Odkazem zůstavitel nařizuje určité osobě, aby odkazovníkovi vydala předmět odkazu. Odkazovníkovi tedy zřízením odkazu vzniká právo na vydání určité věci v případě, že zůstavitel zemře. Toto právo však nemá přímo vůči zůstaviteli, ale vůči dědici nebo odkazovníkovi. Zůstavitel může nařídit vydání odkazu jen tomu, kdo má určitý prospěch z pozůstalosti.
Majetek bez dluhů
Úprava odkazu je zařazena do dědického práva (ust. § 1594 a násl. nového občanského zákoníku), ale není děděním v pravém slova smyslu a odkazovník se nepovažuje za dědice (ust. § 1477 nového občanského zákoníku). Na odkazovníka proto společně s odkazem nepřecházejí zůstavitelovy dluhy. Čtěte: Nový občanský zákoník: Musíte dědit i dluhy? V dědickém právu totiž jinak obecně platí, že dědic získává jak majetek, tak i povinnost zaplatit dluhy, neboť dědic nastupuje nejen do zůstavitelových práv, ale i do povinností, a odkaz je právě výjimkou z tohoto pravidla.
Nabytí dědictví potvrzuje dědici soud, zatímco právo na odkaz uplatňuje odkazovník vůči dědici bez soudní ingerence přímo. Odkazem se tudíž odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva.
Zůstavitel má sousedku, která se o něj před smrtí stará, a kamaráda ze studií, se kterým tráví své poslední dny. Tyto osoby chce pro případ své smrti nějakým způsobem odměnit. Ví, že se sousedce vždy líbil jeho jídelní servis a kamarádovi se líbí jeho knihy. Proto se rozhodne ustanovit je odkazovníky. Výhodou zřízení odkazu je zejména zrychlení dědického řízení, jelikož sousedka a kamarád nejsou dědici, a proto nebudou účastníky dědického řízení. Tím odpadnou časté průtahy v dědickém řízení způsobené neshodami dědiců. Druhou výhodou, tentokrát pro sousedku a kamaráda, bude jejich zproštění od povinnosti přispět poměrně k úhradě případných dluhů zůstavitele.
Odkaz není samostatným pořízením pro případ smrti a může být pořízen pouze jako součást závěti, dovětku nebo dědické smlouvy. Nenařídí-li zůstavitel splnění odkazu některému z dědiců konkrétně, jsou všichni dědicové povinni splnit odkaz dle poměru jejich podílů. Čtěte více: Jak napsat závěť
Co lze odkázat
Odkazem je zpravidla věc, která patří zůstaviteli, avšak zůstavitel může jako odkaz určit i věc, která je ve vlastnictví jiné osoby (dědice nebo odkazovníka). Předmětem odkazu může být jakákoliv část pozůstalosti. Nový občanský zákoník výslovně upravuje tři druhy odkazů, a to odkaz věcí určitého druhu, odkaz určitých věcí a odkaz pohledávky. Zákon připouští i nařízení odkazu věci, která není součástí pozůstalosti.
Ministerstvo spravedlnosti uvádí tento příklad: Zůstavitel má dva kamarády Jana a Petra. Jan je vlastníkem historického motocyklu, po kterém touží Petr. Zůstavitel se rozhodne povolat svého kamaráda Jana. Zároveň přikáže Janovi vydat Petrovi jako odkaz zmíněný historický motocykl. Jan má na výběr, zda dědictví přijmout a vydat motocykl, či dědictví odmítnout a motocykl si ponechat.
Jde-li v takovém případě o věc určenou druhově, a nestanoví-li zůstavitel výslovně, že má být vydána z pozůstalosti, je osoba, jíž byl odkaz nařízen, povinna tuto věc obstarat. U odkazu individuálně určené věci, která není součástí pozůstalosti, musí zůstavitel výslovně stanovit, že tato věc má být koupena. Osoba povinná z odkazu se pak musí pokusit věc koupit, a pokud neuspěje, vyplatí se odkazovníkovi obvyklá cena.
Ochrana dědiců a omezení odkazů
Zůstavitel může zatížit pozůstalost odkazy maximálně tak, aby každý z dědiců měl alespoň jednu čtvrtinu svého dědictví nezatíženou odkazy. Překročí-li však zůstavitel tuto hranici, neznamená to neplatnost odkazu. Dědic však může uplatnit své právo na poměrné zkrácení odkazů. Neučiní-li tak a pozůstalost je zatížena odkazy natolik, že ji téměř vyčerpávají, má dědic právo pouze na náhradu nákladů spojených s vyřízením odkazu a na přiměřenou odměnu. Nový občanský zákoník počítá i se situací, že pozůstalost nebude postačovat k úhradě nákladů a odměny. V takovém případě je hradí odkazovníci dle poměru hodnot jejich odkazů a dědic má zadržovací právo k odkazům jako zajišťovací prostředek.
Nařízením odkazu nabývá odkazovník pouze právo k vydání předmětu odkazu v případě zůstavitelovy smrti. Toto právo je za života zůstavitele nepřevoditelné a odkazovník o něm nemůže ani pořídit. Vlastnické právo k předmětu odkazu pak nabývá odkazovník samotnou smrtí zůstavitele, ten ale může stanovit i pozdější okamžik. V zásadě platí, že odkaz je splatný rok po smrti zůstavitele, ale v případě jednotlivě určených věcí, nebo odkazů pro dobročinné a veřejně prospěšné účely, může odkazovník požadovat vydání odkazu okamžitě.
Pavelka, J., Šmída D.: Dědická smlouva a odkaz, epravo.cz, 23. 10. 2013
ČLÁNKY DO MAILU