Hlavní navigace

Na nákladech exekuce měl zaplatit více, než činil samotný dluh na výživném

Autor: Shutterstock
Richard W. Fetter

Požádal o snížení výživného a když to neprošlo, vše doplatil. Jenže exekutor si určil odměnu ne podle délky exekuce, nýbrž podle fikce.

Doba čtení: 6 minut

Otec požádal o snížení výživného, které začal platit a platil v nižší částce. Jakmile mu nebylo vyhověno, vše doplatil, ale exekutor chtěl odměnu 68 tisíc korun, jako kdyby exekuce trvala 5 let, a ne jen 3 roky (a to přitom ještě byla 2 roky přerušena kvůli řízení o snížení výživného).

Otci bylo obecnými soudy určeno platit na výživu své dcery alimenty ve výši 5800 Kč měsíčně. Tuto povinnost plnil vždy řádně a včas až doby, kdy se mu snížily příjmy. S ohledem na změnu svých příjmových poměrů podal návrh na snížení výživného a uloženou vyživovací povinnost plnil nadále v nižší částce, posílal tedy méně peněz. (O tom, jak je složité a riskantní domáhat se snížení výživného, jsme psali ve článku Zvýšit výživné lze rychle, ale na snížení budete čekat.)

Jenže matka dítěte proti otci ovšem iniciovala exekuci, která byla nařízena pro dlužnou částku 5400 Kč (jistinu), která takto vznikla, a současně také do budoucna pro pravidelně opětující se částku 5800 Kč (tj. ve výši určeného měsíčního výživného). Poté, co byl otec vyrozuměn o zahájení exekuce, požádal o její odklad, avšak soud prvního stupně svým usnesením návrh povinného na odklad exekuce zamítl.

Odvolací soud mu vyhověl, napadené prvostupňové rozhodnutí soudu změnil a exekuci odložil do té doby, než bude o výši výživného znovu rozhodnuto, tedy do právní moci rozsudku ve věci o snížení výživného. Nicméně návrhu na úlevu ve vyživovací povinnosti nebylo vyhověno. Výše výživného zůstala v původní výši. Povinný otec proto neprodleně po právní moci rozhodnutí, kterým mu nebylo vyhověno, doplatil dlužné výživné ve výši 61 600 Kč a nadále od té doby zase pravidelně platí výživné v původně určené výši. (O podobné problematice jsme psali zde ve článku Musíte zaplatit exekutorovi, když dluh zaplatíte sice pozdě, ale dobrovolně?)

Odměna exekutora musí být úměrná výši vymáhaného plnění

Ovšem náklady na provedení exekuce byly povinnému určeny k zaplacení z neexistující (fiktivní) pohledávky ve výši 214 200 Kč, a ne z existující (skutečné) pohledávky ve výši 61 600 Kč. Bylo mu určeno zaplatit 68 377,10 Kč exekutorovi a náklady matky ve výši 2100 Kč. Této povinnosti se nedokázal ubránit, musel proto podat ústavní stížnost k Ústavnímu soudu, kterou uznal konstituční tribunál jako důvodnou, neboť soud, který exekutorem určenou (vyčíslenou) výši odměny potvrdil, postupoval podle doslovného textu zákona a nezohlednil ústavní princip proporcionality, vyjádřený již v dřívějším rozhodnutí Ústavního soudu (nález spis. zn. Pl. ÚS 8/06), podle kterého má být odměna v přímé závislosti na výši vymoženého plnění.

Ačkoliv právní předpis ve svojí formulaci nezohledňuje skutečnost, že exekuce může trvat dobu kratší než 5 let, je třeba tento nedostatek vyřešit výkladem. Podle Ústavního soudu správný výklad ust. § 5 odst. 4 druhé věty exekučního tarifu (vyhláška o odměně a náhradách exekutora č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů) není takový, že základem pro určení odměny je automaticky pětinásobek hodnoty ročního plnění, nýbrž násobek ročního plnění odpovídající počtu měsíců, kdy exekuce skutečně probíhala.

Ústavní soud proto svým nálezem spis. zn. III. ÚS 1253/17, ze dne 29. 8. 2017 ústavní stížnosti vyhověl a rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Již v nálezu ze dne 1. 3. 2007 spis. zn. Pl. ÚS 8/06 (vyhlášeno též jako č. 94/2007 Sb.) Ústavní soud uvedl, že i pro exekuci – nucený výkon rozhodnutí – platí princip proporcionality omezení základního práva povinného na ochranu jeho majetku garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Exekuce na majetek povinného může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení včetně adekvátní (přiměřené) odměny exekutora. K odměně exekutora pak výslovně dodal, že s ohledem na princip proporcionality by ústavně konformní úprava odměn exekutora neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.

Nelze jen mechanicky číst právní předpisy, ale ústavně konformně je vykládat

Soudní exekutor vypočetl svou odměnu ve vztahu k opětujícímu se plnění (běžnému výživnému) na základě doslovného výkladu ust. § 5 odst. 4 exekučního tarifu, podle něhož je-li vedena exekuce na základě exekučního titulu, ve kterém se oprávněnému přiznává nárok na opětující se plnění, je základem pro určení odměny součet hodnot plnění, která mají být vymožena. Jde-li o plnění na dobu neurčitou, na dobu života nebo na dobu delší než pět let, je základem pro určení odměny pětinásobek hodnoty ročního plnění.

Postup soudního exekutora ani soudu není v souladu s ústavními principy. Soud se s námitkami povinného vypořádal pouhým konstatováním, že otec sice hradil část výživného bez přímé účasti soudního exekutora, avšak již v rámci exekučního řízení a pod tlakem exekuce. Odkázal na ust. § 46 odst. 4 exekučního tarifu, že i plnění poskytnuté přímo povinnému je přitom vymoženým plněním. Soud se tak sice vypořádal s otázkou dobrovolnosti plnění, nijak se však nevyjádřil k námitkám povinného ve vztahu k požadavku na zohlednění složitosti, odpovědnosti, namáhavosti a délky trvání exekuční činnosti. Soud se tedy neřídil závazným právním názorem Ústavního soudu a své závěry dostatečně neodůvodnil.

Ústavní soud podotkl, že pokud exekuce na opětující se plnění skončí dříve než po pěti letech, když byl navíc ještě v této době výkon exekuce odložen a zároveň byl jako základ odměny exekutora považován pětinásobek ročního plnění dle dikce ust. § 5 odst. 4 exekučního tarifu, bude hodnota základu zjevně odlišná od částky, která byla po dobu exekuce skutečně vymáhána.

Obecný soud nevzal v úvahu to, že exekuce probíhala tři roky a jeden měsíc, přičemž odklad exekuce trval po dva roky, a ani chování stěžovatele, který bez zbytečného prodlení po obdržení rozhodnutí odvolacího soudu doplatil dobrovolně dlužné výživné. Postupem soudu tudíž nebyl naplněn uvedený ústavní požadavek, aby výše odměny odrážela složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.

Není tedy možné, aby se exekuce pro běžné výživné týkala v souhrnu částky 214 200 Kč a exekutor vypočetl odměnu ve vztahu k vymáhání běžného výživného ve výši 68 377,10 Kč. Základ pro stanovení nákladů exekuce tak nemůže zahrnovat (fiktivní) částku, která nejenže nebyla exekučně vymožena, ale nebyla s ohledem na zastavení exekuce ani (jakožto jednotlivé částky opětujícího se plnění) vymáhána.

Náklady exekuce musejí být podle délky jejího skutečného trvání, a ne fikce

Ústavní soud se k uvedenému výkladu exekučního tarifu výslovně vyjádřil již v nálezu spis. zn. I. ÚS 998/09, kde uvedl, že pokud byla exekuce na v budoucnu se opakující plnění zastavena z důvodu, že lze očekávat, že povinný bude nadále plnit svou povinnost dobrovolně, je nutné pro ústavně konformní stanovení základu pro určení odměny soudního exekutora vycházet jen z výše jím vymoženého plnění, tedy nikoli z výše plnění vymáhaného, jak předpokládá ust. § 5 odst. 4 exekučního tarifu. Jinak řečeno, ust. § 5 odst. 4 exekučního tarifu je možno chápat pouze jako omezení maximální výše základu pro stanovení odměny soudního exekutora v případě, že jím prováděná exekuce trvá po dobu pěti let a déle, tak, aby výše nákladů exekuce neměla pro povinného „likvidační charakter.

Pokud normotvůrce při formulaci exekučního tarifu nedostatečně zohlednil skutečnost, že exekuce může trvat kratší dobu než pět let, je namístě vyřešit tento nedostatek ústavně konformním výkladem v souladu s výše uvedeným nálezem spis. zn. I. ÚS 998/09 spočívajícím v tom, že základem pro určení odměny exekutora podle ust. § 5 odst. 4 exekučního tarifu nebude pětinásobek hodnoty ročního plnění, ale pouze násobek odpovídající počtu měsíců, kdy exekuce skutečně probíhala.

FIN18_tip_v_clanku_obecny

Ústavně konformní výklad exekučního tarifu předpokládá, že při stanovení výše odměny exekutora je třeba vycházet jen z výše jím vymoženého plnění ust. (§ 5 odst. 1 exekučního tarifu), nikoli z nějaké fiktivní výše plnění vymáhaného (ust. § 5 odst. 4 exekučního tarifu), a že odměnu je nutno ještě korigovat hledisky odrážející stupeň dobrovolnosti plnění povinným a složitostí, odpovědností a namáhavostí činností vykonaných exekutorem.

Jak probíhá klasický den exekutora? Na to se můžete podívat v naší galerii.

Našli jste v článku chybu?