Advokát, jenž nevaroval klienta před možným podvodem smluvního partnera na základě falešného a provizorního dokladu totožnosti, kterým se prokázal, odpovídá poškozenému klientovi za škodu stejně jako samotný podvodník.
A to i když klient výslovně nepožadoval, aby byla prověřena totožnost resp. doklad o ní při uzavírání smlouvy, která byla advokátem sepsána a před ním uzavřena. To je verdikt Nejvyššího soudu ČR, který uzavřel spor advokáta s poškozeným klientem. Poškozený půjčil peníze podvodníkovi, který se prokazoval falešnou identitou – vyinkasoval půjčenou částku, kterou nevrátil. Za to byl také odsouzen. Dluh je však těžko vymahatelný, a tak věřitel zažaloval advokáta. Čtěte více: Jak nepřijít na buben při půjčkách mezi kamarády
Chyba advokáta není vaší chybou
Podvodně jednající dlužník se vykázal potvrzením o občanském průkazu, tj. náhradním dokladem, z nějž nelze zjistit shodu podoby, a který není falzifikátem, nýbrž úředním potvrzením o tom, že dotyčný nahlásil ztrátu občanského průkazu samotného.
Advokát považoval tento způsob ověření totožnosti osoby chystající se převzít od klienta vysokou finanční částku za dostatečný, aniž na tento nedostatek upozornil klienta, který si u něj objednal právní službu uzavření smlouvy o půjčce.
Advokát tedy nedostatečně zvážil míru rizika při identifikaci účastníka pomocí náhradního dokumentu, který není na rozdíl od občanského průkazu veřejnou listinou, a především o tom nepoučil klienta, který jej jako věřitel požádal o sepsání smlouvy o půjčce mnohasettisícové částky.
Není samozřejmě pochyb o tom, že prvotní příčinou vzniku škody bylo v tomto případě podvodné jednání dlužníka. Podcenění rizika záměny osob při jejich identifikaci náhradním dokladem, spojené s nedostatečným poučením klienta advokátem, však pachateli umožnilo dokonat trestný čin, k němuž by jinak nedošlo, byl-li by klient vyrozuměn o snížené kvalitě identifikačního průkazu a o potenciálním problému s totožností druhé smluvní strany.
Spáchání trestného činu třetí osobou nevylučuje samo o sobě odpovědnost advokáta za škodu, která nastupuje jako odpovědnost společná a nerozdílná s přímým škůdcem.
Skutkový základ sporného případu a první rozhodnutí
Soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se podvedený věřitel jako žalobce domáhal zaplacení částky 600 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný advokát dne 24. 10. 2005 k žádosti žalobce sepsal smlouvu o půjčce částky 780 000 Kč, kterou měl dlužník M. T. vrátit žalobci jako věřiteli do 24. 4. 2006.
Dlužník zároveň akceptoval cizí směnku vystavenou žalobcem na částku 1 200 000 Kč a advokát ji převzal do úschovy. Dlužník, který peníze převzal a žalobci nevrátil, vystupoval pod falešnou identitou, neboť ve skutečnosti šlo o E. B., který byl pro toto podvodné jednání odsouzen trestními soudy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a byla mu uložena povinnost nahradit žalobci škodu ve výši 780 000 Kč.
Civilní soud dospěl k závěru, že podmínky odpovědnosti žalovaného advokáta za škodu podle zákona o advokacii, nejsou naplněny. Žalovaný především neporušil zákonem stanovené povinnosti, neboť při soupisu smlouvy ověřil totožnost dlužníka z tzv. náhradního dokladu, tj. potvrzení o občanském průkazu, které bylo vydáno tomu, kdo nahlásil jeho ztrátu, a které nemá fotografii držitele.
Jestliže se za této situace žalobce rozhodl dlužníku peníze půjčit, není pozbytí peněz v příčinné souvislosti s činností žalovaného, který smlouvu sepsal podle pokynů žalobce a ověřil totožnost druhé smluvní strany.
U odvolacího soudu podvedený klient uspěl
Podvedený klient se proti rozsudku odvolal. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl (platební povinnost žalovaného stanovil společně a nerozdílně s E. B., jemuž byla tato povinnost uložena rozsudkem v trestním řízení).
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním závěrem o nesplnění podmínek odpovědnosti žalovaného za škodu. Bez ohledu na to, zda dohoda o poskytnutí právní služby mezi účastníky zahrnovala i požadavek na ověření totožnosti dlužníka, žalovaný totožnost ověřoval, a to, že se spokojil s potvrzením o občanském průkazu, které neobsahuje fotografii, a že o nemožnosti spolehlivého ověření totožnosti nepoučil žalobce, považoval odvolací soud za postup advokáta v rozporu s ust. § 16 zákona o advokacii.
V příčinné souvislosti s tím vznikla žalobci škoda spočívající v částce, o kterou přišel podvodným jednáním E. B., od nějž nemůže ani výkonem rozhodnutí větší část vymoci; jestliže by žalovaný postupoval řádně, ke škodě by nedošlo a na tom nic nemění ani to, že se žalobce k uzavření smlouvy sám rozhodl.
Co marně namítal nepečlivý advokát?
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru, že byly splněny podmínky odpovědnosti advokáta za škodu, která je odpovědností objektivní, založenou na principu presumovaného zavinění. Podle dovolatele však nebyla prokázána příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody.
Dovolatel je přesvědčen, že si počínal v souladu s povinnostmi, které mu zákon o advokacii stanoví, neboť v rámci zákonných možností ověřil totožnost osoby, se kterou chtěl žalobce uzavřít smlouvu o půjčce, a splnil i povinnost připravit požadovanou smlouvu podle pokynů žalobce. Do činnosti advokáta nespadá ověřování totožnosti, neboť advokát není vybaven prostředky k rozpoznání padělků dokladů; jestliže žalovaný v dané věci konstatoval shodu jména na potvrzení o občanském průkazu s tvrzením předkladatele, neporušil své povinnosti advokáta.
Odvolací soud pak nevyložil, v čem spatřuje rozpor jednání žalovaného se zájmy žalobce, který podstoupil poměrně dlouhý proces uzavírání smlouvy a pro půjčku peněz se sám rozhodl. Žalovaný tak nemůže nést riziko smluvních vztahů svých klientů. Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně vyložil předpis, který se projednávané věci týká, a učinil nesprávný právní závěr ohledně naplnění hmotněprávní stránky uplatněného nároku. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní úprava
Podle ust. § 24 odst. 1 věty první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se advokát odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (z tzv. objektivní odpovědnosti) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je:
- výkon advokacie,
- vznik škody a
- příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody.
Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ust. § 16 zákona o advokacii [advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny.
Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit (odst. 1).
Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odst. 2).].
Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie.
Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno.
Důkazní povinnost má v tomto směru poškozený. Advokát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které na něm lze požadovat. Čtěte více: Jak ověřit pravost podpisu, listiny nebo dokladu totožnosti?
Zhodnocení případu Nejvyšším soudem ČR
Není proto pochyb o tom, že odvolací soud aplikoval odpovídající právní normu, kterou vyložil a z pohledu dovoláním vznesených námitek, jejichž vymezením je dovolací soud při přezkumu vázán, ji i správně aplikoval na posuzovaný případ.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, které ani dovolatel nezpochybňuje, že podvodně jednající dlužník se vykázal potvrzením o občanském průkazu, tj. náhradním dokladem, z nějž nelze zjistit shodu podoby, a který není falzifikátem, nýbrž úředním potvrzením o tom, že dotyčný nahlásil ztrátu občanského průkazu samotného.
Žalovaný považoval tento způsob ověření totožnosti osoby chystající se převzít od žalobce vysokou finanční částku za dostatečný, aniž na tento nedostatek upozornil žalobce, který si u něj objednal právní službu uzavření smlouvy o půjčce.
Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud kladl nepřiměřené požadavky na advokáta při ověřování totožnosti, kterým by nemohl dostát. Šlo zde o nedostatečné zvážení míry rizika při identifikaci účastníka pomocí náhradního dokumentu, který není na rozdíl od občanského průkazu veřejnou listinou, a především o nedostatek poučení, které měl za této situace poskytnout advokát klientovi, který jej žádá o sepis smlouvy o půjčce mnohasettisícové částky. Takový výklad postupu advokáta v rozporu s ust. § 16 zákona o advokacii nelze považovat za nesprávný.
Není samozřejmě pochyb o tom, že prvotní příčinou vzniku škody bylo podvodné jednání třetí osoby. Podcenění rizika záměny osob při jejich identifikaci náhradním dokladem, spojené s nedostatečným poučením klienta advokátem, však pachateli umožnilo dokonat trestný čin, k němuž by jinak nedošlo, byl-li by žalobce vyrozuměn o snížené kvalitě identifikačního průkazu a o potenciálním problému s totožností druhé smluvní strany.
Proto spáchání trestného činu třetí osobou nevylučuje odpovědnost advokáta za škodu, která je odpovědností podle zvláštního předpisu, a která nastupuje jako odpovědnost společná a nerozdílná s přímým škůdcem (srovnej ust. § 438 odst. 1 občanského zákoníku s následným postupem při vypořádání podle ust. § 439 občanského zákoníku). Je proto správný i závěr odvolacího soudu o vztahu příčinné souvislosti.
Nejvyšší soud ČR proto dovolání svým rozsudkem spis. zn. 25 Cdo 1390/2010, ze dne 26. 4. 2012, zamítl.
