Spočítejte si...

Zavřít

Jak se v bankách řídí rizika?

Aby banky vydělávaly a nezkrachovaly, musejí správně vyhodnotit desítky významných rizik. Vysvětlíme vám jejich podstatu a ukážeme si, jak fungují.

Riziko je taková změna hospodářského výsledku, která je způsobena odchýlením od plánovaného stavu. Tato odchylka může být pozitivní i negativní, přičemž negativní odchylka (neboli čisté riziko) je základem risk managementu.

Riziko je definováno jak výší finančního dopadu, tak také procentní pravděpodobností, že v daném období nastane. Absolutní riziko je absolutní velikost ztráty, vyjádřená v penězích, a relativní riziko je relativní ztráta ve vztahu k benchmarku, tj. k referenčnímu ukazateli výnosnosti daného aktiva (např. akciovému indexu).

Smyslem risk managementu je pochopení stávajících rizik. Obsahuje 3 fáze:

  1. identifikaci rizika, tj. vytvoření jejich databáze s popisem příčin vzniku, projevů a dopadů a o pravděpodobnosti vzniku a o předpokládané ztrátě,
  2. ovládání, tj. redukci a eliminaci rizika,
  3. finanční eliminaci důsledků rizika.

Přehled rizik

Riziko úvěrové (neboli kreditní či protistrany) je nejvýznamnějším rizikem obchodní banky. Je to riziko, že protistrana obchodu nebude jednat v souladu s uzavřenou smlouvou a tak způsobí bance finanční ztrátu. U tradičních úvěrových obchodů se jedná o tzv. přímé úvěrové riziko. Součástí úvěrového rizika je i tzv. riziko úvěrových ekvivalentů neboli selhání protistrany u podrozvahových obchodů (např. u záruk za úvěry, akreditivů nebo úvěrových příslibů).

Nejdůležitějším způsobem jeho eliminace je důsledné prověřování klienta a jeho žádosti o poskytnutí úvěru.

Likviditní riziko představuje riziko financování či riziko tržní likvidity (s ohledem na likviditu finančního trhu). Má 2 složky:

  • Nejistotu, zda banka má či zda si je schopna opatřit dostatek likvidních prostředků na pokrytí svých splatných závazků.
  • Riziko tržní likvidity souvisí hlavně s veřejně obchodovatelnými cennými papíry, které banka drží v portfoliu. Spočívá v nejistotě o jejich likviditě, resp. zda jsou rychle prodejné s minimálními ztrátami. Závisí na likviditě kapitálových trhů.

K tomu, aby banka nebyla schopná dostát svým závazkům, může dojít tak, že splatnost pasiv je podstatně kratší než splatnost aktiv nebo v případě trvalé ztrátovosti banky.

Tržní rizika souvisejí s nejistotou, která vyplývá ze změn tržních cen. Jedná se o úrokové riziko, měnové riziko a o akciové riziko.

Úrokové riziko je riziko ztráty vyplývající ze změn úrokových sazeb na finančních trzích – informace o jeho řízení jsou uvedeny na konci tohoto článku.

Měnové riziko je riziko ztráty vyplývající ze změn měnových kurzů na finančních trzích. Jedná se o kurzy měn, ve kterých jsou denominována aktiva i pasiva rozvahy banky a její podrozvahové položky.

Akciové riziko spočívá v nejistotě ve vývoji cen jednotlivých akcií (neboli specifické akciové riziko) a v nejistotě ohledně trendů na akciových trzích (neboli systémové akciové riziko).

Operační riziko představuje např.

  • riziko compliance neboli riziko nesouladu vnitřních postupů banky s platnými zákony,
  • riziko nedostatečných interních procesů nebo riziko jejich selhání,
  • riziko selhání lidského faktoru (úmyslného či neúmyslného) nebo
  • riziko nedostatku nebo selhání technologických (IT) systémů.

Regulační riziko představuje riziko změny regulačních pravidel. Jedná se např. o požadavek na zvýšení kapitálové přiměřenosti, který může způsobit další zpřísnění požadavků na bonitu klienta žádajícího o úvěr – což může způsobit negativní dopady na zisk banky. Podrobnosti jsou uvedeny níže při popisu opatření v rámci BASEL III.

Riziko koncentrace spočívá v nežádoucí expozici obchodní banky ve formě poskytnutých úvěrů vůči jednomu klientovi nebo vůči ekonomicky (vlastnicky) spojené skupině klientů. Tato expozice může mít negativní ekonomické důsledky v případě finančních problémů tohoto klienta, resp. skupiny klientů. Riziko koncentrace je regulováno centrální bankami, a to např. limitem, jak vysoký úvěr může banka poskytnout jednomu klientovi, resp. jejich ekonomicky spojené skupině.

BASEL III

BASEL III je soubor opatření pro boj s riziky bankovní činnosti, který je přijatý centrálními bankami (a jimi v jejich zemích prosazovaný) na půdě Banky pro mezinárodní platby (Bank For International Settlements). Cílem všech opatření BASEL III je zlepšit odolnost bank v krizových situacích. Obchodní banky se mají stát absorbérem ekonomických problémů, nikoli jejich přenašečem.

Za základní nástroj BASEL III považuji tzv. kapitálovou přiměřenost, tj. podíl kapitálu a rizikově vážených aktiv.

Každé aktivum je totiž jinak rizikové. Dle úrovně jeho rizikovosti je každému aktivu přiřazena riziková váha, kterou se vynásobí jeho finanční hodnota. Tato riziková váha (spolu)určuje velikost rezervy, která musí odpovídat konkrétnímu aktivu. Požadavek na hodnotu kapitálové přiměřenosti ve výši 8 % se postupně zvyšuje o tzv. konzervační polštář (conservation buffer) ve výši 2,5 % pro účely kapitálové rezervy na krytí finančních ztrát při výrazně stresových finančních a ekonomických podmínkách a o tzv. proticyklický polštář (countercyclical buffer) ve výši 2,5 %, vytvářený v lepších časech na časy horší a tak reagující na jednotlivé fáze hospodářského cyklu.

V případě problémů s kapitálovou přiměřeností je nutné navýšit vlastní kapitál a/nebo odprodat riziková aktiva. Pokud se bance nepodaří zvýšit kapitálovou přiměřenost, ČNB ji pošle do tzv. nucené správy se všemi s tím souvisejícími negativními důsledky.

Požadavky na likviditu, které jsou v BASEL III, obsahují:

  • Ukazatel krytí likviditou (LCR = liquidity coverage ratio) pro krátkodobý horizont. Definovaná likvidní aktiva musí převýšit nestabilní zdroje, vážené faktorem pravděpodobnosti jejich čerpání, po dobu 30 dnů.
  • Ukazatel čistého stabilního financování (NSFR = net stable funding ratio) představuje poměr mezi použitelnými a požadovanými stabilními zdroji. Cílem jeho používání je udržení dostatku stabilních zdrojů ke krytí nelikvidních aktiv a podmíněných závazků po dobu jednoho roku. Stabilní zdroje (tj. kapitál, dlouhodobá depozita a ostatní depozita, vážená pravděpodobností jejich čerpání po dobu jednoho roku) musí převážit likvidně vážená aktiva.
  • Pákový poměr (leverage ratio) je zaváděn jako alternativa ke kapitálové přiměřenosti. Tento ukazatel se vypočte jako podíl kapitálu banky a součtu aktiv a podrozvahových položek. Pákový poměr zamezuje velkému „nárůstu“ bilanční sumy a podrozvahových transakcí (např. akreditivů nebo bankovních záruk) bez jakéhokoli ohledu na jejich rizikovost.

Dodatečné regulatorní požadavky jsou v rámci BASEL III vznášeny na tzv. SIFIs (Systematic Important Financial Institutions). Indikátory významnosti těchto finančních institucí jsou jejich velikost, značná přeshraniční provázanost a velmi obtížná nahraditelnost. Případný krach těchto obchodních bank by totiž měl velmi negativní dopad na celosvětovou ekonomiku.

Základní techniky měření úrokového rizika

Gapová analýza prozkoumává, jak rychle aktiva a pasiva banky reagují na změny v tržních úrokových sazbách a vyjadřuje vliv změny v úrokových sazbách na čistý úrokový výnos banky. GAP je rozdíl mezi součtem úrokově citlivých aktiv a úrokově citlivých pasiv a vyjadřuje nesoulad mezi aktivy a pasivy z hlediska citlivosti jejich výnosu na změny v tržních úrokových sazbách. Výsledkem je gapová zpráva, v níž je každé aktivum i pasivum roztříděno do časových košů dle periody jejich přeceňování.

Pozitivní gap znamená, že aktiv citlivých na změnu tržních úrokových sazeb je více než takto citlivých pasiv (u negativního gapu to je opačně). 

Gapová analýza nedokáže pracovat s finančními instrumenty bez pevné splatnosti (např. s běžnými účty) a vůbec nepostihuje např. předčasné splácení úvěrů nebo předčasné vybírání vkladů.

Durace je faktor, který naznačuje citlivost konkrétního finančního instrumentu na změnu úrokových sazeb. Měří se v časových jednotkách. Čím větší je durace finančního instrumentu, tím větší je jeho citlivost na změnu tržních úrokových sazeb.

Elasticita úrokové sazby (IRE) představuje procentuální vyjádření změny hodnoty konkrétního finančního instrumentu, jestliže tržní úrokové sazby vzrostou o jedno procento (o jeden procentní bod).

Simulace jsou predikce, resp. předpověď vývoje např. tržních úrokových sazeb.

Podstatou metody VAR (value-at-risk neboli hodnota v riziku) je snaha odhadnout další vývoj zvoleného ukazatele na základě historických dat, v potřebném časovém horizontu a na základě počtu pravděpodobnosti.

Na metodu VAR úzce navazuje tzv. backtesting. Jeho prostřednictvím jsou porovnávány skutečné obchodní výsledky banky s výsledky, které byly „předpovězeny“ za použití metody VAR.

2 názory Vstoupit do diskuse
poslední názor přidán 2. 3. 2017 21:59