Sepsat vlastnoruční závěť není až tak těžké. To už jsme si vysvětlili v textu Nezapomeňte závěť na konci podepsat, jinak váš favorit nedědí. Jenže co když už zdravotní stav zůstaviteli psaní nedovoluje, a přitom se na straně jedné nechce čekat na notáře, ale ani na straně druhé není v bezprostředním ohrožení života, aby jako platná obstála i ústní závěť, o níž jsme psali v textu Ústní závěť platí jen v mimořádných situacích. Kdy podle ní můžete dědit?
Co teď? Pořídit závěť, která nebude vlastnoruční závětí zůstavitele. K tomu je třeba svědků. A nemohou to být vaši blízcí. Můžete požádat někoho na ulici, ale aby to nedopadlo jako v popisovaném případě.
Podle § 1534 občanského zákoníku (o. z.) závěť, kterou nenapsal zůstavitel (ten, kdo odkazuje majetek) vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Podle § 1539 odst. 1 o. z. se svědci zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Svědek se podepíše na listinu obsahující závěť; k podpisu zpravidla připojí doložku poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž ho lze zjistit.
(Dodejme, že svědkem nemůže být podle § 1539 odst. 2 o. z. osoba nesvéprávná, nebo osoba, která není znalá jazyka, nebo způsobu dorozumívání, v němž se projev vůle činí. Podle § 1540 odst. 1 o. z. není způsobilý svědkem být ten, kdo je osobou dědici blízkou, tedy zejména rodinný příslušník, ani zaměstnancem dědice.)
Vzhledem k tomu, že takovou allografní (čili nikoliv vlastnoruční) závěť zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní (vlastnoruční) závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků závěti slouží (mimo jiné) k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli, tedy – řečeno jinak – aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.
A že se pochybnosti objevit mohou a objevují, když jsou ti, kdož původně dědictví očekávali, zaskočeni. Jinak by nedocházelo k četným dědickým soudům.
Svědek osvědčuje totožnost zůstavitele a že závěť byla jeho
Obdobně jako allografní (ne tedy vlastní rukou sepsaná) závěť pořízená dle předchozí právní úpravy (zrušeného občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013) i závěť sepsaná podle § 1534 o. z. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon.
Je nezbytné, aby svědci závěti byli schopni potvrdit, že zůstavitel (ten, kdo majetek odkazuje) a pořizovatel (ten, o jehož závěť jde) jsou jedna a táž osoba. Do jisté míry tím dochází ke „snížení“ postavení svědka na úroveň svědka totožnosti. Svědek však může poskytnout i řadu jiných důležitých údajů: o obsahu závěti, o okolnostech jejího sepsání, o stavu, chování a sdělení pořizovatele závěti, místu sepsání, postupu osoby sepisující závěť apod.
Svědci však nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli. Znamená to, že buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem.
Není nutné, aby zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Je ovšem třeba, aby projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Může použít jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli.
Ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, nesmí mít žádné pochybnosti – bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti – o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť). Svědek z projevu zůstavitele musí nepochybně seznat, vědět, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně).
Odstrašující případ diskvalifikovaného svědka
Musíte mít hodnověrné svědky. A měli byste je poučit, i když vám to záklon neukládá, o významu toho, co po něm chcete, pokud organizujete sepsání závěti. Takže svědek, který pak ve sporu mezi dědici bude před soudem tvrdit něco takového jako svědek v případě řešeném Nejvyšším soudem ČR (pod spis. zn. 21 Cdo 1706/2018), bude dědici platný jako mrtvému zimník a dědictví se nedočká.
Jistý pan J. Č. prohlásil u soudu, že „žalobce ani žalovanou (strany sporu o dědictví) nezná, zná pouze paní G. K., která ho požádala, aby byl svědkem u závěti, že ho přivezla do domu, kde byl ten pán, jeho jméno si již nepamatuje, že se závěť sepsala a vytiskla na notebooku s tiskárnou a že poté došlo k podpisu závěti, jako že je svědek, a odjeli pryč, že si nepamatuje, že by se s pánem bavil, a že ví, že ten pán byl starší, občanky ležely na stole, ale on je nekontroloval“. Tento svědek navíc dodal, že „pořizovatele závěti nikdy předtím neviděl, neznal ho, tento mu nijak neprokázal svou totožnost“ a že „si nevzpomíná, zda se pořizovatel nějak k textu závěti vyjádřil“.
Proto ani při zohlednění svědectví zmíněné paní G. K., druhé závětní svědkyně, která před soudem uvedla, že „v den sepisu závěti přivezla pana J. Č. svým vozem k panu A. B., seznámila je a oni si povídali“, ani jejího obdobného svědectví v tom smyslu, že „když přijeli s panem J. Č. k panu A. B., tak je vzájemně představila“, a že „poté, co byla závěť vytištěna, ji dala panu A. B. – pořizovateli závěti, který si ji přečetl a řekl, že s ní takto souhlasí“, nemohl soud uznat, že by byly splněny požadavky zákona, aby oba svědci allografní závěti byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba, a aby zůstavitel před dvěma (současně přítomnými) svědky – právě jejichž korespondující svědectví má jakoukoliv pochybnost týkající se pořízení závěti odstranit – výslovně projevil, že listina obsahující závěť obsahuje jeho poslední vůli.
„Uvedené výroky pana J. Č. diskvalifikují jako svědka závěti“, uzavřel soud, a proto „z toho důvodu poslední vůle, kterou A. B. pořizoval o svém majetku, nesplňuje formální náležitosti závěti uvedené v § 1534 a § 1539 odst. 1 o. z., a tudíž je neplatná“, vyhodnotil soud.
Shrnutí v právních větách
Je nezbytné, aby svědci allografní závěti byli schopni potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli. Znamená to, že buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována.
Zůstavitel nemusí před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně, nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Takovému požadavku odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli.
Je nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti – bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti – o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně).
(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 1706/2018, ze dne 20. 8. 2018)
Jak tedy v praxi?
Ideální je jako svědky vybrat lidi, kteří zůstavitele, tedy toho, kdo pořizuje závěť, znají. Ne však rodinné příslušníky, ti by mohli být ve střetu zájmů, teoreticky by mohli i záměrně nedosvědčit, co je potřeba a co se skutečně stalo, kdyby třeba nadržovali někomu jinému z rodiny, aby dědil na místo závětního dědice, nebo naopak by mohli vypovědět nepravdu ve prospěch závětního dědice, kdy by dosvědčili, co se ve skutečnosti nestalo a neproběhlo.
Ostatně zákon zakazuje, aby svědkem byl ten, kdo je osobou dědici blízkou, tedy zejména jeho rodinný příslušník, nebo zaměstnancem dědice. Ideální proto bude jako svědek třeba soused, rodinný známý apod. Půjde-li o osobu, která se se zůstavitelem osobně nezná, měl by svědek požadovat prokázání totožnosti zůstavitele. Ten, kdo organizuje sepis závěti, by na tohle měl dohlédnout, zůstavitele a svědka navzájem představit.
Klíčovou rolí svědka je, aby dosvědčil, že zůstavitel dal dostatečně najevo, že listina obsahující majetkové pořízení pro případ smrti obsahuje skutečně jeho vůli a zda ji podepisuje osoba, o jejíž poslední vůli se má jednat. Nikdy nelze vyloučit, že svědek závěti bude dříve či později předvolán k soudu, aby uvedené skutečnosti dosvědčil. A na výpovědi svědka – jeho svědectví, pak záleží platnost závěti. Vůbec tedy není na škodu, pokud si svědek údaje o totožnosti zůstavitele, ale třeba i obsah závěti, poznamená nebo si akt sepisování závěti nahraje, aby si v případě potřeby osvěžil paměť.
Autorský text prošel redakční (editorskou) úpravou.
ČLÁNKY DO MAILU