Odpovídá zaměstnavatel za vaše auto během pracovní směny?

Jaká je finanční odpovědnost zaměstnavatele za vaše auto, kterým jezdíte do práce? Je vůz běžnou věcí nošenou do práce? A měl by vám ho zaměstnavatel nahradit v plné výši, pokud vám ho ukradnou během směny?

Jaká je finanční odpovědnost zaměstnavatele za vaše auto, kterým jezdíte do práce? Je vůz běžnou věcí nošenou do práce? Měl by vám ho zaměstnavatel nahradit v případě krádeže v plné výši?

Ukradené auto během směny

Soud řešil krádež auta zaměstnankyně, která ho jako obvykle použila pro cestu do práce a zaparkovala v areálu zaměstnavatele. Klíče od automobilu spolu s ostatními osobními věcmi vložila do přidělené uzamykatelné šatní skříňky v šatně, která sloužila k převlékání. K ukládání cenných věcí byl na pracovišti určen trezor. Téhož dne po směně po příchodu do šatny pak zjistila, že její šatní skříňka (a tři další) je otevřená, věci zpřeházené a klíče od auta i vůz jsou odcizeny. Ještě ten den nahlásila krádež Policii ČR a následujícího dne oznámila škodnou událost zaměstnavateli. Nebylo zjištěno, že by osobní automobil odcizil jiný zaměstnanec.

Přítel jedné bývalé zaměstnankyně, po které zaměstnavatel nevyžadoval při skončení zaměstnání vrácení klíčů, se později orgánům činným v trestním řízení doznal, že vnikl do šatny personálu, kterou si odemkl pomocí jejích klíčů. V šatně bez poškození vnikl do čtyř šatních skříněk personálu, z jedné odcizil klíčky, vůz ukradl a následně prodal za částku 15 000 Kč.

Je neobvyklé jezdit do práce autem?

Zaměstnankyně zažalovala o náhradu škody na vozidle zaměstnavatele. Soud prvního stupně žalobu zamítl, odvolací soud jí přiznal náhradu toliko 10 000 Kč. Zaměstnankyně si podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Mimo jiné vyslovila nesouhlas s argumentací odvolacího soudu, že osobní auto nelze považovat za obvyklý dopravní prostředek pro cestu do zaměstnání a zpět. Podle jejího názoru použitá judikatura z roku 1976 vycházela z tehdejší situace, kdy „automobil byl obecně chápán jako do jisté míry luxusní předmět vyhrazený více méně privilegovaným vrstvám společnosti“, oproti situaci dnešní, kdy autem dojíždí do zaměstnání velká část pracujících a „pro miliony obyvatel“ je to dopravní prostředek „z hlediska dosažitelnosti práce zcela nezastupitelný“. Cesta osobním automobilem do práce a zpět znamená pro zaměstnankyni „denní úsporu času minimálně ve výši jedné hodiny“, a proto se „nelze ztotožnit“ s názorem odvolacího soudu o možnosti jeho odstavení na odstavném parkovišti a dále pak cestování do práce městskou hromadnou dopravou. Nejvyšší soud ČR se věcí zabýval pod spis. zn. 21 Cdo 2345/2015 a posoudil ji rozsudkem ze dne 23. 1. 2017.

Posouzení odpovědnosti zaměstnavatele za odloženou věc

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci na odložených věcech navazuje na povinnost zaměstnavatele zajistit bezpečnou úschovu svršků a ostatních osobních předmětů, které obvykle nosí do práce (ust. § 226 zákoníku práce). Podle ust. § 267 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nahradit škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém. (Právo na náhradu škody však podle ust. § 267 odst. 2 zákoníku práce zanikne, jestliže její vznik neohlásí zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se o škodě dozvěděl.) Škodu na věcech, které se obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, je povinen podle ust. § 268 odst. 2 zákoníku práce nahradit do částky 10 000 Kč. Jestliže se zjistí, že škodu na těchto věcech způsobil jiný zaměstnanec nebo došlo-li ke škodě na věci, kterou zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy, je povinen nahradit škodu v plné výši.

Věci obvykle nošené do zaměstnání – je to dnes auto?

Za věci obvykle nošené do zaměstnání lze považovat především svršky a osobní předměty, které vzhledem k povaze pracoviště, místním a časovým podmínkám, zaměstnanci zpravidla do zaměstnání nosí. Vedle oděvu může jí o peněženky, tašky, aktovky, u žen kabelky, přiměřené peněžní částky, hodinky, běžné šperky (prsteny, nikoli však např. cenná briliantová brož), v současné době i mobilní telefony. Za věci obvyklé však nelze považovat žádný dopravní prostředek. Tento závěr se týká nejen osobních automobilů, ale i kol, mopedů apod.

Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (tj. předtím, než byl zrušen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce) za předměty obvykle nošené do zaměstnání považoval i obvyklé dopravní prostředky (nikoli však osobní automobily), které zaměstnanci používali při cestě do práce a zpět (ust. § 145 zákona). Současná právní úprava však tento okruh věcí nepřevzala, a za věci obvyklé proto žádný dopravní prostředek nelze považovat. Tento závěr se týká nejen osobních automobilů, ale i kol, mopedů apod. Je jistě mimo pochybnost, že v dnešní době autem dojíždí do zaměstnání velká část zaměstnanců a „pro miliony obyvatel“ je to dopravní prostředek „z hlediska dosažitelnosti práce zcela nezastupitelný“. Nelze ovšem přehlédnout, že kdyby zákonodárce chtěl zahrnout dopravní prostředky, které zaměstnanci používají pro cestu do zaměstnání a zpět, mezi věci obvykle nošené do zaměstnání, jimž je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnou úschovu, jistě by tento svůj úmysl v platné právní úpravě vyjádřil.

Jestliže však (oproti předešlé právní úpravě vyjádřené v ust. § 145 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce) upravil znění ust. § 226 zákoníku práce do současné podoby tak, že z demonstrativního výčtu věcí, které zaměstnanci obvykle nosí do práce a jimž je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnou úschovu, vypustil obvyklé dopravní prostředky, nelze takovou úpravu považovat za přehlédnutí, nýbrž za zcela jasně vyjádřený záměr zajistit bezpečnou úschovu jednak svršků a úměrně k povaze těchto věcí také odpovídajících osobních předmětů. Z tohoto důvodu nelze připustit jakýkoliv extenzivní výklad jdoucí nad daný zákonný rámec.

Z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou na odložených věcech podle ust. § 267 odst. 1 zákoníku práce tak nelze za věc, která se obvykle nosí do zaměstnání, považovat osobní auto. Za osobní vůz, který zaměstnanec umístil v objektu zaměstnavatele na nehlídaném parkovišti, ten odpovídá pouze do částky 10 000 Kč, ledaže škodu na tomto automobilu způsobil jeho jiný zaměstnanec (ust. § 268 odst. 2 zákoníku práce).

Za zvláštní úschovu osobního automobilu podle ust. § 268 odst. 2 zákoníku práce je možné považovat jeho zaparkování na hlídaném parkovišti, které k tomu účelu zaměstnavatel zřídil. Nelze jím však rozumět parkoviště v areálu, které je pouze v dohledu vrátnice nebo hlídače, aniž by zaměstnavatel vrátnému uložil hlídat přesně určená parkovací místa. Byla-li v projednávané věci možnost uložit klíče od osobního automobilu do trezoru, který zaměstnavatel určil pro ukládání cenných věcí a předmětů (tedy věcí, které se obvykle do práce nenosí), neznamená to, že tímto úkonem by přebíral do zvláštní úschovy i samotný automobil. 

Nestačí-li zvláštní odpovědnost, nastupuje obecná odpovědnost za škodu

Jestliže však nebyly splněny podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na odložených věcech podle ust. § 267 zákoníku práce, ani v plném rozsahu podle ust. § 268 odst. 2 zákoníku práce, je třeba posoudit odpovědnost zaměstnavatele ještě podle ust. § 265 zákoníku práce, tedy z hledisek obecné odpovědnosti.

Žalobkyně totiž namítala, aniž by to nižší soudy vzaly v potaz, že ke vzniku škody došlo v příčinné souvislosti se zanedbáním povinností pracovníků zaměstnavatele, jestliže při propouštění bývalé zaměstnankyně nepostupovali s péčí řádného hospodáře a nevyžádali si od ní vrácení klíčů od pavilonu, kde pracovala, a šatny, kterou měla spolu s ostatními. Po jejím odchodu ani nikdo nevyměnil příslušné zámky, čímž de facto vytvořil podmínky pro trestnou činnost zmíněného pachatele, jejího přítele, který automobil odcizil.

Podle ust. § 265 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá za škodu, která vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Podle ust. § 265 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá též za škodu, kterou způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů jeho zaměstnanci jednající jeho jménem.

Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu však upravují rozdílně. Podle ust. § 265 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nahradit škodu, která vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům.

Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem, nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k němu, zde není významná. Rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Naproti tomu podle ust. § 265 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele ze strany zaměstnanců jednajících jeho jménem nebo přímo samotným zaměstnavatelem – fyzickou osobou. Předpokladem obecné odpovědnosti zaměstnavatele podle ust. § 265 zákoníku práce není, aby jím bylo porušení právní povinnosti zaviněno. Zaměstnavatel odpovídá i za takové porušení svých povinností, k nimž došlo bez subjektivního zavinění jeho zaměstnanců.

V posuzovaném případě je zřejmé, že zaměstnavatel nemůže zaměstnankyni odpovídat za škodu podle ust. § 265 odst. 1 zákoníku práce. Podle tohoto ustanovení je dána odpovědnost jen za takovou škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Protože podle ust. § 274 zákoníku práce v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele, za které však zákon výslovně nepovažuje cestu do zaměstnání a zpět, je odůvodněn závěr, že škoda na osobním autě, který zaměstnankyně používala pouze k cestě do zaměstnání a zpět, nevznikla při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním.

Z uvedeného vyplývá, že v daném případě by mohla přicházet v úvahu pouze odpovědnost zaměstnavatele podle ust. § 265 odst. 2 zákoníku práce, pro niž není rozhodující, při jaké činnosti škoda vznikne. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou podle tohoto ustanovení jsou porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem nebo zaměstnavatelem – fyzickou osobou, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. V řízení o náhradu škody podle ust. § 265 odst. 2 zákoníku práce má poškozený zaměstnanec jako žalobce procesní povinnost tvrdit a posléze i prokázat všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

Je mimo pochybnost, že zaměstnanci, kteří jednají jménem zaměstnavatele, jsou vedle právních předpisů vztahujících se k práci jimi vykonávané povinni dodržovat rovněž vnitřní předpisy, s nimiž byli řádně seznámeni. Zaměstnankyni lze přisvědčit v tom, že zanedbání povinností při propouštění bývalé zaměstnankyně, kdyby bylo prokázáno, by bylo v rozporu se směrnicí zaměstnavatele a mohlo by mít význam z hlediska obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ust. § 265 odst. 2 zákoníku práce tehdy, jestliže by toto opomenutí skutečně napomohlo trestné činnosti pachatele v tom smyslu, že – nebýt tohoto opomenutí – k odcizení automobilu by nedošlo. Nižší soud proto musí věc posoudit znovu.