Není-li tu žádný z rodičů, který má a vůči svému dítěti vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, soud jmenuje dítěti poručníka, ukládá to občanský zákoník. Jistá paní usilovala o to, aby byla jmenována poručnicí nezletilého handicapovaného chlapce (narozeného v prosinci 2010), který trpí sluchovým postižením, má diagnostikovánu poruchu pozornosti a aktivity a mentální retardaci. O chlapce soustavně pečuje již více než sedm let.
To vše je jistě záslužné, chvályhodné, ale soud prvního stupně jí nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že způsobem života nezaručuje, že je schopna funkci poručníka vykonávat řádně, a tudíž její jmenování je v souladu se zájmem nezletilého
. Soud sice uznal, že paní je trestně bezúhonná a skýtá záruku výchovné způsobilosti, současně zohlednil její problémy v hospodaření s financemi, když poukázal na skutečnost, že má spolu s manželem dluhy v celkové výši přesahující 330 000 korun, které jsou exekučně vymáhány. (A je zjevné, že když se někdo tzv. dostane do exekuce, tak prostě nezvládá své finance.)
Stejný názor sdílel i odvolací soud, který zopakoval, že paní o nezletilého sice řádně, pečlivě a s láskou pečuje, zajišťuje jeho zvýšené potřeby a vůbec plní skvěle úlohy pečující osoby, nicméně pro funkci poručníka nesplňuje zákonné předpoklady. Lze proti takovému hodnocení něčeho racionálního namítat? Podle mého názoru ne.
Když jde o peníze, má mít láska přednost před rozumem?
Tím by tedy mohlo vše skončit, jenže paní se obrátila s ústavní stížností na Ústavní soud.
Namítala, že pokud brání jejímu jmenování poručníkem pouze zadlužení, jde o důvod nezákonný. A Ústavní soud jí, světe div se, vyhověl.
Ústavní soud (ve svém nálezu spis. zn. II. ÚS 4054/19, vyhlášeném dne 6. dubna 2020) zhodnotil, že podstata případu spočívá v posouzení, zda stěžovatelka splňuje zákonné předpoklady pro jmenování do funkce poručnice nezletilého chlapce, zejména zda svým způsobem života zaručuje, že je schopna funkci poručníka řádně vykonávat
a zda obecné soudy odpovídajícím způsobem zohlednily při svém rozhodování zásadu nejlepšího zájmu dítěte.
Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že osoba, jež je zatížena dluhy řádově ve výši 300 000 korun, nemůže být jmenována poručníkem, neboť kvůli zadlužení nezaručuje, že je schopna tuto funkci zastávat řádně, a to ačkoliv již několik let skvěle plní úlohu pečující osoby. Takový závěr Ústavní soud považuje vzhledem k celkovému kontextu případu za extrémní a v konečném důsledku odporující čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 ústavní Listiny základních práv a svobod České republiky a čl. 3 odst. 1 mezinárodní Úmluvy o právech dítěte.
Nejsou důležitější práva dítěte?
Odmítnou-li totiž obecné soudy jmenovat určitou osobu poručníkem toliko z důvodu jejího zadlužení, lze takový postup přijmout jedině za předpokladu, že byly řádně zohledněny všechny specifické okolnosti daného případu, zejména bylo přihlédnuto k původu těchto dluhů, následnému postoji dlužníka a jeho snaze dluhy splácet, dopadu případného negativního rozhodnutí na nezletilého, jakož i specifikům pozice samotného nezletilého a jeho vztahu k osobě usilující o poručenství.
Obecné soudy však v této věci podle názoru Ústavního nezohlednily některé podstatné okolnosti, které svědčí ve prospěch jmenování stěžovatelky poručnicí nezletilého. A tak tedy prý došlo i k porušení ústavního práva paní-stěžovatelky. Neměl by mít Ústavní soud raději více na zřeteli práva zdravotně postiženého chlapce, který by neměl být vystaven žádným nepříjemnostem a rizikům?
Jean Valjean měl exekuce pro neplacení dluhů? Proč Ústavní soud argumentuje Bídníky?
Ústavní soud konstatuje a současně oceňuje ve svém nálezu, že se stěžovatelka intenzivně snaží dluhy splácet a že tyto dluhy nesvědčí o jejím možném minulém sociálně rizikovém jednání (například gamblerství, alkoholismus, drogová závislost či neplacení výživného), u něhož je třeba posuzovat způsobilost k výkonu poručnictví zvlášť pečlivě. (Ale to je snad povinnost splácet dluhy, anebo už je to mimořádná ctnost?)
Ústavní soud podotýká, že ani dluh související s předchozím sociálně rizikovým jednáním totiž apriorně nevylučuje způsobilost určité osoby k výkonu funkce poručníka. I tato kategorie osob podléhá požadavku individualizace každého konkrétního případu, a tedy nemůže být posuzována absolutně či staticky takovým způsobem, že dotčená osoba bude po celý svůj další život postihována za svoje hříchy z mládí
. Každý má totiž právo na svoji druhou šanci
.
Řečeno příkladem klasické literatury, rovněž životní příběh Jeana Valjeana začal krádeží chleba, dlouhým vězněním, po útěku z galejí pokračoval krádeží svícnů a příborů a k obrácení hrdiny došlo teprve v důsledku skutku milosrdenství biskupa Myriela. Netřeba připomínat, jak vzorně, navzdory předchozímu pohnutému životu, poté vychoval a jakou láskou zahrnul svoji chráněnkyni Cosettu.
Literární fikce v reálném světě neobstojí
Opravdu nechápu, co tím chce Ústavní soud říci, protože Bídníci jsou smyšlený příběh, výtvor fantazie svého autora, nadto hlavní hrdina kradl z nouze, a ne že nezvládal své finance… Byl prostě chudý jako drtivá většina lidí tehdy, a naopak, když se dostal k majetku, uměl s ním velmi dobře nakládat. Ale pokud budeme brát nepřiléhavý příměr z literatury přesto vážně a aplikovat jej, paní snad obecné soudy nepodezíraly, že by svého svěřence okradla, ale že ho při správě jeho financí a jmění může poškodit svým diletantismem.
Na tom přece není nic špatného, soudy byly jen opatrné. S tím, že byla rozhodnutí obecných soudů nálezem Ústavního soudu zrušena, se nemohu ztotožnit, jakkoliv je nutno rozhodnutí Ústavního soudu respektovat, považuji jej ovšem za další z těch kontroverzních.
Hodný člověk ještě nemusí být schopný a chytrý
Dle Ústavního soudu je navíc nezbytné zohlednit zcela specifickou a zranitelnou pozici nezletilého a jeho vztah ke stěžovatelce. (Tak právě proto, že je nemocný chlapec tak zranitelný, by mělo být jisto, že se nedostane něčí nedbalostí do existenčních problémů.) Ústavní soud klade otázku: Co více může posloužit jako přesvědčivý důkaz, že stěžovatelka svým způsobem života zaručuje schopnost řádného výkonu funkce poručníka, než právě prostá, ale časem ověřená skutečnost dlouhodobé, soustavné (celodenní) a náležité péče o nezletilého, kterou shledal jako bezvadnou i odvolací soud?
Podle mého názoru je to důkazem právě jen
lásky a obětavosti té paní, ale rozhodně ne jejích schopností být dobrým poručníkem ve všech ohledech, zejména ne v oblasti správy peněz a majetku. Paní si jistě zaslouží pochvalu, ostatně Ústavní soud na závěr svého rozhodnutí výslovně stěžovatelce složil poklonu za její láskyplnou péči o nezletilého, jež jistě vedle radosti přináší i těžkosti a starosti. Současně jí i postiženému chlapci přeje do dalších let hodně zdraví, štěstí a společné pohody.
K tomu se rád připojím, ale verdikt soudu hodnotím kriticky. Budu-li parafrázovat text jedné písně o tom, že štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš
, tak láska je jistě rovněž krásná věc, ale prachy, ani umění s nimi zacházet, si za ni nekoupíš
.
Čeho se ještě dočkáme, aby láska zvítězila nad rozumem?
Ústavní soud nějak moc zabrousil do krásné literatury, když dále uvádí, že je dostatečně patrno, že se stěžovatelka v životě nevyvarovala chyb. Jak nicméně uvedl již G. Chesterton (Ohromné maličkosti, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2011, str. 23–24), ctnost není pouhým nedostatkem neřesti, neznamená, že se vyhýbáme mravním nástrahám; ctnost je cosi živého a konkrétního jako bolest nebo zvláštní vůně. Milosrdenství neznamená nebýt krutý nebo se nemstít či netrestat; znamená něco prostého a konkrétního jako slunce, které jsme buď viděli, nebo neviděli.
Rovněž obecné soudy by proto neměly klást důraz na to, co stěžovatelka v minulosti nezvládla, nýbrž na to, že prokázala ochotu obětovat se pro jiného a pomáhat mu. Já se naopak domnívám, že soudy by měly brát v potaz i jistou neschopnost, kterou paní prokázala. A tak trochu se děsím, čím bude Ústavní soud, respektive jeho senát vedený soudkyní Kateřinou Šimáčkovou, argumentovat příště. Nepodloženými náboženskými příběhy? Pohádkami?
ČLÁNKY DO MAILU