Lze postoupit pracovní pohledávku? Do konce roku 2011 je situace nejasná

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zase žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Ten rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (aby byla přezkoumána otázka, zda v důsledku toho, že zaměstnanec vybočil z mezí plnění svých pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, neměla pohledávka povahu občanskoprávního závazku, pak by totiž postoupení bylo přípustné).

Z judikatury: NS ČR k odpovědnosti zaměstnance za škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů a mimo jejich meze čili k občanskoprávní resp. civilněprávní odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli:

Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnavateli má povahu nároku z pracovněprávních vztahů, jen jestliže ji zaměstnanec způsobil porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, tedy řečeno jinak, jestliže ji zaměstnanec způsobil v mezích plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnancem při činnosti, která vybočuje z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, nepředstavuje nárok z pracovněprávních vztahů a řídí se právní úpravou obsaženou především v občanském zákoníku.

(Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2009, spis. zn. 21 Cdo 3428/2008.)

Nicméně to pro nás není podstatné. Zajímá nás, jak se Nejvyšší soud ČR vyslovil k otázce přípustnosti postoupení pracovněprávní pohledávky. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl zejména následující:

Přechod práv a povinností a cesse

K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem (ust. § 249 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., (zrušeného) zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, a ust. § 338 odst. 1 nyní platného zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů).

Z uvedeného – jak správně uvedl odvolací soud – mimo jiné vyplývá, že je vyloučeno, aby přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nastal jen na základě smlouvy (dohody) zaměstnavatele s jiným zaměstnavatelem (jinou právnickou nebo fyzickou osobou), aniž by šlo o smlouvu (dohodu), s níž zákoník práce nebo zvláštní právní předpisy přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů spojují.

Smlouva o postoupení pohledávky (ust. § 524 a násl. občanského zákoníku) je dvoustranný právní úkon, který uzavírá původní věřitel (postupitel) s jinou osobou (postupníkem). Předmětem smlouvy je postoupení určité pohledávky (práva na plnění od dlužníka) původního věřitele postupníku, který se stává věřitelem dlužníka na místě původního věřitele (postupitele).

S uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky ani zákon č. 65/1965 Sb., (zrušený) zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, ani zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném ke dni, k němuž byla uzavřena a nabyla účinnosti smlouva o postoupení pohledávky (možnost užití ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky nebyla pro pracovněprávní vztahy zákoníkem práce delegována), a ani zvláštní právní předpisy nespojovaly přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů.

Smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem by byl nárok z pracovněprávních vztahů, tedy – kromě toho, že šlo o neplatný právní úkon – není takovou právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod nároku z pracovněprávních vztahů na jiného.

Ke změně právního stavu v této otázce mohlo dojít, jak uvedl Nejvyšší soud ČR, až ode dne 15. 4. 2008, když zrušení ust. § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů otevřelo možnost subsidiárního použití dalších ustanovení občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích.

V tom ovšem shledávám drobné pochybení Nejvyššího soudu, neboť Nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., kterým došlo ke zrušení předmětného ustanovení zákoníku práce, je vykonatelný již dnem 14. 4. 2008, a ke stejnému dni proto nastala i účinnost předmětné změny zákoníku práce.

Byla cesse v určitém období přípustná?

Nejvyšší soud ČR tedy naznačil, že v době od 15. 4. 2008 resp. od 14. 4. 2008 do 31. 12. 2011 by postoupení pracovněprávní pohledávky mohlo být přípustné.

Ust. § 326 zákoníku práce odkazuje s účinností od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 ohledně závazků v pracovněprávních vztazích na některá ustanovení občanského zákoníku (s účinností k 1. 1. 2012 jej novela zákoníku práce ruší), mezi nimi však ust. § 524 (a další ustanovení občanského zákoníku upravující postoupení pohledávky) není.

Tento delegační odkaz od účinnosti zrušovacího Nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. k zákoníku práce, tedy od 14. dubna 2008, není až do 31. 12. 2011 nutný. Je totiž – s ohledem na všeobecnou závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu nadbytečný.

Neboť i když Ústavní soud v zákoníku práce svým nálezem zrušil toliko ust. § 4 (řešící vztah zákoníku práce k občanskému zákoníku na principu delegace), aniž by zrušil (tedy ponechal v zákoníku práce) řadu jiných ustanovení opírajících se nadále o delegační princip – kupř. právě ust. § 326, vyslovil se jednoznačně v odůvodnění svého rozhodnutí pro podpůrné uplatnění občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích.

Háček je však v tom, že normativní povahu má však jen výrok předmětného nálezu Ústavního soudu, jenž pouze uvádí, která ustanovení zákoníku práce se ruší; nikoliv tak odůvodnění tohoto nálezu.

Poslechly by obecné soudy Ústavní soud?

Nelze proto vyloučit, že by v rozhodovací praxi obecných soudů byl nadále aplikován delegační princip (ve vztahu k ustanovením, na která zákoník práce výslovně odkazuje), a nebyl by tak respektován názor Ústavního soudu o obecném vztahu subsidiarity (podpůrného použití) občanského zákoníku k zákoníku práce. (Tedy použití občanského zákoníku všude tam, kde zákoník práce nestanoví, neobsahuje určité pravidlo, které by se vztahovalo k určitému pracovněprávnímu případu).

Tento vztah nelze ze samotného textu zákoníku práce v době od 14. 4. 2008 do 31. 12. 2011 dovodit. Jednoznačně se zakotvuje podpůrná působnost občanského zákoníku k zákoníku práce až s účinností od 1. 1. 2012, když nově formulované ust. § 4 zákoníku práce zní: „Pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem;  nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.“ 

Zůstává proto otázkou, zda by postoupení pracovněprávní pohledávky v době od 14. 4. 2008 do 31. 12. 2011 bylo přípustné.

Z judikatury

K možnosti postoupení občanskoprávní či obchodněprávní pohledávky z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 2006, spis. zn. 29 Odo 1435/2005:

 … předmětem postoupení může být pohledávka splatná i nesplatná, popřípadě pohledávka budoucí či vázaná na podmínku, včetně toho, že postoupení pohledávky nebrání ani její ‚spornost‘… 

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 2003, spis. zn. 32 Odo 293/2002:

Obecně lze … uvést, že způsobilým předmětem cesse jsou i pohledávky, které mají vzniknout teprve v budoucnu (budoucí pohledávky), a že dohoda o postoupení pohledávek může zahrnovat též větší počet pohledávek (generální, resp. globální cesse)… 

Dovolací soud ani nemohl přisvědčit dovolatelce, že na daný případ lze vztáhnout ust. § 524 a násl. občanského zákoníku. Předmětem postoupení podle ust. § 524 občanského zákoníku  může být pohledávka jakéhokoliv druhu, tedy i nepeněžitá, ale postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí není možné, neboť smlouva o smlouvě budoucí je dvoustranný závazkový vztah sestávající z práv i povinností každého účastníka. Předmětem cese může být jen právo, nikoliv povinnost.

(Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2001, spis. zn. 33 Cdo 2390/2000)

Dohodnutý zákaz postoupení pohledávky

V obchodněprávních smlouvách často jejich smluvní strany sjednávají zákaz postoupení pohledávky, který způsobuje, že věřitel nemůže svou pohledávku postoupit třetí osobě.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2006, spis. zn. 29 Odo 882/2005:

Dlužníku je … v ust. § 525 odst. 2 občanského zákoníku  dána možnost, aby na základě dohody s věřitelem předem vyloučil případné postoupení pohledávky jinému. Lze dohodnout zákaz postoupení vůbec, nebo jen na určitou dobu, ve prospěch určité osoby, nebo i tak, že věřitel bez souhlasu dlužníka pohledávku nepostoupí jinému. Takové ujednání může být obsaženo již v původní smlouvě mezi věřitelem a dlužníkem, nebo je lze sjednat i dodatečně, a může se týkat jakékoliv pohledávky…

Postoupí-li věřitel přesto, přes dohodnutí zákaz, pohledávku třetí osobě, jedná se o úkon učiněný v rozporu s ust. § 525 odst. 2 občanského zákoníku. Postoupení pohledávky je pak absolutně neplatné:

Postupník, jemuž věřitel postoupil svou pohledávku i přes zákaz dohodnutý s dlužníkem, není chráněn ani v případě, že jednal v dobré víře a o tomto zákazu nevěděl. Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená v rozporu s ust. § 525 občanského zákoníku je absolutně neplatná podle ust. § 39 občanského zákoníku. 

(Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2006, spis. zn. 29 Odo 882/2005)

Pozdější judikaturní závěry Nejvyššího soudu ČR však vyznívají pro to, že porušení dohody o zákazu postoupení pohledávky způsobuje relativní neplatnost právního úkonu, kterým došlo k postoupení pohledávky. Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 1888/2007. Pokud by se tento přístup, tedy koncept relativní neplatnosti namísto absolutní prosadil v judikatuře, mělo by to pro praxi tu výhodu, že relativní neplatnost lze mezi účastníky zhojit, zatímco absolutní nikoliv.