Kdy musejí děti uhradit škodu, kterou způsobily?

Jedenáctiletý mladík na vycházce mimo dětský domov, v němž je umístěn do ústavní výchovy, fyzicky napadl devítiletého chlapce, který byl venku se svou matkou. Mladík mu úmyslně násilně podrazil nohy, čímž mu způsobil tříštivou zlomeninu levé stehenní kosti s trvalými následky.

Poškozený pak zažaloval jak mladíka, tak dětský domov o náhradu škody na zdraví. Požadoval více, ale soud prvního stupně mu přiznal 617 925 Kč, které uložil zaplatit společně a nerozdílně mladíkovi a dětskému domovu.

Ze znaleckého posudku z odvětví zdravotnictví, oboru psychiatrie – klinická psychologie bylo zjištěno, že mladík byl způsobilý ovládnout své jednání i posoudit jeho následky, ale v obou případech byly tyto kvality sníženy. Soud prvního stupně proto uzavřel, že u mladíka jsou splněny zákonné předpoklady pro jeho odpovědnost za vzniklou újmu, tedy úmyslné protiprávní jednání, poškození žalobcova zdraví a příčinná souvislost.

Odpovědnost dětského domova byla založena vědomostí, že chovanec je problémovou osobou, fyzicky napadl již dříve další chovance v dětském domově, a tedy měl mít vyšší míru dozoru, kontroly a výchovného vedení. Jestliže tedy nechali mladíka jít na vycházku bez náležité kontroly, odpovídá dětský domov za zanedbání náležitého dohledu.

Dětský domov není vězení a děti mají právo i na volný pohyb

Odvolací soud potvrdil rozsudek ve vztahu k mladíkovi, avšak změnil ho tak, že zamítl žalobu vůči dětskému domovu. Odvolací soud připomenul, že mladík byl do dětského domova umístěn se svými mladšími sourozenci výhradně pro naprostý nezájem rodičů se o děti starat – poskytovat jim výchovu a péči. Nařízení ústavní výchovy tedy nebylo pro poruchy chování, ale k nahrazení výchovné péče rodičů.

Dětský domov je otevřené zařízení, které má co nejvíce simulovat rodinné prostředí, a vycházka jedenáctiletého dítěte bez doprovodu je jedním z jeho práv, které lze omezit pouze v souvislosti s konkrétním zákazem v rámci opatření ve výchově.

Náležitý dohled tedy nemůže být dohledem stálým, nepřetržitým a bezprostředním, neboť by se v podstatě jednalo o objektivní odpovědnost.

K jednání mladíka uvedl odvolací soud, že u něj byly zachovány ovládací i rozpoznávací schopnosti ve snížené úrovni, že byl nižší inteligence, avšak ve věku 11 let, kdy již byl schopen si uvědomit, že dělá něco špatného, a byl schopen své jednání usměrnit, pouze to neudělal.

Případ se dostal ještě k Nejvyššímu soudu, který však dovolání v části zamítl a v části odmítl, čím potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud připomenul právní úpravu a dosavadní soudní rozhodovací praxi.

Co říká k odpovědnosti dětí a mladistvých občanský zákoník?

Nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti (k 1. 7. 2021 byla ještě doplněna slova: dovršil 13 let), nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. (§ 2920 odst. 1 o. z) 

Poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu. Podle odst. 2, nebyl-li nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti (a znovu i zde byla od 1. 7. 2021 doplněna slova: dovršil 13 let), nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, má poškozený právo na náhradu, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného.

Společně a nerozdílně se škůdcem nahradí škodu i ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled. Není-li škůdce povinen k náhradě, nahradí poškozenému škodu ten, kdo nad škůdcem zanedbal dohled. (§ 2921 o. z.)

Co už řekl a rozhodl Nejvyšší soud?

Nejvyšší soud ČR v rozsudku uzavřel, že nezletilí, kteří nenabyli plné svéprávnosti, a duševně postižení hradí jimi způsobenou újmu, jestliže byli schopni posoudit následky svého jednání a ovládnout je (spis. zn. 25 Cdo 1091/2020).

V opačném případě (s výjimkou situace, kdy je vzhledem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného spravedlivé, aby deliktně nezpůsobilým osobám byla přesto povinnost k náhradě uložena) má poškozený nárok na náhradu újmy jen proti osobě, která byla povinna vykonávat nad takovým škůdcem dohled, prokáže-li, že náležitý dohled zanedbala.

I vývojově opožděný mladík z dysfunkční rodiny musí vědět, že nemá jiným ubližovat

Nejvyšší soud zhodnotil, že napadení se mladík dopustil jako jedenáctiletý, je vývojově opožděný, nezralý a inteligenčně v pásmu podprůměru až lehké mentální dysfunkce. Obecně věděl, že nemá druhým dětem ubližovat, ale nebyl schopen adekvátně zhodnotit možné důsledky svého jednání, a tedy byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, ale tyto kvality u něj byly podstatnou měrou snížené. Žádné vážné zranění zřejmě způsobit nechtěl.

Mladík tedy byl odpovědný za své jednání, neboť sice nedosáhl plné rozumové vyspělosti, je limitován osobnostně nižší inteligencí, měl sníženy ovládací a rozumové schopnosti, avšak měl je zachovány potud, že obecně věděl přiměřeně svému věku, že nemá ostatním lidem ubližovat, že dělá něco špatného a byl schopen své jednání usměrnit, jen to neudělal.

Dětský domov nahrazuje péči rodičů, ale nemá takové výchovné možnosti jako oni

Naopak, pokud jde o dětský domov, ten je ze zákona povinen umožnit svým svěřencům samostatnou vycházku bez doprovodu vychovatele. Chování mladíka před incidentem nevybočovalo z běžného chování jedenáctiletého chlapce přicházejícího do puberty, zvláště v prostředí dětského domova.

Požadavek náležitého dohledu nelze chápat jako neustálý dohled v podstatě zabraňující možnosti dohlíženého samostatně jednat. Takto intenzivní dohled by vedl ke značné ztrátě svobody dětí, a v důsledku i jejich radosti ze života. Jejich možnost podstupovat dobrodružné činnosti a být samostatné by byla značně omezena.

Za druhé, cílem péče o děti, jako součásti rodičovské odpovědnosti, je zajistit řádný všestranný vývoj dítěte, jak tělesný, tak citový, rozumový a mravní, a tím mimo jiné zajistit, aby po dosažení svéprávnosti bylo dítě již samo schopno rozhodovat o svém životě a nést následky svého jednání.

Učit děti samostatnosti a odpovědnosti je tak povinností, ale i právem rodičů. Tím, že rodiče děti vychovávají k samostatnosti, je nejlépe chrání před nebezpečím. Absolutní odpovědností rodičů za činy jejich dětí by byl zcela popřen tento důležitý aspekt výchovy dětí.

A přitom není rozumného důvodu, proč uvedené závěry týkající se rodičovské péče nevztáhnout přiměřeně rovněž na vychovatele v dětském domově. Navíc je nutno rozlišovat mezi výchovnými povinnostmi rodičů, kteří mají dítě v dlouhodobé péči, jsou povinni zajímat se o jeho chování, zájmy, záliby a činnost ve volném čase, soustavně na něj výchovně působit a usměrňovat jeho chování, a možnostmi dětského domova, do něhož je dítě umístěno již s určitými návyky, poznamenané výchovnými chybami dosavadního prostředí a obtížněji ovlivnitelné s ohledem na další limitující faktory institucionálního zabezpečení péče tam, kde primární rodičovská péče selhala.

Zhodnocení případu jako běžné potyčky dětí, ale s vážnými následky

Nejvyšší soud zhodnotil incident tak, že došlo k napadení devítiletého chlapce jedenáctiletým po zcela banální verbální výměně vulgarit iniciované škůdcem, a to tak, že poškozený chlapec utíkal, ale starší mladík jej zezadu strhl a podrazil mu nohy a poté mu na zemi ještě na nohu zaklekl či ji přitlačil.

Jednalo se tedy o úmyslné vědomé jednání mladíka, který byl starší a silnější, proti mladšímu chlapci, který zřejmě z obavy před starším chlapcem utíkal, a ten jej napadl zákeřně zezadu, s úmyslem jej povalit na zem, veřejně ponížit a přinejmenším způsobit okamžitý pocit bolesti.

Jednalo se o běžnou potyčku dětí daného věku, avšak s mimořádně závažným následkem, který zřejmě škůdce způsobit nechtěl, jen proto však nelze učinit závěr, že za toto jednání a jeho následek neodpovídá.

Mladík z dětského domova byl poučen o tom, jak se na vycházce chovat, jak se má a nemá chovat k ostatním dětem a obecně věděl, že takové jednání není správné, jen se rozhodl, že se přesto takto zachová. Závěr odvolacího soudu o zaviněném úmyslném jednání (byť úmysl patrně nezahrnoval způsobení tak závažné újmy na zdraví) je tedy správný.

K tomu Nejvyšší soud dodal, že poučení o tom, jak se chovat k ostatním dětem v dětském domově, je dostatečným poučením o vzájemných mezilidských vztazích, neboť si nelze představit jednání nevhodné vůči ostatním dětem dětského domova, avšak vhodné vůči ostatním dětem a naopak.

Pachatele bude tížit dluh z dětství, ale dočká se poškozený někdy odškodnění?

Nejvyšší soud vyjádřil politování nad nešťastnou situací poškozeného chlapce, jenž si ponese trvalé následky do konce života, ale i nad situací škůdce, jenž vzešel z natolik neutěšeného rodinného prostředí, že musel být svěřen do péče v dětském domově a jako nemajetný bude zřejmě mít velmi omezené možnosti sám uhradit plné odškodnění.

Avšak nelze touto povinností solidárně zatížit dětský domov, neboť by se takový postup rovnal objektivní odpovědnosti, kterou dětský domov nemá.

Nejvyšší soud ČR proto v rozsudku konstatuje, že ust. § 2920 odst. 1 o. z. umožňuje výjimečně uložit povinnost k náhradě škody jejímu nesvéprávnému původci, i když nebyl způsobilý ovládat své jednání a posoudit jeho následky (spis. zn. 25 Cdo 3864/2020).

Žádné zákonné ustanovení však neumožňuje uložit povinnost k náhradě škody osobě vykonávající nad nesvéprávným dohled, pokud tento dohled nezanedbala. Tento závěr nelze překonat ani poukazem na ochranu práv poškozeného, neboť by takový postup vedl k absurdním důsledkům, kdy by v případě nemajetného viníka újmy na zdraví byl bez opory v zákoně zavázán k náhradě škody vhodný finančně zajištěný subjekt. V daném případě dětský domov.