Na pozemku města Šumperk v okrajové ploše u městského rekreačního lesa, v blízkosti domů a dvou komunikací, se nachází lapač splavenin ve tvaru vybetonované kanalizační vpusti. Vpusť obdélníkového tvaru je 5,5 metru dlouhá, v nejhlubší části měří 1,6 metru a ohraničena je pouze z jedné strany zábradlím. Na druhé straně je lapač nezabezpečen, svah nad ním je trvale zarostlý vysokou trávou a v tomto prostoru se nachází malý dolík s kovovým hrotem, vyústění šoupátkové soustavy náležející k vodovodní přípojce blízkého domu.
Raději sama sekala trávu, aby nedošlo k úrazu
Jistá paní A. Ř. na stav lapače a nebezpečí z něj plynoucí bezúspěšně město upozorňovala. Jednou tam při sekání trávy ztratila rovnováhu a do lapače spadla. Uvědomovala si totiž nebezpečí, jaké lapač představuje, a sekala proto na pozemku trávu, aby byl lapač alespoň dobře viditelný. Oficiálně příčinou jejího pádu bylo stoupnutí do nezajištěného dolíku s kovovým hrotem. Zažalovala proto město a jeho servisní společnosti. Jenže na následky těžkého úrazu krční páteře zemřela a do soudního řízení na její místo vstoupili manžel a oba synové.
Lapač byl vybudován jako součást městské kanalizace. Jde o samostatný vodárenský objekt. Jeho vlastníkem jsou Vodohospodářská zařízení Šumperk, a.s., provozuje jej Šumperská provozní vodohospodářská společnost, a.s., které byly rovněž zažalovány. Obě zanedbaly jeho údržbu a porušily tak své povinnosti podle zákona o vodovodech a kanalizacích.
Odpovědnost si přehazovali jako horký brambor
Odpovědnost žalovaného města Šumperk vyplývá ze skutečnosti, že jako vlastník pozemku a vodovodní přípojky neučinilo pro zabezpečení lapače a šoupátkové soustavy žádné opatření, ačkoli k několika úrazům zde již došlo a ačkoli na to bylo opakovaně upozorňováno. Všichni žalovaní v otázce odpovědnosti za údržbu a provozování lapače pouze odkazovali jeden na druhého.
K několika zraněním kvůli špatně viditelnému lapači zde již došlo, ale město bylo i přes opakované upozorňování zcela nečinné. Neučinilo v zásadě nic, čím by vzniku škody předešlo, ačkoli ji mohlo vzhledem k daným okolnostem předpokládat. Neučinilo-li město žádná opatření, jimiž by alespoň zamezilo v přístupu ke kanálové vpusti ze všech stran, aniž by pozemek muselo jinak dále upravovat pro jeho obecné používání občany města, nepočínalo si vzhledem ke konkrétním okolnostem dostatečně obezřetně, nedostálo své povinnosti péče a ochrany obyvatelstva v městském území.
Město tedy porušilo svou prevenční povinnost předcházet škodám. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že paní Ř. se ujala výkonu preventivních opatření spočívajících v sečení trávy dobrovolně, o své vůli a bez domluvy s městem. Protože ke smrti paní Ř. došlo v bezprostřední příčinné souvislosti s úrazem, který utrpěla pádem do lapače, každému ze žalobců – pozůstalému manželovi a oběma synům – soud prvního stupně přiznal jednorázové odškodnění za škodu usmrcením osoby blízké.
Odškodné vypadalo nadějně
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že vlastník pozemku sice nemá povinnost zajistit úpravu pozemku, který není chodníkem, k bezpečné chůzi, ale nebezpečná místa, např. nezakryté jámy, musí odpovídajícím způsobem zabezpečit před přístupem, což v daném případě neučinil. Tím porušil svou prevenční povinnost, což platí nejen ve vztahu k pozemku, ale i k nezajištěné šoupátkové soustavě náležející vodovodnímu potrubí, jež se nachází na místě dolíku s kovovým hrotem, do nějž poškozená šlápla a který způsobil ztrátu její rovnováhy a pád do lapače.
Ani odvolací soud neshledal spoluzavinění paní A. Ř., neboť žádné protiprávní jednání z její strany v průběhu řízení prokázáno nebylo. Oba soudy vzaly v úvahu všechny okolnosti případu, včetně důvodů, které paní ke vstupu na pozemek vedly, a rozhodly společné a nerozdílné odpovědnosti všech zažalovaných institucí za vzniklou škodu usmrcením.
„Neměla tam lézt“
Město a jedna ze servisních společností podaly proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, a věc se tak dostala k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud většinu námitek odvolatelů odmítl, přisvědčil však ohledně výhrad proti správnosti posouzení tzv. spoluzavinění poškozeného. Škoda totiž nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce.
Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného.
Soudy obou stupňů při posuzování spoluzavinění poškozené zdůraznily, že paní Ř. neporušila žádnou právní povinnost, avšak nevzaly v úvahu všechny podstatné okolnosti případu a nezvážily všechny skutečnosti. Původní žalobkyně si na rozdíl od žalovaných nebezpečí plynoucí z nezabezpečené vpusti uvědomovala a snažila se je poté, co na opakovaná upozornění první žalovaný – město – nijak nereagoval, řešit tím, že chodila na pozemek sekat trávu, aby kanálová vpusť byla pro ostatní alespoň dobře viditelná.
Nelze přitom přehlédnout, že tuto činnost vykonávala dobrovolně a bez dohody s kterýmkoliv ze žalovaných, přičemž nešlo o její pozemek ani o její lapač splavenin. Pohybovala se zde sama, bez patřičného zajištění a s plným vědomím, že se zde vpusť nachází, a měla tedy být při svém pohybu velmi obezřetná.
Úraz vzniklý pádem do více než jeden metr hluboké vpusti tak byl nakonec zčásti též důsledkem jejího podcenění neschůdnosti terénu a blízkosti nebezpečného místa. Úvahu odvolacího soudu, že škoda usmrcením nebyla ani zčásti způsobena jednáním poškozené, lze proto označit za zjevně nepřiměřenou.
Nejvyšší soud při přihlédnutí ke všem v řízení najevo vyšlým okolnostem určil míru tzv. spoluzavinění poškozené na vzniku škody v rozsahu 20 %. Nejvyšší soud ČR proto změnil svým rozsudkem spis. zn. 25 Cdo 244/2015, ze dne 27. října 2015, rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě o zaplacení náhrady za usmrcení ve výši 240 000 Kč každému z žalobců se vyhovuje pouze v rozsahu 80 %, tj. žaloba každého z žalobců na zaplacení 48 000 Kč se zamítá.
ČLÁNKY DO MAILU