Můžeš mi "jen ručit"? Vyznejte se v ručení, zástavě a spoludlužnickém závazku

Často se v praxi setkávám s formulacemi typu „ručil přátelům za hypotéku“. Řešení různých problémů s ručením mne inspirovalo k napsání tohoto článku. „Ručit“ za hypotéku, ale i za nejrůznější další závazky, lze totiž všelijak.

Nejprve je tak nutné rozplést, jak to vlastně je, když někdo řekne například mladí si brali hypotéku a potřebovali ručit. Může to třeba znamenat, že jde vlastně o úvěr ze stavebního spoření zajištěný ručitelským prohlášením, protože stavební spořitelna by tolik peněz jedné dvojici nepůjčila (ručitelské prohlášení), nebo že mladá paní je na mateřské a příjmy mladého pána bez nelegálních melouchů taktak stačí na uživení rodiny, takže si banka vyžádá spoludlužníka (spoludlužnický závazek), nebo si mladí kupují družstevní byt a úvěr byl zajištěn zástavou rodinného domu rodičů (zástava nemovitosti). Co to tedy znamená?

Ručitelské prohlášení

Pokud budete slovo „ručení“ hledat v občanském zákoníku, najdete nejspíše ustanovení § 546–550 stávajícího občanského zákoníku (§ 2018–2028 nového občanského zákoníku). Ručitelem se tedy stává ten, kdo věřiteli (bance) písemně slíbí, že jeho pohledávku uspokojí, pokud tak neučiní dlužník. Tedy na ručitelském prohlášení by mělo být napsáno cosi jako František Novák slibuje uspokojit pohledávku Velké banky, a. s., ze smlouvy o úvěru č. 123456789 ze dne 6. srpna 2012 za Josefem Vopičkou v případě, že ji Josef Vopička řádně a včas neuhradí (pro jednoduchost jsem vynechal IČ, rodné číslo či datum narození, bydliště či sídlo, což by všechno mělo být součástí platného ručitelského prohlášení, ale i jakéhokoli jiného právního úkonu).

Ručitelským prohlášením může být zajištěn i širší okruh závazků (více dluhů), nebo naopak jen část závazku (např. jen určitá část dlužné částky), ale ve finanční praxi se používá spíše ručitelské prohlášení k jednomu konkrétnímu závazku – dluhu. Zpravidla se podepisuje jako samostatný dokument, byť lze potkat i ručitelské prohlášení umístěné na téže listině, na které je i úvěrová smlouva.

Ručitel vstupuje do povinností dlužníka teprve v okamžiku, kdy se dlužník dostane do prodlení. Do té doby je jeho závazek pouze závazkem potenciálním. Dodatečnou podmínkou pro uplatnění pohledávky vůči ručiteli je, že věřitel dlužníka písemně vyzval (§ 548 odst. 1). Pozor, v režimu nového občanského zákoníku (§ 2021 odst. 1) již tato písemná výzva nebude potřebná, pokud ji věřitel nemůže uskutečnit nebo je-li nepochybné, že dlužník svou povinnost nesplní (například je na něj vyhlášeno insolvenční řízení). Za splnění pohledávky ručitel odpovídá celým svým majetkem.

Pokud je ručitel vyzván k plnění, měl by ovšem stejně kontaktovat dlužníka a ujistit se, zda pro údajné dlužníkovo neplnění není nějaký legitimní důvod. Jednak má totiž právo uplatnit proti věřiteli všechny námitky, které proti němu mohl uplatnit dlužník, zároveň ale, pokud sám pohledávku uhradí, může dlužník tyto námitky uplatnit vůči němu. Pokud například dlužník následně prokáže, že dlužnou částku již uhradil a pouze chybou v platebním příkazu ji banka nedohledala, nemůže po něm ručitel chtít úhradu toho, co za něj sám zaplatil.

Ručitel má totiž nejen závazky, ale i práva. Prvním takovým právem je kdykoli se dozvědět o výši pohledávky (§ 547 občanského zákoníku). To může být praktické: zaručili jste se za bratrance a teď máte pochybnosti o tom, jestli svůj dluh uhradil, protože odjel do Argentiny. V novém občanském zákoníku je tato povinnost také, ovšem v § 2011 se mluví trochu nešťastně o „jistotě“, ne o „ručení“. Nelze tedy úplně vyloučit, že věřitelé, například pod knutou zákona o ochraně osobních údajů, začnou ručitelům tyto informace odmítat.

Dalším právem je potom uplatnit proti věřiteli námitky, které nesvědčí dlužníkovi, ale jen samotnému ručiteli. Typicky by takovou námitkou byla tzv. námitka započtení. Pravda, ne každý z nás má na běžném účtu zbytné miliony, aby mohl bance říct „vy mi dlužíte dva miliony, já ručím za milion, tak si to smázneme“. Ale ta možnost zde je.

A konečně třetím významným právem ručitele je tzv. ručitelský regres: právo požadovat po dlužníkovi vše, co za něj zaplatil. Jak jsem již naznačil, toto právo není neomezené, dlužník má právo vůči ručiteli uplatnit i námitky, které nemá proti věřiteli (např. započtení vzájemné pohledávky vůči ručiteli). Ale to právo tu je. Pravda, pokud dlužník neplatil bance, nebude asi mít z čeho zaplatit ani ručiteli. Na druhou stranu ručitel zpravidla zná lépe osobní poměry dlužníka a může přijít na něco, co bance zůstalo skryto.

Konec konců, banky často používají ručitele (ale i jiné formy zajištění) i jako psychologický nástroj: ručitel často zapůsobí na dlužníka mnohem účinněji, než to svedou pracovníci banky. Pravda, ne vždy zcela v mezích zákona, ale to banku netrápí. Setkal jsem se i s případem, kdy se na pobočku banky dostavil dlužník s viditelnými monokly pod oběma očima, přinesl dlužnou částku a zapřísahal pracovnice banky „všechno zaplatím, jen nepište mému ručiteli, on by mě zase přišel zmlátit“.

V praxi se ovšem s ručitelským prohlášením setkáváme stále méně. Pro banky je totiž kvůli výše popsaným administrativním komplikacím méně výhodné, než spoludlužnický závazek, a pro většinu dlužníků je stejně obtížné sehnat ručitele jako spoludlužníka (většinou navíc bohužel ani jeden z nich nedokáže tyto dva instituty od sebe odlišit).

Spoludlužnický závazek

Pokud mohu soudit, představuje dnes zdaleka nejčastější formu „ručení“, která přitom ručením vlastně vůbec není. Spoludlužnický závazek totiž znamená, že se další osoba zaváže přímo ze smlouvy o úvěru. Věřitel tak nemá jednoho dlužníka a jednoho ručitele, ale dva dlužníky rovnocenné.

To ovšem neznamená, že občan–neprávník tento nikterak drobný a zcela zásadní detail rozpozná. Zejména je pak takový občan–neprávník zcela vydán na pospas komplikovanému právnímu řádu, když bankovní úředník „prvoplánovému dlužníku“ vysvětlí, že si musí najít „ručitele“ a „samotný ručitel“ musí přijít až na podpis smlouvy a jenom se v tomhle místě podepsat. Neprávník je pak zcela ztracen. Tím hůře, sedí-li (což je bohužel pravidlem) další takový ztracený neprávník na židli bankovního úředníka.

Spoludlužnický závazek sám může mít více forem, ovšem v praxi se nejčastěji setkáváme s tou nejtvrdší. Občanský zákoník sice zná úpravu tzv. nesolidárního spoludlužnictví, kdy každý spoludlužník dluží jen svoji část dluhu (polovinu, pokud jsou dva, třetinu, pokud jsou tři atd.), ta se ale v praxi skoro nepoužívá. Takřka vždy se sjednává tzv. spoludlužnictví solidární, kdy jsou spoludlužníci povinni splnit závazek „společně a nerozdílně“. Tedy ono mušketýrské „všichni za jednoho, jeden za všechny“. V praxi tedy spíše „jeden za všechny“, ta první polovina se, pokud mohu soudit, nějak vytratila. Pokud jde o úvěr, tak je to dokonce závazek podle obchodního zákoníku, kde jsou spoludlužníci solidární automaticky. V novém občanském zákoníku se tento automatismus sice vytratí, ovšem nepochybuji, že si na to banky a další věřitelé dají pozor a do smluv to budou uvádět automaticky. Oni to tam většinou pro jistotu píší i nyní.

Věřitel se tedy může obrátit na kteréhokoli ze spoludlužníků a chtít po něm celý dluh. Jestli je některý ze spoludlužníků uveden na prvním místě, je na jeho jméno veden úvěrový účet (a chodí mu výpisy), jestli si jeden užívá nemovitosti koupené z úvěru, zatímco ostatní nikoli, nebo že se snad mezi sebou dohodli, že bude vše platit jen jeden z nich, na tom vůbec nezáleží. Věřitel si může vybrat kteréhokoli. Nebo všechny. Pokud jde o žalobu, bude proto zpravidla žalovat všechny zároveň.

Je na spoludlužnících, jak se spolu vyrovnají. To jednak znamená, že si musí dát pozor: každý musí zaplatit vše, ale může uplatnit jen námitky, které může uplatnit sám. Pokud má jiný spoludlužník započitatelnou pohledávku, uplatnit ji může jen on, je třeba se tedy dohodnout.

Co je ale důležitější, pokud jeden spoludlužník zaplatí za všechny ostatní, nemůže po nich chtít celý původní dluh, ale po každém jen jeho podíl, a to ještě jen tehdy, když splní všechny zákonné podmínky. Pokud tedy bratranec prosí, ať se mu upíšete na hypotéku, že bude všechno platit, nechte si tento slib stvrdit písemně. Pokud to totiž neuděláte, zákon vám přiznává maximálně polovinu toho, co jste zaplatili – polovina dluhu přece byla „vaše“. To, že vám bratranec z úvěru koupeného hummera dřív, než ho utopil v lomu, ani jednou nepůjčil, věřitele ani soud nemusí zajímat. Pokud je dluh zároveň zajišťován dlužníkovou nemovitostí, není od věci si k zajištění vaší pohledávky zřídit zástavní právo v dalším pořadí. V praxi se totiž někdy stane, že banka raději vymáhá pohledávku po bonitním spoludlužníkovi, než by se namáhala s dražbou nemovitosti, která klesla v ceně, takže by celý dluh nepokryla. A vy pak budete mít na dlužníka alespoň nějakou „páku“.

Stejně jako ručitel i spoludlužník za splnění pohledávky odpovídá celým svým majetkem.

Zástava

Třetím obvyklým příkladem je „ručení nemovitostí“, tedy zřízení zástavního práva k ní. Samozřejmě, dlužník by běžně měl ručit vlastní nemovitostí, ale šedá je teorie a zelený je strom života. Tu dlužníkova nemovitost nemá dost vysokou hodnotu, tu není dost kvalitní (neřkuli vůbec nezkolaudovaná, například), tu to vlastně vůbec není nemovitost, ale jen družstevní podíl. A nastupuje hledání nemovitostí po rodině či přátelích.

Zastavit lze leccos (například šperky, automobily, cenné papíry nebo třeba i závodního koně), ale v praxi se setkáváme se zástavním právem mimo nemovitosti spíše výjimečně. Ty ostatní věci totiž rychle ztrácejí na hodnotě (automobily), obtížně se oceňují a snadno falšují (šperky a umělecká díla), nebo je prostě jen málokdo má (cenné papíry a závodní koně). Proto se soustředím na nemovitosti.

Zástavce není vůbec zavázán ze smlouvy, pouze dává svou nemovitost „k dispozici“ pro případ, že dlužník nesplní svůj závazek. Neodpovídá tedy celým svým majetkem, ale pouze touto jednou nemovitostí. Pokud zastavená nemovitost ztratí na hodnotě, je to problém věřitele a dlužníka, ne zástavce (tedy, pokud neztratila na hodnotě proto, že zanedbal údržbu, ke které se smluvně zavázal).

Na rozdíl od ručitele nemá zástavce právo požadovat po věřiteli informace o výši pohledávky, ovšem tento nedostatek zdá se napravuje nový občanský zákoník v § 2011. Ovšem, jak uvádím výše, výklad může být i jiný – dokud věc nedojde k soudu, nikdo neví, jak to dopadne.

Stejně jako ručitelské prohlášení, i zástavní právo může být omezeno do určité výše. A opět se zpravidla zřizuje samostatnou smlouvou, kterou podepisuje věřitel a zástavce. Tato smlouva se následně vkládá do katastru nemovitostí. Pozor, v režimu nového občanského zákoníku to bude zřejmě jinak, a zástavní smlouvu budou podepisovat dlužník a věřitel, vlastník bude „pouze“ souhlasit se zástavou věci.

Můžeš mi „jen ručit“?

Až po vás tedy někdo bude chtít, abyste mu „ručili“, platí rčení, které zprofanovala kampaň jisté organizace na ochranu spotřebitelů: „podepsat můžeš, přečíst musíš“. A rozhodně si pamatovat, že neexistuje nic takového jako „jen ručit“ – podpis ručitelského prohlášení (nebo čehokoli podobného, jak to v článku popisuji) je krok velmi závažný. Nejméně stejně závažný jako krok toho, kdo si bere hypotéku a žádá vás, abyste mu „jen ručili“. Konec konců, váš závazek se vzápětí ocitne v Bankovním registru klientských informací (případně v jiném registru dle preferencí vašeho věřitele) a, až budete chtít hypotéku vy sami, banka to nepochybně vezme do úvahy. A najdete potom vy bonitního ručitele?