Nenadávejte dárci, přijdete o dar, i když jste jej už prodali

Nevděk světem vládne (a každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán). O tom už se přesvědčil mnohý člověk, který jiného obdaroval. Darovací smlouva je tradičním právním institutem, a proto její právní úprava obsažená v občanském zákoníku reflektuje realitu vztahů mezi lidmi, které nejsou vždy zrovna idylické. Podle ust. § 630 občanského zákoníku se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. To už jsme ostatně objasnili v článku Trestem za neposlušnost může být vrácení daru.

Co jsou to dobré mravy

Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska  aplikace ust. § 630 občanského zákoníku, podal Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ve svých rozhodnutích již opakovaně (namátkou lze zmínit např. rozsudky ve věcech spis. zn. 29 Odo 228/2000 nebo spis. zn. 33 Odo 538/2003).

Konstatoval, že přestože občanský zákoník ani jiný právní předpis definici pojmu dobré mravy neobsahuje, lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde o aplikovatelnost ust. § 630 občanského zákoníku v praxi, ustálila se judikatura dovolacího soudu na názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy.

Rozhoduje chování obdarovaného, nikoliv někoho jiného

Sankcionováno je, jak plyne, z citovaného ust. § 630 občanského zákoníku, chování obdarovaného k dárci a členům jeho rodiny, nikoliv chování členů rodiny obdarovaného k dárci nebo členům jeho rodiny, jak potvrdila judikatura:

V daném případě bylo pro právní posouzení věci, tj. pro závěr, zda se žalovaná chovala k dárci, popř. členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušila dobré mravy (ust. § 630 občanského zákoníku), podstatné zjištění, zda žalovaná neposkytla žalobci potřebnou pomoc, kterou požadoval, a zda jej, popř. jeho syna fyzicky a slovně napadala a chovala se k němu urážlivě (plivala na něho). Skutečnost, že se případně tímto způsobem k žalobci či jeho synovi chovali příslušníci její rodiny, je pro závěr o naplnění předpokladů pro vrácení daru ve smyslu ust. § 630 občanského zákoníku irelevantní; právně významné je totiž pouze chování obdarovaného k dárci, popř. členům jeho rodiny. Opačný názor vyjádřený v občanském zákoníku, poznámkovém vydání s judikaturou, Linde Praha, je ojedinělý a v rozhodovací praxi soudů není sdílen.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 27. 10. 2009)

Každý případ posuzuje soud individuálně

Ukažme si další příklad ze soudní praxe:

I. K naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy.

II. Nelze opomíjet, že úvahy o aplikovatelnosti ust. § 630 občanského zákoníku se odvíjejí vždy od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v tom kterém konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit, a tedy i použít na případ skutkově odlišný.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 30. listopadu 2005)

Ve zmíněném ust. § 630 občanského zákoníku je upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu jednostranným právním úkonem dárce. Okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v ust. § 630 občanského zákoníku, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování, ať už darem bylo cokoliv a v jakékoliv hodnotě.

Nejvyšší soud k tomu, co vše může, resp. musí být vráceno:

Nejvyšší soud shledává důvody pro změnu názoru uvedeného v rozsudku spis. zn. 33 Cdo 2564/98; vyslovuje tak závěr, že u bezplatného převodu členských práv a povinností v družstvu je namístě (prostřednictvím odkazu obsaženého v ust. § 1 odst. 2 obchodního zákoníku) analogická aplikace ust. § 630 občanského zákoníku, upravujícího možnost vrácení daru.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 29 Odo 266/2005, ze dne 21. 3. 2007)

Využije-li dárce svého práva požadovat vrácení datu, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Byla-li darována věc, projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, t.j. obnoví se vlastnictví dárce k věci a obdarovaný, který se takto stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat.

K zániku darovací smlouvy a náležitostem požadavku na vrácení daru z judikatury:

K zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. I pro tento jednostranný adresný právní úkon platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně (ust. § 34 a násl.), tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti (ust. § 37 odst. 1 občanského zákoníku). 

K platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle ust. § 630 občanského zákoníku, nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví  okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. 

(Podle usnesení Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Odo 936/2006, ze dne 16. 9. 2008)

V praxi však může dojít k situaci, že obdarovaný předmět daru poté, co se stane jeho vlastníkem, zcizí (prodá, smění nebo rovněž daruje).

Z judikatury k vrácení darované věci, nemá-li již obdarovaný v držení:

Právo dárce na vrácení daru založené zákonem nelze učinit závislým na tom, jak obdarovaný s předmětem daru naloží, a není možno je vyloučit jen proto, že obdarovaný již darovanou věc nemá v držení. Obdarovaný získal bezplatně určitou majetkovou hodnotu, kterou – za splnění zákonných podmínek – musí vrátit. Nemůže-li tak učinit in natura, je povinen poskytnout dárci ekvivalent v podobě peněžitého plnění podle zásad o bezdůvodném obohacení (ust. § 458 občanského zákoníku).

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 563/2004, ze dne 15. prosince 2005)

Dojde-li však ke zcizení (prodeji, převodu, darování) až poté, co je obdarovanému doručena důvodná výzva k vrácení daru podle ust. § 630 občanského zákoníku, t.j. co se dárce v důsledku naplnění podmínek tohoto ustanovení stane opět vlastníkem darované věci, jde o neplatný převod vlastnického práva a v takovém případě zůstává právo dárce na fyzické vydání předmětu daru zachováno.

Zcizí-li ovšem obdarovaný darovanou věc před doručením výzvy k vrácení daru, nelze platnost tohoto zcizení z hlediska oprávnění obdarovaného zpochybňovat, jelikož v době převodu mu náleželo vlastnické právo a tím i právo s věcí nakládat. Obdarovaný tak z důvodů, které neodporují zákonu, nemůže splnit svoji povinnost fyzicky předat dárci předmět daru a tuto povinnost nemá ani nový vlastník věci. To však nemění nic na tom, že pokud byly podmínky pro vrácení daru ve smyslu ust. § 630 občanského zákoníku splněny, okamžikem doručení výzvy ke vrácení daru povinnost obdarovaného vrátit dar vznikla.

Zpeněžení ani transformace majetku obdarovaného nechrání

Proto také Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí – rozsudku ze dne 15. 12. 2005, spis. zn. 33 Odo 563/2004, který se dostal pro svůj judikaturní význam do Sbírky soudních rozhodnutí pod Rc 83/2006, uzavřel takto:

Právo dárce na vrácení daru založené zákonem totiž nelze učinit závislým na tom, jak obdarovaný s předmětem daru naloží, a není možno je vyloučit jen proto, že obdarovaný již darovanou věc nemá v držení. Obdarovaný získal bezplatně určitou majetkovou hodnotu, kterou – za splnění zákonných podmínek – musí vrátit. Nemůže-li tak učinit in natura – vrátit věc reálně, je povinen poskytnout dárci ekvivalent v podobě peněžitého plnění podle zásad o bezdůvodném obohacení (k tomu viz ust. § 458 občanského zákoníku). 

Dojde-li projev vůle, jímž se dárce domáhá vrácení darované věci, obdarovanému až poté, co předmět daru zcizil, je obdarovaný, pokud jsou splněny podmínky ust. § 630 občanského zákoníku, povinen poskytnout dárci peněžitou náhradu daru podle zásad o bezdůvodném obohacení.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004)

Obdarovaného od jeho povinnosti neochrání ani skutečnost, že darovaný majetek „transformoval“. Jistý obdarovaný získal jako dar dům včetně pozemku (stavební parcely), na kterém leží. Předmět daru – obytnou budovu (dům) poté, co se stal jeho vlastníkem, prohlášením podle  zákona č. 72/1994 Sb. reálně rozdělil určením vymezených částí budovy, které se staly jednotkami a společnými částmi domu. Jednotky pak rozprodával. To ho však neochránilo před povinností za nevhodné chování vrátit dar.

Jak arogantní hulvát k obohacení judikatury přispěl

Zájemce o pikantní příběh, zejména pak příznivce vulgarit (neboť jedním z nejslušnějších výrazů obdarovaného bylo konstatování, že někdo má IQ tykve, jinak častoval své bližní výrazy jako zkurvená svině atp.), odkazuji na doslovné znění příslušného soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího soudu ČR:

V  rozsudku spis. zn. zn. 33 Cdo 4080/2007, ze dne 12. 3. 2010, v nějž vyústil naznačený příběh, Nejvyšší soud ČR judikoval:

Ačkoliv je jednotka podle ust. § 2 písm. f) zákona o vlastnictví bytů zvláštním předmětem občanskoprávních vztahů, nebrání reálné rozdělení obytného domu (předmětu daru) na jednotky a společné části vrácení daru in natura podle ust. § 630 občanského zákoníku; dárci lze fakticky vrátit to, co bylo z daru vytvořeno jeho reálným rozdělením. Jestliže byly v darovaném domě vyčleněny jednotky podle zákona o vlastnictví bytů ve smyslu § 5 citovaného zákona, potom se dárce může vůči obdarovanému úspěšně domáhat vrácení těch bytových a nebytových jednotek včetně spoluvlastnického podílu ke společným částem domu, jejichž vlastníkem zůstal obdarovaný. 

Právo dárce na vrácení daru založené zákonem nelze v tomto případě učinit závislým na tom, jak obdarovaný s předmětem daru naloží, a není možno je vyloučit jen proto, že obdarovaný darovanou věc reálně rozdělí. Nadále přitom platí, že došel-li projev vůle, jímž se dárce domáhá vrácení darované věci, obdarovanému až poté, co předmět daru (jeho část) zcizil, je obdarovaný – pokud jsou splněny podmínky ust. § 630 občanského zákoníku – povinen poskytnout dárci peněžitou náhradu daru (jeho části) podle zásad o bezdůvodném obohacení. 

Právo na vrácení daru se ovšem promlčuje

Nejvyšší soud ČR se v tomto rozsudku autoritativně vyjádřil i k otázce promlčení práva na vrácení daru:

Promlčecí doba pro uplatnění práva na vrácení daru bude běžet odlišně v situaci, kdy k hrubému porušení dobrých mravů, zakládajícímu právo na vrácení daru, došlo jediným jednáním obdarovaného dosahujícím značné intenzity (např. fyzickým napadením) a jinak tomu bude v případě soustavného (opakovaného) porušování dobrých mravů. Podle ust. § 101 občanského zákoníku běží promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé podáním návrhu (žaloby) u soudu, což v případě jediného intenzivně dobré mravy narušujícího jednání obdarovaného znamená, že začne běžet ode dne následujícího po dni, v němž k tomuto závadnému chování došlo.

Je-li úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle ust. § 630 občanského zákoníku založena na prokázaném soustavném porušování dobrých mravů, kdy jednotlivá jednání žalovaného vůči žalobkyni a členům její rodiny, která samostatně nedosahují intenzity chování hrubě porušujícího dobré mravy, je pro závěr o důvodech pro vrácení daru určující okamžik posledního jednání obdarovaného, jímž lze již jeho chování prohlásit za hrubě porušující dobré mravy. 

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Cdo 4080/2007, ze dne 12. 3. 2010)

Vrácení daru lze žádat i bez přímé výzvy obdarovanému

K promlčení práva žádat vrácení daru, jakož i k formě, v jaké má (může) dárce žádat vrácení daru, se Nejvyšší soud ČR vyslovil již dříve:

Tříletá promlčecí doba podle ust. § 101 občanského zákoníku pro uplatnění práva na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného naplnilo znaky uvedené v ust. § 630 občanského zákoníku, tedy od okamžiku, kdy právo dárce mohlo být vykonáno poprvé.

Není vyloučeno, aby výzva dárce k vrácení daru coby jednostranný právní úkon adresovaný obdarovanému, splňuje-li předepsané náležitosti hmotného práva, byla obsažena v žalobě, konkrétně v té její části, která obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností (žalobní návrh rozsudečného výroku je procesněprávním úkonem adresovaným soudu, který v sobě bez dalšího výzvu k vrácení daru obsahovat nemůže). Doručením stejnopisu takové žaloby obdarovanému je pak splněna hmotněprávní podmínka zániku právního vztahu z darovacího smlouvy – v případě naplnění dalšího zákonného předpokladu.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 27. 10. 2009)