Jak se nastavuje cena úvěru?

Před nedávnem byl na stránkách Měšce zveřejněn rozhovor s Mgr. Petrem Němcem , který se snaží prosadit označení poplatku za vedení úvěrového účtu za nezákonný. Čím vším je ale vlastně tvořena cena úvěru?

Jako každý jiný obchodník, i věřitel při stanovení ceny svého produktu (úvěru) nejprve zkoumá své vlastní náklady. Ty se v případě úvěru dají rozdělit do několika skupin:

1. Náklady na pořízení zdrojů, tedy úroky, které banka platí svým vkladatelům.
2. Riziková marže, tedy rezerva na ztráty způsobené nesplácenými úvěry a náklady na jejich marné vymáhání.
3. Administrativní náklady na poskytnutí úvěru (vyhodnocení úvěruschopnosti klienta, pořízení smluv, poskytnutí všech povinných vysvětlení, jednorázová čerpání, ale i třeba reklama a provize zprostředkovateli).
4. Administrativní náklady na vedení úvěru (archivace smluv, komunikace s klientem, ale i vedení úvěrového účtu nebo třeba výpočty kapitálové přiměřenosti).
5. Náklady na rezervaci zdrojů do okamžiku, než klient přistoupí k čerpání úvěru.
6. Náklady na reinvestici prostředků v případě, že klient úvěr splatí dříve, než banka očekávala.

V každém případě si lze povšimnout, že tyto náklady jsou determinovány různými proměnnými:

1. Náklady na pořízení zdrojů jsou čistě funkcí částky úvěru, doby splatnosti a délky fixace úrokové sazby.
2. Náklady na riziko jsou opět funkcí financované částky a délce úvěru (za delší dobu trvání se může stát více negativních událostí); ovlivňuje je také samozřejmě bonita klienta, ovšem banka zde nezbytně musí náklady rozkládat – dobří klienti zaplatí za ty špatné, protože ti obzvláště špatní nezaplatí nikdy.
3. Administrativní náklady na poskytnutí úvěru jsou „sunken cost“ – jakmile je úvěr jednou poskytnut, jsou zaplaceny a bance už se nevrátí, i kdyby úvěr byl hned druhý den splacen (určitou výjimkou je zde jedině provize zprostředkovatele, kde si banka do jisté míry může dohodnout, za jakých podmínek ji vyplatí).
4. Administrativní náklady na vedení úvěru jsou v podstatě čistě funkcí délky jeho trvání – na těchto nákladech se pramálo změní v případě, že klient předčasně splatí 90 % zůstatku úvěru a bude tak platit úroky jen ze zbylých 10 %.
5. Konečně náklady na rezervaci zdrojů jsou funkcí času a rezervovaného objemu.
6. Náklady na reinvestici jsou pak primárně funkcí reinvestovaného (= předčasně splaceného) objemu.

Věřitel tedy chce, kromě zisku samozřejmě, dosáhnout optimálního pokrytí těchto nákladů. Jaké k tomu má ekonomické nástroje (záměrně teď opomíjím legislativní omezení, ať už v § 15 zákona o spotřebitelském úvěru obsažené omezení poplatku za předčasné splacení, či tvrzenou nezákonnost poplatku za vedení úvěrového účtu)?

1. Úrok – je základní náležitostí úvěru (smlouva o úvěru ve smyslu § 497 a násl. obchodního zákoníku dokonce úrok vyžaduje – bez úroku nejde o smlouvu o úvěru, ale např. o smlouvu o půjčce). Jeho vlastností je, že je placen pouze ze skutečně vyčerpané částky od jejího vyčerpání do jejího splacení a je tedy funkcí výše čerpání a délky čerpání. Čím více a déle čerpám, tím je při stejné úrokové sazbě úrok vyšší.
2. Jednorázový poplatek zpravidla na počátku úvěrového vztahu. Různé banky používají různá označení podle vkusu svých právníků a manažerů (poplatek za poskytnutí úvěru, za posouzení bonity, za vypracování smluv…), takže terminologie je trochu zmatená, důležitá ovšem je jeho jednorázovost.
3. Pravidelný poplatek za dobu trvání úvěru. Může být měsíční, čtvrtletní či roční, ale musí být stanoven pevnou částkou. Jinak by totiž šlo o úrok.
4. Závazkovou provizi z nevyčerpané částky úvěru (tedy analogii úroku, ovšem placenou bez ohledu na to, zda je úvěr čerpán).
5. Poplatek za předčasné splacení úvěru.

Pokud nezohledníme právní omezení, ekonomicky lze tyto poplatky různě kombinovat. Zároveň lze vysledovat jednoznačnou vazbu mezi jednotlivými kategoriemi nákladů a jednotlivými formami ceny úvěru:

Banka pak musí zvážit, které cenové položky využije. Využití všech nebo většiny z nich jí umožňuje nejlépe vybalancovat náklady a výnosy: pokud vzniknou náklady, budou i výnosy, a naopak. Může se ovšem také rozhodnout, ať už z důvodů marketingových nebo z důvodů procesní jednoduchosti, účtovat jen některé z nich, nebo dokonce jen úrok (bez něj by nešlo o úvěr). Takto postupovala například mBank u původní mHypotéky, ale třeba také Hypoteční banka, která ji s hypotékou bez poplatků o několik let předběhla, ale poskytovala ji paralelně k běžným poplatkovým hypotékám, a u klientů s ní nebyla příliš úspěšná.

V takovém případě ovšem banka stojí před problémem: bude dostávat variabilní úrokový výnos, ale musí ho postavit proti fixním nákladům. Musí tedy předvídat budoucí úrokový výnos, aby fixní náklady pokryla. Je nasnadě, že to povede ke dvěma efektům:

1. Banka náklady rozprostře mezi klienty, takže například náklady na reinvestici zdrojů, které si vynutilo předčasné splacení úvěru některými klienty, budou platit i ti, kteří čerpali přesně tak dlouho, jak si s bankou dohodli.
2. Banka si bude vytvářet rezervy pro případ, že by se jí výpočet tak úplně nepovedl. Pokud například bude předčasně splácet více klientů, budou úrokové výnosy menší – ale fixní náklady, zejména v případě, že klienti předčasně splatí jen část úvěru, se nezmenší. Celková cena pro každého klienta bude tedy vyšší.

Čím více forem poplatku umožníme bankám účtovat, tím lépe si budou moci vyvážit náklady a výnosy a tím odvážněji si budou moci konkurovat v celkové ceně úvěru. Ta je ostatně již nyní u spotřebitelských úvěrů zároveň vyjadřována komplexním ukazatelem RPSN, který je již nyní povinný u spotřebitelských úvěrů, a je připravován i pro hypotéky.

Pokud by naopak banky mohly účtovat jen úrok, zdánlivě jejich nabídku uděláme přehlednější (a RPSN nebude potřeba), ovšem zároveň do jejich nabídky vnutíme dodatečné prvky, které někdo bude muset zaplatit. A tím někým bude klient. Je to tedy podobná úvaha, jako nařídit automobilkám, že klimatizaci a zimní pneumatiky musí být v základní ceně každého auta. Tím samozřejmě bude jejich nabídka transparentnější, ale auta budou zbytečně dražší: ten kdo jezdí jen v létě, nepotřebuje zimní pneumatiky, ten kdo jezdí jen v zimě, nepotřebuje klimatizaci. Ale zaplatit by si ji musel. Stejně tak bychom nutili všechny, kdo chtějí využít úvěr, aby si zaplatili podmínky výhodné jen někdy a pro někoho.

A jak je to ve skutečnosti v právním řádu?

Ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku ve spotřebitelských smlouvách skutečně zakazuje ujednání „která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“. Ovšem pozor. § 56 má i své další odstavce. Důležitý je odst. 2, který výslovně uvádí „Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění“. Je to logické: pokud mám zjistit, zda je něco v rovnováze, musím to něco opřít o nějaký pevný bod. Bez takovéto opory je rovnováha prázdným bodem.

Zákon celkem logicky stanoví, že tímto pevným bodem je předmět plnění a jeho cena – a od nich je třeba odvodit, zda jsou ostatní povinnosti v rovnováze. Podle § 56 odst. 2 se tedy ustanovení § 56 odst. 1 nevztahuje na předmět plnění ani cenu plnění, a neplatnost ujednání o poplatku za vedení úvěrového účtu z něj vůbec nelze dovozovat, protože se nepochybně jedná o součást ceny služby.

Za problematickou považuji i úvahu o tom, že ujednání je neurčité a tedy neplatné. Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, také v § 7 odst. 4 hovoří o (úvěrovém) účtu, aniž by jeho smysl a účel jakkoli definoval – a přesto toto ustanovení nepůsobí jakékoli problémy. Vedení úvěrového účtu a vedení či správa úvěru jsou totiž v zásadě synonyma, stejně jako je v zásadě synonymem úvěrový účet a úvěr samotný. Právník, který by se setkal se „smlouvou o vedení úvěrového účtu“ by jistě vůbec neváhal a pochopil by, že jde o „smlouvu o úvěru“ podle § 497 a násl. Obchodního zákoníku.

Ustanovení § 499 obchodního zákoníku, které výslovně uvádí „Za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze sjednat úplatu, jestliže poskytování úvěru je předmětem podnikání věřitele“. Nehovoří se o „poplatku“, ale obecně o „úplatě“, tato tedy může nepochybně nabýt řady forem, ať již tzv. závazkové provize, poplatku za poskytnutí úvěru, poplatku za správu úvěru a podobně.

Nepochybně může být tato úplata složena i z více poplatků. Smyslem je, že se jedná o úplatu odlišnou od úroku, který je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru podle § 498 obchodního zákoníku, zatímco úplata podle § 499 Obchodního zákoníku je záležitostí volitelnou. Poplatek za vedení úvěrového účtu je nepochybně rovněž formou takovéto úplaty, byť jeho název možná není zvolen úplně šťastně.

Právě zákonem zvolená formulace „úplata“ ovšem jednoznačně dává bance prostor k tomu, aby si název zvolila v rozumných mezích sama. Možnost úplaty podle § 499 obchodního zákoníku není samoúčelná, ale umožňuje věřiteli kompenzovat si náklady spojené s povinností mít k dispozici prostředky potřebné pro dlužníkův úvěr, jak jsou popsány výše.

Je třeba být velmi opatrný v tvrzení, že banka to či ono dělá „pro sebe“. Například vyhodnocení úvěruschopnosti klienta jí nařizuje § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. § 8 téhož zákona jí pro změnu nařizuje vést klientovi úvěrový účet resp. poskytnout z něj kdykoli výpis a konečně § 5 jí nařizuje poskytovat klientovi obsáhlá vysvětlení. Obdobné povinnosti se chystají i pro oblast hypotečních úvěrů.

Z důvodových zpráv přitom jednoznačně vyplývá, že tyto povinnosti jsou bankám ukládány ne proto, že by se stát snažil chránit stabilitu bank, ale proto, aby chránil klienta, třeba i před jeho vlastní hloupostí a nerozumem. Ostatně i samotné vedení úvěrového účtu se ukazuje být ve prospěch klienta. Podle nedávného rozsudku Nejvyššího soudu představuje úvěrový limit, který přirozeně musí být sledován na úvěrovém (kreditním) účtu, opatření k ochraně klienta před nežádoucím přečerpáním úvěru. Nelze tedy rozhodně tvrdit, že by úvěrový účet byl veden jen pro pohodlí banky. Čtěte také: Limity na kartě nejsou pro srandu králíkům. Banka prohrála soud

Mnohem podstatnější ale je, že všechny tyto poplatky představují jednotlivé složky smluvně sjednané ceny úvěru, o které klient, zvláště u úvěrů hypotečních, velmi tvrdě vyjednával. Někdo si vyjednal odpuštění poplatku za poskytnutí úvěru, někdo snížení úrokové sazby, někdo možná odpuštění poplatku za správu úvěru. Bylo by nanejvýš nespravedlivé, aby nyní bylo „shůry“ rozhodnuto, že ten, kdo si vyjednal snížení úrokové sazby, může najednou požadovat vrácení toho či onoho poplatku, zatímco ten, kdo si vyjednal odpuštění poplatku, musí nadále platit úroky v nezměněné výši.