Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 269 odst. 1 ZP).
Plněním pracovních úkolů je výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty (§ 273 odst. 1 ZP). Plněním pracovních úkolů je mj. též činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců nebo činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele (§ 273 odst. 2 ZP).
Za plnění pracovních úkolů je tedy považována též činnost vykonávaná bez příkazu zaměstnavatele a bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance, nepotřebuje-li k ní zvláštní oprávnění nebo nekoná-li ji proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, za předpokladu, že jde o činnost konanou pro zaměstnavatele.
Pro závěr, zda lze takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů, je přitom rozhodující, zda se jednalo – vzhledem k činnosti, při níž došlo k úrazu – z hlediska věcného (vnitřního účelového), místního i časového objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele.
Abyste neměli nárok na odškodnění, musí vám práci výslovně zakázat
Ustanovení § 273 odst. 2 ZP umožňuje zaměstnavateli zamezit tomu, aby činnost vykonávaná zaměstnancem bez příkazu zaměstnavatele a bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance (z jeho vlastní iniciativy), byla považována za plnění jeho pracovních úkolů, zákazem výkonu této činnosti. (To by si mohl jinak každý dělat v práci, co by chtěl, byť ve prospěch zaměstnavatele…)
Takový zákaz může být zaměstnavatelem učiněn jen výslovně; jiným způsobem, má-li mít právní účinky (stanovené v § 273 odst. 2 ZP), učiněn být nemůže, a to ani kdyby jiný než výslovný způsob projevu vůle nevzbuzoval žádné pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnavatel projevit. Výslovný zákaz zaměstnavatele musí být adresován zaměstnanci, kterého se týká, a musí z něj být zřejmá činnost, jejíž výkon z vlastní iniciativy se zaměstnanci zakazuje. To vše připomenul Nejvyšší soud ČR v rozsudku (spis. zn. 21 Cdo 2034/2019, ze dne 21. 1. 2020).
Případ z praxe
Uchazeči o práci, resp. zaměstnanci, který si zkoušel novou práci, byla přidělena práce, která spočívala v opravě „gitterboxů“ svařováním a užitím brusky a kterou konal s vědomím jednatele zaměstnavatele. Jiný zaměstnanec zaměstnavatele zaměstnanci sdělil, co má na „gitterboxech“ opravovat, kolik se jich musí opravit, aby se splnila norma, a že má být na pracovišti do 15:30 hodin.
Ovšem co zaměstnanci kolem 13:00 hodin došla prkna potřebná pro opravu „gitterboxů“ („podlážky“), onen zaměstnanec mu sdělil, aby „dělal ‚gitterboxy‘ do zásoby“, tzn. aby „opravoval kov“.
Poté, co zaměstnanec přišel s tím, že „má hotovo a nemá co dělat“, a dotazoval se, kde se dělají podlahy, mu zaměstnanec, přidělující pracovní úkoly, sdělil, že „nahoře v hale“, aniž by mu ukládal, aby si prkna nařezal, a že „na to je jiný člověk“.
Jednatel zaměstnavatel poté, co se zaměstnanec dostavil do kanceláře s tím, že nemá prkna, poslal zaměstnance domů a předpokládal, že ten přijde až druhý den. Zaměstnanec tento pokyn však neuposlechl a z vlastní iniciativy začal řezat dřevo pro opravu „gitterboxů“ na kapovací pile odpojené od přívodu elektrické energie a označené cedulí „mimo provoz“ – snažil se totiž jako nováček, o novou práci stál – přičemž ale kolem 15:00 hodin utrpěl úraz pravé ruky. Patřičného odškodnění se musel domáhat soudní cestou.
Hodnocení Nejvyššího soudu
Nejvyšší soud ČR v rozsudku (spis. zn. 21 Cdo 2034/2019, ze dne 21. 1. 2020) odmítl předchozí závěr odvolacího soudu, že pokyn zaměstnavatele, aby zaměstnanec pro něj přestal v daný den vykonávat práci, spolu s označením stroje, na němž se zaměstnanci stal úraz, cedulí „mimo provoz“ a odpojením stroje od přívodu elektrické energie, byl „zjevným a jasným pokynem výslovného zákazu práce“ (ve smyslu § 273 odst. 2 ZP).
Zákaz práce z vlastní iniciativy musí být výslovný
Pokyn zaměstnavatele, aby zaměstnanec „šel domů“, vydaný poté, co zaměstnanci kolem 13:00 hodin došla prkna potřebná pro opravu „gitterboxů“, kterou pro zaměstnavatele podle jeho pokynů prováděl, nepředstavuje zákaz výkonu činnosti zaměstnance na stroji (kapovací pile) (ve smyslu § 273 odst. 2 ZP), neboť uvedený pokyn zaměstnavatele takový výslovný zákaz neobsahuje a není z něj zřejmá žádná činnost, jejíž výkon z vlastní iniciativy se zaměstnanci zakazuje, zhodnotil Nejvyšší soud.
Při posuzování pokynu, aby zaměstnanec „šel domů“, nelze odhlédnout ani od okolností, za kterých byl pokyn vydán – zejména od toho, že zaměstnanci došla prkna potřebná pro opravu „gitterboxů“ a že bez dalšího materiálu nemohl ve své pracovní činnosti pokračovat – a které tento pokyn reflektoval.
Za těchto okolností (a za situace, kdy jiný zaměstnanec, který měl prkna nařezat, nebyl v práci) se zaměstnanec, který měl daného dne vykonávat práci až do 15:30 hodin, neměl důvod domnívat, že zaměstnavatel by nesouhlasil s tím, aby si chybějící materiál opatřil sám pořezáním dřeva na volně přístupné kapovací pile, zejména když mu nedlouho před tím přidělil práci spojenou s použitím svařovacího zařízení a brusky, které nepochybně rovněž mohou být potenciálním zdrojem úrazu.
Okolnost, že kapovací pila byla označena cedulí „mimo provoz“ a odpojena od přívodu elektrické energie, by mohla mít význam (pouze) při posuzování, zda a popřípadě v jakém rozsahu se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem, sama o sobě (ani ve spojení s pokynem zaměstnavatele, aby zaměstnanec „šel domů“) však nemůže vést k závěru, že řezání dřeva na kapovací pile zaměstnanec prováděl proti výslovnému zákazu zaměstnavatele a že tato jeho činnost, kterou vykonával z vlastní iniciativy, proto nebyla plněním pracovních úkolů.
V uvedeném případě tedy zaměstnavatel odpovídá za škodu vzniklou v důsledku pracovního úrazu zaměstnance, jen je třeba prověřit, zda plně, anebo se zaměstnavatel své odpovědnosti částečně zprostí (event. i zcela), protože předchozí vůči požadavkům – žalobním návrhům zaměstnance negativní – zamítavá rozhodnutí nižších soudů Nejvyšší soud ČR zrušil.
ČLÁNKY DO MAILU