Soud vyloučil z dědického řízení syna zemřelého, ukončil jeho účast na dědickém řízení. Dospěl totiž k závěru, že pozůstalý syn je z dědického práva vyloučen, neboť se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, a to účasti na jeho sebevraždě (§ 1481 občanského zákoníku).
O dědické nezpůsobilosti si můžete přečíst v článcích
Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Takže civilní soud plně vyšel ze závěrů trestního soudu. A to vše přesto, že zesnulý zanechal po sobě závěť, v níž bylo napsáno: „Vše odkazuji svému synovi.“
K obrannému tvrzení pozůstalého syna o tom, že mu zůstavitel trestný čin odpustil, konstatoval, že „není možné, aby se promíjel trestný čin či zavrženíhodné jednání do budoucna, neboť je možné výslovně prominout pouze činy spáchané v minulosti“ (§ 1481).
Měl být jediným dědicem, ale otci pomohl se sebevraždou
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Vycházel z toho, že syn byl pravomocně odsouzen pro trestný čin účasti na sebevraždě (svého otce) (§ 144 odst. 1 trestního zákoníku).
To by znamenalo, že jediný syn zemřelého, který spáchal sebevraždu, dědit nebude. Majetek tak měl připadnout sestře a synovcům zesnulého. Takto ne otcem, ale soudy z majetkového nástupnictví opomenutý syn se proto obrátil na Nejvyšší soud.
Co je dědická nezpůsobilost a jaké jsou její praktické důsledky
Z dědického práva je totiž vyloučen, kdo se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu nebo zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli. (§ 1481 OZ)
Zejména tím, že zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil nebo jeho poslední pořízení zatajil, zfalšoval, podvrhl nebo úmyslně zničil, ledaže mu zůstavitel tento čin výslovně prominul.
Dědická nezpůsobilost nastává přímo ze zákona, nezávisle na projevu vůle zůstavitele (není třeba, aby zůstavitel nějak reagoval – změnou závěti, explicitním vyděděním atp.). Dědic se prostě svým vlastním chováním vyloučí z dědické posloupnosti po zůstaviteli.
Soudní komisař vyřizující dědictví, tedy notář, v pozůstalostním řízení musí k důvodům dědické nezpůsobilosti přihlédnout ex offo, bez ohledu na to, zda to účastníci pozůstalostního řízení namítají, případně i když s tím nesouhlasí.
Vyjdou-li v pozůstalostním řízení najevo pochybnosti o dědické způsobilosti některého z účastníků, není soudní komisař omezen na skutečnosti, které uvádějí účastníci, ale je povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány.
Kdo dědí místo vyloučeného dědice
Z důvodu dědické nezpůsobilosti pak nastupuje při dědění ze závěti náhradní dědic, jestliže jej zůstavitel povolal. Při dědění podle dědické smlouvy může nastoupit náhradník, jestliže se na tom smluvní strany dohodly.
Čtěte také: Jaké máte možnosti, když nechcete dědit?
Nebyl-li zůstavitelem povolán náhradní dědic, přiroste uvolněný podíl z dědění vyloučeného závětního dědice těm závětním dědicům, kteří byli povoláni bez podílu. Jinak se stane předmětem zákonné posloupnosti (např. nejsou-li zde žádní závětní dědicové bez určení podílu).
Pro závěr o dědické nezpůsobilosti v důsledku činu povahy úmyslného trestného činu není přitom rozhodující, zda potenciální dědic byl za tento čin proti některé z uvedených osob odsouzen (anebo zda bylo trestní řízení zastaveno), případně zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku jeho smrti či prohlášení za mrtvého, promlčení, amnestie nebo udělení milosti apod.
Čin proti zůstaviteli, nebo projev lásky a milosrdenství?
Nejvyšší soud ČR konstatuje ve svém usnesení ze dne 16. 6. 2021, že bylo-li v trestním řízení vedeném proti synovi vydáno rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchal právě on, je pozůstalostní soud skutečně tímto rozhodnutím vázán (ve smyslu ust. § 135 o. s. ř., spis. zn. 24 Cdo 106/2021).
Nicméně je třeba vzít v potaz, což nižší soudy ovšem neučinily, že, jak ostatně vyplývá již z trestního řízení, syn měl jednat nejen v souladu s vůlí zůstavitele, ale na jeho výslovnou žádost, a zůstavitel mu byl za jeho jednání dokonce vděčný.
Účast na sebevraždě je trestná, ale je to jednání proti zůstaviteli?
Soudy v řízení o pozůstalosti proto byly vázány pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení pouze potud, že syn spáchal úmyslný trestný čin účasti na sebevraždě zůstavitele, avšak otázku, zda spáchal tento úmyslný trestný čin proti zůstaviteli (ve smyslu ustanovení § 1481), měly posoudit samy.
Přečtěte si také: Notáři si z dědictví ukrojí více. Zvyšují se notářské poplatky
Syn není zabiják, ani vrah, jen plnil přání svého otce
Přitom bylo třeba zohlednit všechny okolnosti (zvláště pak dopis na rozloučenou) nasvědčující tomu, že se v daném případě nejedná o trestný čin proti zůstaviteli, a vycházet také z obsahu trestního spisu.
Na základě celkového hodnocení důkazů a z toho vyplývajících skutkových zjištění měly soudy v řízení o pozůstalosti dospět k závěru, že syn se trestného činu proti zůstaviteli nedopustil.
Lze tedy dospět k obecnému závěru, že má-li se jednat o čin proti zůstaviteli, je nezbytné, aby nešlo o jednání v souladu s vůlí zůstavitele, nebo snad o jednání na jeho výslovnou žádost. Neboť v takovém případě nelze dovodit, že jednání směřuje proti zůstaviteli.
Z uvedeného vyplývá, že čin syna byť naplňuje znaky úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele (podle § 144 odst. 1 trestního zákoníku), není činem spáchaným proti zůstaviteli (ve smyslu § 1481 OZ). A proto ani nezpůsobuje dědickou nezpůsobilost pachatele.
Přečtěte si také: Vyhnul se vězení, ale o dědictví po matce přišel
Navíc za daných okolností není třeba syna „trestat dvakrát“, tedy jak odsouzením k podmíněnému trestu odnětí svobody, tak i vyloučením z dědického práva po zůstaviteli, konstatuje Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 16. 6. 2021 (spis. zn. 24 Cdo 106/2021).
Nejvyšší soud tak zrušil rozhodnutí soudů o dědictví v neprospěch syna. Syn proto může dědit.
