Minimální mzdu můžeme definovat jako absolutně nejnižší cenu práce, bez ohledu na její složitost, množství nebo kvalitu. Zaměstnavatel je povinen ji poskytnout všem zaměstnancům bez rozdílu. Výše minimální mzdy v sobě zahrnuje osobní příplatky, prémie, odměny a další podobná plnění. Naopak příplatek za práci přesčas, ve svátek, za práci v sobotu a neděli, nebo příplatek za práci ve zdraví škodlivém prostředí či noční, nelze do výše minimální mzdy zahrnout.
Pokud mzda zaměstnance, jehož pracovní vztah je ošetřen buď pracovní smlouvou, nebo dohodou, nedosáhne zákonem stanovené výše minimální mzdy, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci rozdílový doplatek. Sazbu minimální mzdy lze v souladu s nařízením vlády v určitých případech snížit. Toto snížení lze učinit u vymezeného okruhu zaměstnanců, kteří se často obtížně prosazují na trhu práce, a předpokládá se u nich nižší pracovní výkon. Do této skupiny patří například zaměstnanci ve věku od 16 do 21 let, kteří zastávají první zaměstnání po dobu 6 měsíců ode dne vzniku pracovního poměru. V případě, že dva zaměstnanci vykonávají shodné množství stejně náročné práce, a to vše ve shodné kvalitě, je nepřípustné, aby jeden z nich měl sníženou mzdu. Tím by byl porušen princip poskytování stejné mzdy za shodnou práci.
V České republice byl pojem minimální mzda poprvé zaveden v roce 1991. Stanovení její výše v roce 2007 bylo již patnáctou změnou v pořadí od jejího zavedení. V době, kdy poprvé spatřila světlo světa, tedy v únoru roku 1991, byla její výše 2000 Kč měsíčně. Od té doby docházelo k jejímu neustálému zvyšování na hodnoty 2200 Kč v roce 1992, v roce 1999 překonala hranici 3000 Kč a v červenci 2000 dosáhla její výše 4500 Kč. Od ledna roku 2007 byla výše minimální mzdy 8000 Kč a změna nastala až v srpnu 2013, kdy vláda premiéra Rusnoka schválila zvýšení mzdy na 8500 Kč měsíčně.
Vývoj výše minimální mzdy v letech 1991 – 2012
Legislativní úpravou minimální mzdy se v České republice zabývá zákoník práce a nařízení vlády o minimální mzdě č. 567/2006 Sb.
Nepleťte si minimální mzdu a zaručenou mzdu
S pojmem minimální mzda se často plete či zaměňuje pojem mzda zaručená. Zaručená mzda byla zavedena společně s novým zákoníkem práce v roce 2007. Stanovuje nejnižší cenu práce, a to s ohledem na její složitost, odpovědnost a namáhavost. Zaměstnanec má na zaručenou mzdu právo podle zákoníku práce, pracovní smlouvy, nebo vnitřního předpisu za stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin. V případě, že má zaměstnanec stanovenou jinou délku pracovní doby, například dvousměnný pracovní režim v délce 37,5 h týdně, zvyšuje se sazba hodinové, minimální mzdy i úroveň mzdy zaručené.
Zákon stanovuje minimální mzdu nejen v České republice, ale i ve většině vyspělých zemí světa. V EU byla minimální mzda nejdříve stanovena v Nizozemí v roce 1969, následovala Francie v roce 1970, dále Lucembursko v roce 1973 a Portugalsko o rok později.
Minimální mzda je samozřejmě stanovena také v mimoevropských zemích. V Austrálii činí minimální mzda v přepočtu 290 Kč za hodinu. V Kanadě se její výše liší podle jednotlivých provincií. Například v provincii Alberta je výše minimální mzdy v přepočtu 183 Kč za hodinu, v provincii Nanavut je to 207 Kč za hodinu. Na Novém Zélandu přesahuje výše hodinové minimální mzdy 200 Kč. Oproti tomu v Koreji je minimální hodinová mzda 82 Kč za hodinu.
Jak je vidět, výše minimální, hodinové mzdy se liší od státu ke státu. Ve skandinávských zemích dokonce není minimální mzda legislativně stanovena. Zaručená mzda je však v těchto zemích vyšší, než by byla v případě jejího stanovení zákonem.
Správnost nastavení minimální mzdy je důležitá, a to z několika důvodů. Prvním z nich je motivující účel minimální mzdy pro zaměstnance, kdy vyšší minimální mzda zaručuje, aby práce byla pro zaměstnance vyšším finančním přínosem, než kdyby nepracoval a pobíral jen sociální dávky. Dále pak vyšší minimální mzda zabraňuje, aby se pracující lidé propadli do tzv. „evropské chudoby“. Podle EU je hranice chudoby rozdílná jak pro jednotlivce, tak i pro rodiny. Existují případy, kdy zaměstnavatelé uzavírají se svými zaměstnanci smlouvu na úrovni minimální mzdy a částku nad její úroveň pak vyplácí zaměstnanci tzv. „na ruku“. Tím zaměstnavatelé ušetří, protože z částky takto vyplacené nemusí odvádět pojistné za zaměstnance. Na druhé straně by výše minimální mzdy neměla být pro zaměstnavatele svazující, protože jim tak vznikají příliš vysoké mzdové náklady, zejména u pomocných prací.
Původ z 19. století
A kde se vlastně minimální mzda vzala? Institut minimální mzdy vznikl na Novém Zélandě, a to z důvodu rozhodování sporu mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. V Austrálii byla v roce 1896 zřízena tzv. „Mzdová komise“, která měla za úkol dohlížet na správné vyplácení mezd zaměstnancům. Po Austrálii následovala Velká Británie, ostatní státy Evropy a Spojené státy.
Statutární mzda platící pro všechny zaměstnané bez rozdílu začala platit až ve druhé polovině 20. století. Mezi první země, které tuto mzdu zavedly, patřila Francie v roce 1950. Následovalo Polsko v roce 1956, Španělsko v roce 1963 a Řecko v roce 1968. V Irsku až do roku 2000 neexistovala žádná forma minimálního příjmu za práci. Od roku 2000 se tedy mzda v Irsku vztahuje na všechny zaměstnance, s výjimkou učňů ve specifických oborech (tam výši minimální mzdy určuje zvláštní zákon).
Historie minimální mzdy sahá až do 19. století a její výše prošla již mnohaletým vývojem až do dnešní podoby. Proměnlivost minimální mzdy ukazuje, že se jistě nejedná o stálou, neměnnou veličinu, ale pružný ukazatel, jehož účel je však pro všechny země stejný.
ČLÁNKY DO MAILU