Dnes se bere jaksi automaticky, že část našich peněz investujeme. Investujeme třeba do bydlení nebo penzijního fondu, který nakupuje finanční instrumenty, jako jsou akcie nebo dluhopisy. Před nějakými padesáti lety bychom byli vykresleni jako kapitalisté. V té době se psalo, že „socialistická akumulace probíhá zcela jinak než akumulace kapitálu – nevede k hromadění bohatství jen v rukou mála lidí.“
Přestože nikde a nikomu nic nechybělo, všichni pořád něco sháněli. Přesto, že všichni měli práci, nebylo časté, že by se někdo předřel. A i když se moc nemakalo, plán byl plněn na více než 100 %. A tak není divu, že se sliby, které tehdejší režim dával, nakonec nenaplnily. Touha po zisku, konkurence a trh stále fungují a ovlivňují naše životy, i když podle některých ekonomů měly skončit na propadlišti dějin.
Hovoříme o době, kdy byla Evropa neprodyšně rozdělena železnou oponou. Na peníze, spoření a investování se „před oponou“ a „za oponou“ nahlíželo rozdílným způsobem. Zatímco na západní straně byly hojně diskutovány otázky spoření, vytváření rezerv a investování, na straně naší jsme šli cestou, kdy „se spojí organizace pracujících a vytvoří centrum, které bude řídit i hospodářský život“. Prolistujme dvěma knihami, které v Československu v tehdejší době vyšly, a porovnejme dva různé pohledy na ekonomiku a hospodaření.
Peníze jsou dobrý sluha
V roce 1963 v Mladé frontě vyšla kniha „Peníze jsou dobrý sluha“ Břetislava Hartla (1927–2010), ilustrovaná obrázky Adolfa Borna. Snahou bylo přístupně a poutavě objasnit poznatky fungování hospodářství. Čtenář se dozvěděl, co to je zboží a co peníze, že se za kapitalismu zvyšuje míra vykořisťování a že „rozhodujícím činitelem výroby je člověk, jeho pracovní síla“. Poselství bylo zřejmé, kapitalismus je špatný a zavrženíhodný: „Lidé jsou nezaměstnaní ne proto, že je jich mnoho, ale proto, že kapitalismus jim nedokáže zajistit slušnou obživu. (…) Neřídí se snahou rovnoměrně rozdělit mezi členy společnosti práci a její výsledky. Rozdělení práce i její množství se tam řídí potřebami kapitálu, snahou kapitalistů zvětšit své bohatství.“ Slovní sdělení doprovází ilustrace muže, který má na krku zavěšenu cedulku „Jsem lékař. Přijmu jakoukoli práci. Mám hlad.“
Zdatný ilustrátor výklad doplňuje obrázky – věcmi s užitnou hodnotou má být vrtačka, sako na věšáku a pánské střevíce. Na jiné stránce je vyobrazeno sedm džbánů, u kterých stojí bosý muž s cedulí „vyměním džbány za boty“. Pán má asi džbány a potřebuje boty. Výklad pokračuje, čtenář se dozvídá, že zboží má vedle užitné hodnoty i hodnotu směnnou. Směnná hodnota je „poměr, v jakém se jedno zboží vyměňuje za jiné“. „Třeba se směňuje jeden pár bot za sedm džbánů.“
Hartlův výklad z doby, kdy u nás jako satelitní zemi Sovětského svazu vzkvétal reálný socialismus, směnnou hodnotou chápal podle pracovní teorie hodnoty: „Vedle rozdílných užitných hodnot má všechno zboží i vlastnost společnou – bylo vytvořeno prací. Šije-li obuvník boty dva dny, nebude asi ochoten vyměnit je za džbán, který se pořídí v několika hodinách i s přípravou materiálu. Proto se směňuje zboží, které stálo stejné množství práce. Například těch sedm džbánů je výsledkem třiceti hodin. A obuvník jich dostane všech sedm, jestliže si pár bot vyžádal shodné množství práce.“ Podle marxistické ekonomie platí, že „množství práce obsažené ve zboží tvoří jeho hodnotu“.
Zajímavé je Hartlovo řešení situace, ve které by měl hrnčíř „dokonalejší nástroje a snadno zhotovil ve stejné době dvojnásobek hrnců“. I když by byl díky investicím produktivnější, pak by dostal „za každý svůj ucháč náhradu stejně velkou jako jiný, průměrně vybavený keramik“. Před padesáti lety u nás prostě platilo, že „velikost hodnoty zboží je určena pracovní dobou společensky nutnou k jeho výrobě“. Byla to prostě zvláštní doba, dobrý skutek v podobě něco ušetřit, optimalizovat byl často nastaveným systémem odměňování spravedlivě potrestán.
Obrázek 1: Ekonomika z pohledu hesel socialistického hospodaření
Ekonomika pro potěšení
Druhá kniha, která na ekonomiku a ekonomické zákony nahlížela „zpoza železné opony“, vyšla z pera britského ekonoma George Shackla (1903–1992). Kniha s originálním názvem Economics for Pleasure vyšla v českém překladu v roce 1969 pod názvem „Ekonomika pro potěšení“. Shackle v úvodu píše, že „je užitečné, a dokonce naprosto nutné, aby si kapitáni moderního života osvojili aspoň určitou znalost ekonomické teorie; je to nutné nejenom pro politika, státního zaměstnance, bankéře a pojistného statistika, (…) ekonomika je zajímavá, dokonce fascinující, a měla by být čtena opravdu pro potěšení“. Jako čtenáři se krok po kroku dozvídáme, že lidé uspokojují své potřeby a zdroje, kterými disponují, jsou omezeny. To se projevuje tím, že výdaje našeho rozpočtu jsou omezeny. Krok po kroku je vysvětleno, že jako vlastníci výrobních faktorů – ať už práce, peněžního kapitálu, nebo třeba budovy či pozemku – inkasujeme příjmy. Za ty můžeme nakupovat a spotřebovávat. Abychom mohli spotřebovávat, musí někdo vyrábět. Ceny a peněžní oběh ovlivňuje to, co se produkuje. Realitou je, že když padla železná opona, přijali jsme i u nás tento pohled na fungování ekonomiky. Naštěstí, nebo bohužel?
Obrázek 2: „Kapitalistický“ pohled na hodnotu a volbu v podmínkách vzácnosti
Ceny a cenové signály
Cenový mechanismus je „snad nejdůležitější myšlenka v celé ekonomice“, napsal před více než půlstoletím profesor Shackle. Přednášel ve Velké Británii na Liverpoolské univerzitě. Ceny dávají signály, kde by měly být zdroje využity. Funguje nabídka a poptávka, je-li něčeho přebytečně mnoho, bude cena pravděpodobně klesat. Vyšší cena signalizuje nedostatek, motivuje k hledání náhražek a vytváří motivaci zvýšit nabídku. Automaticky se hledá rovnováha a celkové přizpůsobení – působí také síly jako záliby, technické znalosti, politické instituce a zákony. Ceny odrážejí tržní hodnotu, tedy hodnotou stanovenou na základě obchodu mezi prodávajícím a kupujícím v daném čase na daném místě. Dnes v našich končinách uvažujeme podobným způsobem, hovoříme třebas o ceně a hodnotě obvyklé, tržní a přiměřené.
Obrázek 3: Tržní pohled na ekonomiku, nabídka, poptávka a ceny se vzájemně ovlivňují
Hovořit o tržních cenách bylo ovšem v našich končinách před padesáti lety tabu. Břetislav Hartl, tehdejší docent pražské Vysoké školy ekonomické, napsal, že „cena je vnější výraz hodnoty. Je to zvláštní – peněžní – forma směnné hodnoty“. V jiné části knihy pak Hartl vysvětluje, že „směnná hodnota je poměr, v jakém se jedno zboží vyměňuje za jiné“. Nejde ale o cenu, ale o pracovní hodnotu: „Vedle rozdílných užitných hodnot má všechno zboží i vlastnost společnou – bylo vytvořeno prací. Šije-li obuvník boty dva dny, nebude asi ochoten vyměnit je za džbán, který se pořídí v několika hodinách i s přípravou materiálu. Proto se směňuje zboží, které stálo stejné množství práce. Například těch sedm džbánů je výsledkem třiceti hodin. A obuvník jich dostane všech sedm, jestliže si pár bot vyžádal shodné množství práce.“
Podle marxistických ekonomů platí, že „množství práce obsažené ve zboží tvoří jeho hodnotu“. Doba plánované ekonomiky byla zvláštní, říkalo se, že „velikost hodnoty zboží je určena pracovní dobou společensky nutnou k jeho výrobě“. Uznávala se pracovní teorie hodnoty. Ceny byly stanoveny v ústředí centrální plánovací komise, a je otázkou, nakolik a zda vůbec někdy mohla onu „společensky nutnou práci“ vyčíslit.
Obrázek 4: Plánované hospodářství a cesta k lepším zítřkům
Další pětiletkou vstříc světlým zítřkům
Peněz už nebudeme potřebovat, lidé budou užívat výsledků práce přímo! Stačí jen lépe plánovat a zvolit správné metody rozdělování výsledků společenské práce. „A v budoucnu, v komunismu, naopak vůbec nebudou statky vyráběny jako zboží, nebudou prodávány.“ Takto nějak se to slibovalo v minulém režimu, alespoň podle citované knihy.
V kapitole „Vlastnictví za socialismu“ se lze dočíst, že „už odpadlo protikladné, nepřátelské ekonomické rozdělení společnosti, není tu rozporů nesmiřitelných – základní zájmy jednotlivce i společnosti jsou shodné. Společnost tento rozpor překonává – mimo jiné volbou správných metod rozdělování výsledků společenské práce, plánovitou organizovanou dělbou práce.“ A jaké to vlastně mělo být podle pohledu komunistických ekonomů za tisíc let? „Nevíme přesně. Najisto však budou lidé užívat výsledků výroby přímo, bez odměřování podle práce.“
Listování knihou se zažloutlými listy, ilustračními obrázky znázorňujícími obtloustlé kapitalisty a práci odvádějící dělníky může v dnešní době vyvolat úsměvy. Fotografie akcie, před ní stojící kapitalista s doutníkem a kloboukem, heslo „Lidé padají, akcie jdou vzhůru!“, výrok, že „socialistická přestavba společnosti začíná tím, že pracující uchopí státní moc“, jsou zřejmým projevem dobové propagandy.
Buržoazní ekonomie zvítězila?
Na straně druhé většina myšlenek prezentovaných v Shacklově knize je platných dodnes. Změnil se určitě pohled na krytí měny drahokovem a míru či způsoby vměšování státu do ekonomiky. I tak lidé stále „pracují, aby vyráběli statky, a konzumují tyto statky, aby získali sílu k další práci“. Zdroje jsou stále omezené: „Jsme nuceni volit. Ne mezi květinami a žádnou čokoládou, nebo mezi čokoládou a žádnými květinami, ale mezi různými kombinacemi obou. Sčítáme-li týdenní nákupní rozpočet a celkové výdaje převyšují peníze určené pro domácnost, neškrtáme zpravidla „mýdlo“ nebo „cukr“ tak, aby úplně zmizely z rozpočtu. (…) Volba záleží na rozhodování.“ Stále dochází ke specializaci a dělbě práce, stále uplatňuje se směna a nastupuje potřeba zúčtovávání. Potřebný zúčtovací systém stále poskytuje peníze a na půlstoletí stará slova československých akademiků, že „nebudeme už potřebovat peněz“, nedošlo. Alespoň zatím.
