené finanční prostředky budou vráceny postupně ve splátkách. 

Účelem tohoto ujednání tudíž bylo vyloučit splnění závazku žalovanou jednorázově. Tomu také nasvědčuje její následné chování, kdy půjčky nevrátila žalobkyni najednou. Protože však účastnice nesjednaly konkrétní výši a termíny jednotlivých splátek, nelze posoudit jejich ujednání o splatnosti dluhů z půjček jinak než jako neurčité. 

Nejvyšší soud ČR dovolání věřitelky – žalobkyně svým rozsudkem spis. zn. 33 Cdo 2782/2010, ze dne 25. 4. 2012, zamítl.