Právní úprava výživného je obsažena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“), a to konkrétně v ustanovení § 910 a.n. Podle občanského zákoníku mají předci a potomci vůči sobě vzájemnou obecnou vyživovací povinnost.
Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti však vždy předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti a vzdálenější příbuzní mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li ji plnit bližší příbuzní.
Ze zákona je tak patrné, že vyživovací povinnost by měla být především plněna ze strany těch nejbližších příbuzných, přestože nelze vyloučit vznik vyživovací povinnosti i u vzdálenějších příbuzných. V tomto článku bychom se zaměřili na jeden z nejčastějších typů vyživovací povinnosti, kterým je vyživovací povinnost rodičů vůči jejich dětem.
Podmínky vyživovací povinnosti vůči dětem
Vyživovací povinnost rodiče vůči jeho dítěti vzniká narozením dítěte a trvá do té doby, dokud dítě není samostatně schopno se živit. Schopnost samostatně se živit bývá zpravidla vykládána extenzivně jako schopnost „samostatně uspokojovat všechny své potřeby“, a to jak hmotné, tak i kulturní nebo třeba bytové. Trvání vyživovací povinnosti zásadně není omezeno dosažením zletilosti dítěte, jak by mnoho lidí mohlo očekávat, ale ani dovršením 26 let věku dítěte či jiného věku. Podle občanského zákoníku proto trvání vyživovací povinnosti a práva dítěte na výživné v žádném případě nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti dítěte.
Co se týče rozsahu vyživovací povinnosti, má být podle ustanovení § 915 občanského zákoníku životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Co si však pod tím představit? Výklad tohoto relativně vágního ustanovení občanského zákoníku je do značné míry dotvářen rozhodovací praxí českých soudů.
Rozsah vyživovací povinnosti vůči dítěti nicméně v obecné rovině závisí na dvou základních faktorech, kterými jsou:
- okolnosti na straně povinného – tedy rodiče
- a okolnosti na straně oprávněného – tedy dítěte.
Při stanovování rozsahu výživného je proto nutné vycházet především z těchto obecných zákonných kritérií, tedy z možností, schopností a majetkových poměrů povinného rodiče a odůvodněných potřeb a majetkových poměrů oprávněného dítěte.
Určování výše výživného a jeho změny
Občanský zákoník nezná určování výše výživného pomocí tabulek nebo procent a nezná ani institut maximálního či minimálního výživného. Problematice zjišťování schopností a majetkových poměrů povinného rodiče ovšem věnovala literatura i soudní judikatura nemalou pozornost, a Ministerstvo spravedlnosti v tomto směru dokonce vypracovalo i doporučující tabulku, která stanoví rozmezí pro stanovení výše výživného s ohledem na věk dítěte a jejímž cílem je snaha o sjednocení rozhodovací praxe soudů v otázkách výživného na nezaopatřené děti.
Obecný základ pro stanovení výše výživného s ohledem na okolnosti na straně povinného rodiče tvoří zpravidla výše jeho mzdy či platu, jakož i další ekvivalenty pravidelných měsíčních plateb, které rodič získává. Při posuzování majetkových poměrů se tak přihlíží nejen k pravidelným příjmům rodiče, ale rovněž k hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku nebo způsobu života, který vede. Jinými slovy k celkové životní úrovni rodiče. Při určování rozsahu vyživovací povinnosti se přihlíží také k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje a hradí tak jeho každodenní životní náklady.
Pokud ovšem rodič při stanovování výše výživného soudu řádně nedoloží své příjmy (pro potřebné zhodnocení jeho majetkových poměrů a životní úrovně), a neumožní tak soudu dostatečně zjistit skutečnosti potřebné pro vydání rozhodnutí o výši výživného, uplatní se nevyvratitelná domněnka, že průměrný měsíční příjem této osoby činí pětadvacetinásobek částky životního minima jednotlivce. Tato úprava je v občanském zákoníku obsažena samozřejmě pro účely eliminace případných potíží se součinností rodičů při prokazování jejich příjmů a celkové životní úrovně tak, aby neměli tendenci tyto skutečnosti soudu zamlčovat.
Výši výživného na druhou stranu určují samozřejmě také okolnosti na straně oprávněného – tedy dítěte. S ohledem na tyto faktory bude výše výživného určena zejména s přihlédnutím k věku dítěte, jelikož děti mají velmi odlišné potřeby v útlém věku, v dospívajícím věku či v dospělém věku. Dále budou soudy přihlížet například ke zdravotnímu stavu dítěte (s ohledem na jeho případné léčebné výlohy), fyzické a duševní vyspělosti dítěte, způsobu přípravy na budoucí povolání, koníčkům a osobním zájmům dítěte apod.
Přestože konečná výše výživného bude záviset vždy na konkrétních okolnostech daného případu, budou soudy při jejím určování vždy přihlížet ke shora uvedeným kritériím. Pokud bude mít povinný rodič vysoké příjmy a značný majetek, bude výše výživného samozřejmě výrazně vyšší než v případě, kdy bude povinný rodič nemajetný, nezaměstnaný, nebo dokonce ve vazbě či ve výkonu trestu.
Výše výživného, o které soud ve prospěch oprávněného dítěte v určitý moment rozhodne, se samozřejmě může postupem času změnit s ohledem na měnící se okolnosti a především pak potřeby dítěte. Pokud k takovéto změně poměrů dojde, může samozřejmě dítě či některý s rodičů podat k soudu návrh na zvýšení výživného.
Čas na zvýšení výživného zpravidla nastává v době, kdy dítě prochází určitými životními milníky, jako např. při započetí povinné školní docházky na základní škole nebo při započetí studia na střední či vysoké škole. V takovýchto momentech se přirozeně zvyšují finanční potřeby dítěte, jelikož dítě zpravidla potřebuje více peněz na zajištění školních pomůcek, sportovních aktivit, zájmových kroužků apod., a nastává tak důvod k přiznání vyšší vyživovací povinnosti ze strany soudu.
Závěrem
Výživné se ve většině případů poskytuje v pravidelných opětujících se částkách, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu. Pokud ovšem vznikne na straně dítěte určitá jednorázová a nepředvídaná finanční potřeba (třeba v souvislosti s operací dítěte), je možné rozhodnout i o tzv. jednorázové platbě navíc, kterou povinný rodič na takovýto jednorázový výdaj patřičně přispěje. Takovouto situaci je však vždy potřeba odlišit od změny poměrů na straně dítěte, zakládající právo na zvýšení výživného jakožto pravidelně se opakující částky.
Závěrem lze v každém případě uzavřít, že určování výživného je pro soudy vcelku náročná činnost, která vždy vychází z relativně široké řady faktorů. Proto v praxi nelze nikdy dopředu jednoznačně říci, v jaké výši bude výživné v určitém případě soudem přiznáno.
