Hlavní navigace

Slepec musel čtyřikrát k Ústavnímu soudu, aby neplatil to, co má zdarma

Richard W. Fetter

Pražský dopravní podnik pronásleduje slepého invalidu exekucemi a nedá mu pokoj. Přestože má veřejnou dopravu zdarma, stále po něm exekučně vymáhá další a další pokuty za černou jízdu. Naposledy se slepec úspěšně bránil exekuci kvůli deseti pokutám.

Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Předesílám, že jako právník nemám rád pohádky o hodných dlužnících a zlých exekutorech, exekuci si většinou zaviní dlužník sám tím, že poruší nějakou svou povinnost, přecení své možnosti, včas věci neřeší, dokud to jde, a nechá je dojít do krajnosti a pak brečí… a stěžuje si… Dovolává se svých práv, přičemž zapomíná na své povinnosti. Stejně tak jsem dalek hájit černé pasažéry, neplatiče jízdného, ba právě naopak – odsuzuji je, když jen parazitují a konzumují placenou službu zadarmo.

Jenže někdy opravdu dlužník není na vině. Uvedeme opravdu exemplární případ. Co je moc, to je moc. Když exces, tak exces s veškerou parádou – a také ostudou. Způsob, jakým postupují pražští revizoři, následně právníci Dopravního podniku hl. m. Prahy a potom pražské soudy, vás zajisté musí rozhořčit.

Proti občanovi bylo naposledy vydáno 10 rozhodnutí kvůli jízdě na černo, následně proti němu bylo nařízeno 10 exekucí, kterým se neubránil před soudem prvního stupně – Obvodním soudem pro Prahu 5, jeho návrhy na zastavení exekuce zamítl i odvolací soud – Městský soud v Praze. Musel se bránit ústavní stížností. A nebylo to přitom poprvé.

Občan usiloval o zastavení exekucí, když tvrdil, že exekuce jsou vedeny pro dluhy, které neexistují, nevznikly a ani nikdy vzniknout nemohly, a to proto, že je z důvodu svého zrakového postižení nepřetržitě od roku 1994 držitelem průkazu ZTP/P, a tudíž měl a má mimo jiné nárok na bezplatnou dopravu spoji místní veřejné hromadné dopravy.

Z uvedených důvodů mohl (jak podle zákona, vyhlášky MPSV, tak tarifu Pražské integrované dopravy) jezdit bez platného jízdního dokladu v pražské městské hromadné dopravě, neboť takový jízdní doklad nikdy nepotřeboval, a proto Dopravnímu podniku hl. m. Prahy nemohlo nikdy vzniknout právo na jízdné a na smluvní pokutu.

Pro ztotožnění „černého pasažéra“ se svou osobou má exekucemi pronásledovaný invalidní občan jediné vysvětlení, podle něhož byl zřejmě zneužit jeho rodný list, který ztratil. Falšují se snad osobní údaje? Nebo se opakovaně použijí ty jednou získané? (Jednou černý pasažér, pořád černý pasažér?) Nemůžeme nikoho osočit, ale nabízí se spousta otázek.

Kdy někomu konečně dojde, že slepec nemůže číst?

Současně vcelku logicky jako slepec zdůrazňoval, že nemohl uplatnit své námitky proti oprávněnosti vymáhaných pohledávek v nalézacím řízení (kdy se ještě před exekucí rozhoduje o oprávněnosti žalovaného nároku, který soud přisuzuje žalobci), protože o průběhu takového nalézacího řízení před soudem nebyl informován. Jako slepec prostě jednoduše nemůže číst soudní obsílky.

Nadto je otázka, zda mu vůbec byly řádně doručovány. Veškerá doručení písemností proběhla fikcí (viz Nic vám do schránky nepřišlo? Fikce doručení stejně platí a lhůty běží) a následně mu byli ustanoveni opatrovníci z řad justičních čekatelů, jež však byli ve věci nečinní, řízení se aktivně neúčastnili a jeho práva nijak nehájili. (Justiční čekatelé, tedy právníci, kteří se chtějí stát soudci, jsou často ustavováni opatrovníky, ale nic z toho nemají.)

V této souvislosti obvodnímu soudu vytýkal, že neučinil ani všechny potřebné kroky ke zjištění jeho faktického pobytu. Takže nejenom že slepec nemůže číst – mohl by mu písemnost od soudu přečíst někdo jiný, ale když mu není doručena tam, kde se zdržuje, tak si ji nepřečte ani ten, kdo má zrak jako rys… (Ačkoliv je zvláštní, že exekucemi pronásledovaný pán se nebrání v nalézacích řízeních, ale vždy až v exekučních, to však nic nemění na tom, že exekuce jsou neoprávněné a nesmyslné – absurdní.)

Věcně nesmyslné rozhodnutí, hlavně když je formálně správné

Obvodní soud nicméně dospěl k formalistickému závěru, že zde není žádný z důvodů pro zastavení exekuce a že námitky proti oprávněnosti vymáhaných pohledávek bylo třeba uplatnit v nalézacích řízeních, kterých se však slepec neúčastnil (a nejspíš ani účastnit nemohl). S tím se ztotožnil i městský soud. Zase poněkud formalisticky dodal, že písemnosti (resp. rozsudky) nebyly v nalézacím řízení doručovány fikcí, jelikož vždy bylo doručováno ustanovenému opatrovníkovi.

To ale nic nemění na tom, že slepec o proti němu vedených řízeních na základě žaloby dopravního podniku nevěděl a asi ani vědět nemohl (i když, jak jsme řekli, o exekucích ví).

Dovolání Nejvyšší soud odmítl, neboť směřovalo proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč, což se považuje za bagatelní částku, a tak není v takové věci dovolání k NS ČR přípustné. (Viz také téma o bagatelních pohledávkách O kolik se vám prodraží malý, tzv. bagatelní dluh?)

Přístup NS nelze kritizovat, protože opravdu podle litery zákona nemohl jinak a za to, že pro zákonodárce je zřejmě částka 50 000 Kč povýtce totéž jako drobné pro obyčejného člověka (a tím spíše invalidu), nemůže. Zákony netvoří a vykládá a aplikuje.

Zkoušejí to znovu a znovu

Stěžovatel (samozřejmě, že to psal jeho právní zástupce) v přípisu Ústavnímu soudu poukázal na jeho nález ze dne 1. 11. 2016, spis. zn. II. ÚS 2230/16, jímž bylo vyhověno právě jeho ústavní stížnosti vycházející z totožných skutkových okolností. Šlo o to samé, o exekuci proti němu – slepému invalidovi kvůli jízdám na černo, ačkoliv má nárok na bezplatnou dopravu – informovali jsme vás o tomto nálezu a popsali do nebe volající absurdní případ.

Stěžovatel je osobou těžce zdravotně postiženou (pobírá invalidní důchod třetího stupně pro dětskou mozkovou obrnu ve spojení s praktickou slepotou, a proto je držitelem průkazu ZTP/P) s nárokem na bezplatnou dopravu, což nikdy nebylo nijak zpochybněno.

Ústavní soud proto již v původním nálezu zdůraznil, že v dané věci nastala zcela absurdní situace, kdy je proti stěžovateli vedeno exekuční řízení, ačkoliv si soudy byly a být musely plně vědomy toho, že stěžovatel žádnou svoji právní povinnost nejen neporušil, nýbrž ani porušit nemohl (!).

Ten vykřičník nepřidal autor článku, ale sami ústavní soudci do textu svého nálezu spis. zn. III.ÚS 1367/16, ze dne 19. 2. 2019, kterým bylo zrušeno rozhodnutí soudu o exekuci. 

A v návaznosti na to Ústavní soud pokračoval: V řízení ostatně nebylo ani tvrzeno (a tím méně prokázáno), že by stěžovatel např. průkaz ZTP/P ztratil, anebo že by se jím i přes výzvu revizora neprokázal, takže by jej uvedl v omyl.

Jsou hloupí, nebo navedení?

Sám stěžovatel naopak v odvolání proti ústavní stížností napadenému usnesení městského soudu upozorňuje na zjevnou nelogičnost, že v Hlášení o zjištění totožnosti cestujícího a přestupku proti MPŘ, sepsaném revizorem, je uvedeno, že stěžovatel měl prohlásit, že časovou jízdenku zapomněl doma.

Městský soud na tuto skutečnost přitom nikterak nereaguje s tím, že námitky tohoto druhu měl stěžovatel uplatnit v nalézacím řízení. Takovýto postup městského soudu (a konečně i soudu obvodního) však hodnotí Ústavní soud jako nepřiměřeně formalistický. Oba soudy proto porušily zejména základní právo stěžovatele na spravedlivý proces. Soudy měly exekuční řízení zastavit.

A budou žalovat a budou a budou

Ústavní soud nepřehlédl, že řízení o této ústavní stížnosti by vůbec nemuselo proběhnout, jestliže by ten, kdo dlužné částky po slepci vymáhá, tedy Dopravní podnik hl. m. Prahy a jeho právníci, reflektovali skutečnosti, ze kterých je zjevné, že stěžovateli vymáhané dluhy z povahy věci nemohly vzniknout.

Ústavní soud se přitom domnívá, že hypotetický souhlas žalobce a oprávněného – tedy dopravního podniku – se zastavením exekuce, resp. zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce by nemělo být rozporné s péčí řádného hospodáře (tedy by mu je kontrolní orgány např. Magistrátu hl. města Prahy nevyčítaly), neboť není vůbec zřejmé, proč dopravní podnik disponující finančními prostředky v řádu miliard korun českých na provedení předmětných exekucí trval i v momentě, kdy již bylo zřejmé, že stěžovateli žádný z exekuovaných dluhů nemohl vzniknout. (I Ústavní soud si klade otázku, proč tedy stále podávají žaloby a exekuční návrhy.)

Na nedůvodnosti ústavní stížnosti trval dopravní podnik prostřednictvím svojí právní zástupkyně i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (ke které ho vyzval v rámci svého řízení právě Ústavní soud) v době, kdy jí již musel být znám obsah tří předchozích nálezů, kterými bylo vyhověno jiným obdobným ústavním stížnostem téhož stěžovatele. Zmiňovaný nález ÚS, o kterém jsme psali dříve, nebyl totiž jediným, který se sporu dopravního podniku a slepce týkal. Už jsou u Ústavního soudu jako doma a dopravní podnik a formalistické soudy si nedají a nedají pokoj a stále si trvají na svém a pronásledují slepce exekucemi.

Nic nevymohli a ještě zaplatí slepcovu právníkovi

Náklady řízení před Ústavním soudem si hradí každý účastník řízení zásadně sám, na rozdíl od řízení před obecnými soudy. V posuzované věci však Ústavní soud přistoupil k použití ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení.

Diners_Vanoce2019

Ústavní soud proto uložil dopravnímu podniku, aby nahradil stěžovateli účelně vynaložené náklady spojené s jeho právním zastoupením v řízení před Ústavním soudem. Trvání na absurdních, věcně neopodstatněných exekucích, se tedy dopravnímu podniku opravdu nevyplatilo, zbytečně vynaložil své náklady a ještě musí uhradit náklady, které měl exekucemi pronásledovaný slepec. Případ vnímám jako doslova pronásledování, teror vůči němu a projev hlouposti a formalismu zúčastněných. Tohle opravdu musí řešit, a ještě opakovaně, Ústavní soud?

Autorský text prošel redakční (editorskou) úpravou, a proto jeho případné nepřesnosti a chyby mohou být způsobeny redakcí.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).