Zaměstnavatel je povinen na svůj náklad vytvořit zástupcům zaměstnanců (m.j. také odborům) podmínky pro řádný výkon jejich činnosti. Zejména jim poskytovat podle svých provozních možností v přiměřeném rozsahu místnosti se základním vybavením, hradit nezbytné náklady na údržbu a technický provoz a náklady na potřebné podklady.
To předepisuje ust. § 277 zákoníku práce. Co si pod tím představit v praxi? Kde jsou hranice takové povinnosti vytvářet podmínky pro činnost odborů, rady zaměstnanců nebo zástupců zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci?
Kromě provozních možností zaměstnavatele je potřeba při určení rozsahu přiměřené podpory odborové organizaci přihlédnout k mnoha skutečnostem jako je především její velikost, činnost, kterou fakticky vykonává, a její reálné potřeby.
Zájmy pracovníků nebo ztrpčování činnosti?
Jistá odborová organizace se jako žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaměstnavatel poskytl na adrese, která je jejím sídlem, vytápěnou uzamykatelnou místnost vybavenou dvěma psacími stoly, deseti židlemi, dvěma uzamykatelnými skříňkami, věšákem, počítačem se softwarem umožňujícím vedení spisové agendy a přístup k e-mailu a internetu. Dále pak žádala vybavení místnosti monitorem a tiskárnou k PC, telefonním přístrojem napojeným na pevnou linku, faxem a kopírovacím zařízením, popř. namísto posledních dvou jmenovaných věcí bezplatný přístup k firemnímu faxu a kopírce. Dále organizace požadovala hradit náklady na vytápění, elektrickou energii, úklid místnosti, nezbytné náklady na opravy výše uvedeného technického zařízení, náklady na spotřební materiál příslušný k tomuto technickému zařízení, především kancelářský papír, obálky, náplně do tiskárny a další spotřební materiál.
Odborová organizace přitom měla šest členů, z nichž tři byli bývalí pracovníci, jeden jeho zaměstnancem nikdy nebyl a dvěma byly dány výpovědi z pracovního poměru, ohledně nichž vedly soudní spory o určení jejich neplatnosti. Čtěte také: Za chyby se platí, i při nesprávné výpovědi
Reprezentativnost odborů
Založit odborovou organizaci jsou ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, oprávněni minimálně tři lidé. Zákon o sdružování občanů, ani jiný právní předpis však již nestanoví, zda tito musejí či nemusejí být pracovníci jednoho a téhož zaměstnavatele, u kterého hodlá jimi zakládaná odborová organizace působit.
Odborová organizace však působí (rozuměj: může působit) u zaměstnavatele a má podle ust. § 286 odst. 3 zákoníku práce právo jednat, jen jestliže je k tomu oprávněna podle svých stanov a alespoň tři její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru. Ke vzniku odborové organizace není třeba žádného povolení státních orgánů, Ministerstvu vnitra se vznik odborů pouze oznamuje.
Z dokazování před soudem vyplynulo, že odborová organizace byla založena několika zaměstnanci především s cílem „vyřídit si účty“ se zaměstnavatelem, spíše než s cílem hájit zájmy zaměstnanců. Čtěte také: Firemní odbory už vás od výpovědi neochrání
Jak rozhodovaly soudy
Soud prvního stupně žalobě vyhověl a uložil zaměstnavateli, aby vyhověl požadavkům žalobkyně, s výjimkou poskytnutí faxu a kopírovacího zařízení, které soud prvního stupně nepovažoval s ohledem na nízký počet členů žalobkyně za nezbytný standard. Ovšem odvolací soud žalobu zamítl. Účelem odborové organizace je podle jeho názoru hájení práv a oprávněných zájmů zaměstnanců a jejich zastupování při kolektivním vyjednávání se zaměstnavatelem. Čtěte také: Stávky i mimo kolektivní vyjednávání jsou legální, ale bez pravidel
V projednávané věci však žalující odborová organizace podle jeho názoru nenaplňuje účel odborové organizace, a to právě z toho důvodu, že nemá žádné členy, kteří by pro zaměstnavatele vykonávali práci v místě, kde od zaměstnavatele poskytuje prostředky pro svoji činnost. Prostředky požadované žalobkyní pro její činnost proto odvolací soud označil za nepřiměřené a odporující dobrým mravům. Čtěte také: V práci se musíte chovat slušně, vyžaduje to zákon. Ale neuvádí, co to znamená
Posouzení Nejvyšším soudem ČR
Případ se dostal až k Nejvyššímu soudu ČR, který ve svém rozsudku ze dne 28. ledna 2013, spis. zn. 21 Cdo 974/2012, jímž zamítl dovolání odborové organizace, uvedl, že ust. § 277 zákoníku práce nestanoví přesně, jakým způsobem má zaměstnavatel povinnost v něm uloženou splnit. Ponechává tak na soudu, aby v každém konkrétním případě učinil závěr, jaký rozsah povinnosti uložené zaměstnavateli je třeba považovat vůči konkrétní odborové organizaci za přiměřený.
Základním významným faktorem limitujícím rozsah poskytovaných prostor, vybavení a dalších podmínek pro činnost odborové organizace jsou provozní možnosti zaměstnavatele (jeho velikost, úroveň vybavení kancelářských prostor zaměstnavatele apod.). Soud však může přihlédnout rovněž k reálným potřebám konkrétní odborové organizace, k počtu jejích členů, ke skutečnému účelu, za kterým byla založena, k formě a míře jejího působení u zaměstnavatele a její účasti v pracovněprávních vztazích.
Dále ale také k její oblibě mezi zaměstnanci, kteří nejsou odborově organizováni, a míře její odkázanosti na vytvoření podmínek ze strany zaměstnavatele. Množství skutečností, k nimž je potřeba při posuzování přiměřenosti podmínek vytvořených odborové organizaci zaměstnavatelem pak znamená, že „přiměřenost“ vytvořených podmínek se může ve vztahu k jednotlivým odborovým organizacím lišit, aniž by bylo možné označit odlišný přístup k jednotlivým odborovým organizacím za znevýhodňující (diskriminační).
Požadavky i pomoc musí být přiměřené situaci
Nejvyšší soud ČR se dále věnoval výkladu termínu „působí u zaměstnavatele“, neboť pouze odborová organizace, která u zaměstnavatele působí, může požívat oprávnění, které jí dávají pracovněprávní předpisy. Podstatou působení u zaměstnavatele by přitom měla být aktivní a zvenčí rozpoznatelná činnost odborové organizace, přičemž těžiště této činnosti by se mělo nacházet u zaměstnavatele. Jinak lze jen stěží rozumně uvažovat, že by odborová organizace mohla náležitě plnit svůj hlavní účel, kterým je obhajoba práv a oprávněných zájmů zaměstnanců a jejich zastupování při kolektivním vyjednávání.
S ohledem na to, že žádný ze členů žalobkyně již fakticky nevykonával pro žalovaného žádnou práci, pouze jediný z nich byl jeho zaměstnancem a žalobkyně ani nevykonávala činnost, která by spočívala v zastupování práv a oprávněných zájmů zaměstnanců, jakož i s přihlédnutím k nedůvěře vyjádřené žalobkyni odborově neorganizovanými zaměstnanci žalovaného, Nejvyšší soud ČR přisvědčil názoru odvolacího soudu, že požadavek žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy a její dovolání, jak už bylo uvedeno, zamítl.
Použitá literatura: Neuvirt, T.: Limity povinnosti zaměstnavatele vytvořit zástupcům zaměstnanců podmínky pro řádný výkon jejich činnosti, epravo.cz, 1. 3. 2013; příslušné rozhodnutí NS ČR
