Při ražbě pražského tunelu Blanka došlo v roce 2010 k závažné nehodě. Při noční směně v červenci roku 2010 došlo k sesuvu zeminy, která zavalila bagristu pracujícího pro firmu Metrostav. K sesuvu došlo v okamžiku, kdy se zaměstnanec chystal vjet nákladním vozem do vyhloubené jámy pro zeminu.
Po této události se u zaměstnance začaly projevovat zdravotní obtíže (potíže s dýcháním, omezením hybnosti, opakovaná ztráta vědomí), které nakonec od července 2011 vyústily v jeho pracovní neschopnost, protože se zdravotní obtíže stále zhoršovaly. U zaměstnance se rozvinula posttraumatická stresová porucha.
Bagrista byl následně v souvislosti s psychickým traumatem uznán dne 12. 7. 2012 invalidním ve 3. stupni invalidity a od 1. 7. 2012 mu byl přiznán (tzv. plný) invalidní důchod ve výši 15 389 Kč měsíčně. Muž se rozhodl zažalovat svého zaměstnavatele, společnost Metrostav, o statisícové částky odškodného jako náhradu výdělku po dobu pracovní neschopnosti, dále náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a náhradu za ztížení společenského uplatnění. Spolu s Metrostavem byla na žalované straně také pojišťovna.
Žalující zaměstnanec usoudil, že v důsledku zdravotního postižení je po všech stránkách zcela zásadním a podstatným způsobem omezen v běžném životě, protože už není schopen být zaměstnán nebo živit se vlastní prací, sám o sebe se postarat ani v běžných životních situacích, plnohodnotného rodinného a manželského života a jakýchkoli zájmových aktivit, a to i přesto, že se adekvátním způsobem léčí.
Metrostav však bagristovy požadavky odmítl. Uvedl, že v době propadu zeminy v tunelu Blanka se zaměstnanec nenacházel v podzemním pracovišti, ale na povrchu, kde svačil a připravoval se na vjezd do podzemní části. Sesuv zeminy neviděl, propad nemohl ani slyšet, nedošlo k jeho tělesnému zranění náhlým a násilným působením zevních vlivů, a tak nebyl nucen okamžitým usilovným vzepětím sil překonávat vnější odpor a zvýšit tak náhle svou námahu.
Proto se zaměstnavatel i jeho pojišťovna domnívaly, že uplatněný nárok je neopodstatněný, protože zkrátka nebyly naplněny znaky pracovního úrazu. Navíc si zaměstnanec musel být veškerých rizik spojených s prací v podzemí vědom.
Co nárokoval zaměstnanec
Tělesné a duševní strádání při škodné události na zdraví a v době léčení se odškodňuje náhradou za bolest. Trvalé zdravotní následky projevující se v omezené možnosti zapojení do různých životních činností se pak odškodňují peněžitou náhradou za ztížení společenského uplatnění.
Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti je peněžité odškodnění zaměstnance poskytované ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem (před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání) a výší náhrady mzdy nebo platu (po dobu prvních 14 dnů dočasné pracovní neschopnosti) a výší následně vypláceného nemocenského.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (tzv. úrazová renta) pak odčiňuje škodu, která spočívá především v dlouhodobě, resp. trvale sníženém výdělku nebo úplné ztrátě výdělku, protože se zdravotním handicapem musí člověk vykonávat méně náročnou a hůře placenou práci, nebo pracovat nemůže vůbec. Tyto úrazové renty tedy dorovnávají invalidní důchod nebo příjem v novém hůře placeném zaměstnání na úroveň původního výdělku.
Spor opakovaně projednaly soud prvního stupně a soud odvolací. Soud prvního stupně rozhodl mezitímním rozsudkem tak, že základ nároku zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, po skončení pracovní neschopnosti a nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění je dán a že o přesné výši nároků rozhodne v konečném rozsudku.
Každý člověk je jinak náchylný k psychickému traumatu
Soud vyšel mimo jiné ze znaleckého posudku, který zhodnotil, že na základě uvedené traumatizující události se u zaměstnance vyvinula posttraumatická stresová porucha, jejíž vznik není vyloučen tím, že nebyl přímo v tunelu v době závalu, neboť každý člověk je jinak odolný proti stresu. U zaměstnance postačovalo, že byl účastníkem této události a uvědomil si, že při ní mohl umřít.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle které se za pracovní úraz za určitých podmínek považuje infarkt myokardu nebo jiná cévní příhoda. Odkázal dále na závěry znalce, který jednoznačně uvedl, že „vznik posttraumatické stresové poruchy je vázán na konkrétní traumatickou zkušenost, tedy v tomto případě přítomnost závalu kolegy“.
A na těchto závěrech nic nemění skutečnost, „že při žalobcem popisovaném závalu nedošlo k úmrtí zaměstnance“, neboť podle znalce „v takovýchto případech není důležitá objektivní skutečnost, ale individuální subjektivní vjem poškozeného, tedy to, co v něm prožitek z události zanechal, a to bez ohledu na následky škodní události v podobě závalu v tunelu“. Případ se dostal k Nejvyššímu soudu.
Jak je to s odpovědností zaměstnavatele za pracovní úraz
Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku (spis. zn. 21 Cdo 3408/2022 ze dne 26. 1. 2024) připomenul, že předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem jsou poškození zdraví nebo smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody.
Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně. Chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.
Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností, zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění, a nevyžaduje se ani porušení právní povinnosti z jeho strany. V řízení o odškodnění pracovního úrazu má přitom žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [ust. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [ust. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
Co je pracovní úraz
Pracovním úrazem je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, k nimž došlo (při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním) nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů (viz ust. § 271 k odst. 1 zákoníku práce).
Toto zevní působení, označované též jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo mu to dovolují jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují.
O úrazový děj může jít i v případech, kdy tu působení zevních sil zdánlivě chybí. Jedná se o případy náhlého poškození zdraví, které nastalo při:
- Náhlém vypětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce,
- nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností,
- anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí;
- obdobně tomu je i v případech, kdy dojde k poškození zdraví zaměstnance v důsledku jiného působení vlastní tělesné síly (např. při uklouznutí nebo zakopnutí).
Poškozením zdraví se rozumí nejen poškození tělesné, ale také psychické. Zevní příčinou vyvolávající poškození zdraví, které je úrazem, nemusí být vždy jen působení mechanických jevů, zevní příčinou může být například i působení chemických látek.
Jak je to psychickým poškozením zdraví způsobujícím trauma
K poškození psychického zdraví (představujícímu psychické trauma) v důsledku traumatizující události může dojít současně s poškozením tělesného zdraví, ale též samostatně, aniž by došlo k poškození tělesného zdraví zaměstnance.
V prvním případě se zevní příčiny poškození psychického zdraví budou zpravidla překrývat se zevními příčinami tělesného poškození zdraví. Zevní příčinou samostatného poškození psychického zdraví zaměstnance mohou být různé traumatizující události na pracovišti, jež extrémně vybočují z běžných, každodenních podmínek výkonu práce (na které nemůže být zaměstnanec připraven), jako například nepřiměřeně tvrdá kritika ze strany vedoucího zaměstnance. O podobném případu, kdy byl zaměstnanec vystaven v zaměstnání velkému tlaku, až z toho psychicky onemocněl, jsme psali v článku Jak se bránit šikaně v práci? Co si už zaměstnanci dokázali u soudů vybojovat?
Obdobně agresivní jednání ze strany spoluzaměstnance, popř. jiné osoby nebo jiná traumatizující událost (těžká nehoda, jiné neštěstí na pracovišti, násilný trestný čin apod.), které postiženého zaměstnance zasáhly do té míry, že u něj vyvolaly mimořádně intenzivní stresující zážitek.
Nejedná se přitom jen o situace (jak se mylně domníval zaměstnavatel), kdy je zaměstnanec touto událostí zasažen jako její přímý účastník (tím, že se jedná o útok směřující přímo proti jeho osobě, nebo o jinou událost, která mu bezprostředně hrozí vážným poškozením tělesného zdraví), ale též o situace, kdy je zaměstnanec jen svědkem takové události. Podstatné je, že traumatizující události byl zaměstnanec vystaven při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a že událost u něj vyvolala mimořádně intenzivní stresující zážitek. Ten mohl být spojený například s obavou o osud zasažených spoluzaměstnanců nebo s uvědoměním si fatálních následků, jež by zaměstnance postihly, kdyby se v místě působení události sám nacházel, který nakonec vedl k poškození jeho psychického zdraví.
V těchto situacích nelze usuzovat – jak se opět mylně domnívala firma – na „pouhý subjektivní emocionální prožitek“. Nelze pochybovat o tom, že zevní příčinou tělesného poškození zdraví jsou různé faktory (shora uvedené), které přímo působí na organismus člověka. Obdobně potom na traumatizující událost jako kvalifikovanou zevní příčinu poškození psychického zdraví je možno usuzovat jen v případě, byl-li zaměstnanec vystaven jejímu přímému působení buď jako její účastník, nebo pozorovatel.
Vnímání pouhých vedlejších projevů události (jako například hluku, zvířeného prachu, prchajícího davu lidí apod.), byť extrémně vybočující z běžných, každodenních podmínek výkonu práce zaměstnance, takovou kvalifikovanou zevní příčinou není. Tyto projevy samy o sobě nejsou způsobilé vyvolat mimořádně intenzivní stresující zážitek, neboť vždy ještě záleží na tom, do jakých souvislostí si vnímající osoba – aniž v daném okamžiku má jiné poznatky o události – tento prožitek při jeho emocionálním zpracování ve své mysli dá.
Kdy poškození psychického zdraví při práci je a kdy není pracovním úrazem
Na základě podaného výkladu lze potom uzavřít, že posttraumatická stresová porucha, která se u poškozeného zaměstnance vyvinula v důsledku mimořádně intenzivního stresujícího zážitku vyvolaného událostí, jež se odehrála na pracovišti, které byl tento zaměstnanec jako její přímý účastník nebo pozorovatel (svědek) vystaven při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním a která současně extrémně vybočovala z běžných, každodenních podmínek výkonu jeho práce, je poškozením zdraví způsobeným pracovním úrazem, za které zaměstnavatel odpovídá (podle ust. § 269 odst. 1 zákoníku práce).
Naproti tomu vnímání pouhých vedlejších projevů takové události (jako například hluku, zvířeného prachu, prchajícího davu lidí apod.), jehož emocionální zpracování vedlo k poškození psychického zdraví zaměstnance, zákonné znaky pracovního úrazu (ve smyslu ust. § 271k odst. 1 zákoníku práce) nenaplňuje.
Žaloba se zamítá
V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že zaměstnanec se v místě závalu, který dne 6. 7. 2010 nastal v tunelu Blanka, nenacházel. V okamžiku, kdy k závalu došlo, se vyskytoval vně tunelu, takže vlastní zával (a zavalení svého spoluzaměstnance) ani nepozoroval, uviděl jen prach, který se jako následek závalu objevil ve vzduchu.
Vnímání vedlejších projevů nešťastné události a jejich emocionální zpracování (jehož výsledkem u zaměstnance bylo, že si uvědomil, že při závalu mohl zemřít) však podle shora podaného výkladu znaky úrazového děje nenaplňuje. Závěr odvolacího soudu, že „zákonné předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu při pracovním úrazu jsou tu dány … a základ nároku tak je plně opodstatněn“, není proto správný. Nejvyšší soud proto změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žaloba (na odškodnění pracovního úrazu) se zamítá. Zaměstnanec tedy nebyl úspěšný ve sporu se zaměstnavatelem.
I když v daném případě zaměstnanec se žalobou na odškodnění pracovního úrazu neuspěl, jeho posttraumatická stresová porucha za pracovní úraz, resp. následek pracovního úrazu uznána nebyla, z rozsudku Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že poškození psychického zdraví, třeba právě v podobě posttraumatické stresové poruchy, pracovním úrazem obecně být může.
Aby se v případě poškození psychického zdraví zaměstnance jednalo o pracovní úraz, zaměstnanec musí být zejména přímým účastníkem nebo svědkem traumatizující události, které musí být vystaven při plnění svých pracovních úkolů (nebo v přímé souvislosti s ním), přičemž traumatická událost musí vyvolat mimořádně intenzivní stresující zážitek a musí extrémně vybočovat z běžných podmínek výkonu práce zaměstnance.
ČLÁNKY DO MAILU